V souladu s Nařízením Evropského parlamentu a Rady EU 2016/679 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováváním osobních údajů (Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), ve znění pozdějších předpisů, nezveřejňuji plná jména literárních postav.

Vylidněnejch historickejch center je mi líto. Bohužel otázku, kde tu parkovat, řešili ti středověcí stavitelé okrajově, nebo vůbec. Nevěděli, že bude dneska v městech žít víc aut než lidí. Že jednou středem města povede průtah, a oni si budou muset ty svý domy zas sbalit pryč.

Na náměstí má stát renesanční radnice a kamenná dlažba, barokní kašna a morovej sloup, k jehož stavbě bylo vždycky dost důvodů, věkovitá lípa. Pokud jsme si toto nepořídili včas, už je pozdě. Dneska se založí park a výsledek se vidí za sto let, až vyroste. Do toho jde jenom blázen. Příkladem může být náš vlastní park. Je tam pěkná autobusová zastávka, zato takřka žádná přírodnina. Dlažba, jen několik let stará, se na mnoha místech dme nebo naopak propadá. To se dalo čekat, protože většinou ji kladli Ukrajinci, nic přímo proti nim, ale jestli jste tam taky byli jako já, víte, jak ty jejich chodníky vypadají hrozně. Dokonce se domnívám, že za mýho života tady se dělala ta dlažba nová už dvakrát. Městskej mobiliář tu rozhojnily sloupový třístranný hodiny, což je pěkný. Každá strana

jde ale jinak, pokud vůbec. V rohu parčíku je mírně vyvýšený místo, kde se odehrávají jakési společenský akce a kde můžu uvést jako příklad zpívání u stromu při zahájení adventu. Ká tam velice ráda chodila zpívat už od tří let. Městskej zpravodaj potom nadšeně psal, jak si všichni vánoční atmosféru užili, s jakým svátečním pocitem se rozcházeli domů, a moc pěkně se to vždycky četlo tomu, kdo tam nejspíš nebyl. Vím, že vnímavýho čtenáře bych takovým popisem neuspokojil, ani to dělat nemíním, já jsem přísně objektivní. Ve skutečnosti se to odehrávalo takto: Vždycky jsme přivedli dítě k učitelce, která tu vede sbor za vydatný pomoci playbacku. Lidí kolem toho skromnýho pódia bylo vždycky tolik, že mezi nima zpívající děcka nebylo možný spatřit, ani když člověk zvedl fotoaparát vysoko nad hlavu. Zpěv byl i ozvučenej, což je v zásadě myšlenka dobrá, kdyby se ovšem mikrofon nevznášel přímo nad hlavama dvou chlapečků, kteří si povídali úplně o něčem jiným, než co stálo v písničce. Když zpěv zanikl v hlasech diváků, kteří se po celou dobu radši bavili mezi sebou, bylo zřejmý, že je konec produkce. Děti byly odvedeny kamsi, ale nebyla naprosto šance zaměřit skrz to

obecenstvo kam, tak my s I. jsme se museli rozdělit a vydat se je hledat. V případě úspěchu i neúspěchu jsme si nemohli ani zavolat, protože nastoupili opět nazvučení starší žáci, kteří zpívání taky značně ignorovali, ale hluku u toho vyrobili dost. Popravdě jsme se vždycky zpravidla do patnácti minut všichni šťastně shledali, ale ten podnik byl pro mě prostě noční můrou. Pokud jsme si chtěli zkonejšit nervy, mohli jsme si dát sice obecní svařený víno, ovšem šlo spíš o jakýsi převařenej sirup, kterej člověk cítil v žaludku ještě druhej den. I ten rozsvícenej stromek pak někdo uříznul. Trvalo mi celej rok, než jsem se na to pak začal znova jaksi těšit, ale bylo to vždycky to samý, včetně toho hroznýho svařáku.
Technická poznámka: Často si říkám, že bych měl myslet i psát jaksi laskavěji, ale prostě mi to nejde. Život laskavej není. Tak ho může chápat třeba kojenec, kterýho matčina ruka laškovně štípe po vykrmený líci. Tak aspoň dodám ještě pro vylepšení dojmu ty její nadšený zářící oči, který věřily, že jejich zpívání lidi nadšeně poslouchali! Z mýho pohledu bylo lepší si zpívat doma, a zpívalo se hodně a rádo, dřív.
Co už vůbec nesnáším, je pojem laskavej humor. Takovej u mě nehledejte.

Kapitolou pro sebe, když se zas vrátím k tématu, jsou městečka, z kterejch po válce odešlo původní obyvatelstvo. Je na těch místech smutně znát jejich bývalá sláva. Ta sláva byla dřív z převážný části německá, ti si ji pak vzali s sebou pryč a přišel nevýznam. Co potom zbylo z toho skromnýho bohatství, co si tu vydobyli ze země, z tý v podstatě bídnější země, kterou jsme jim nijak škodolibě nezáviděli, to jsme pak dostali, ale nezbohatli jsme. Kdo co dostane bez práce, není bohatej. Co se už nesvalilo, je smutný, plný ztracenejch příběhů, který odsud dostat nelze.
Co se těch aut ještě týče, ano, jeden takovej vůz máme i u nás doma. Obhajuju si to auto, když třeba hledím z okna na tu naši státní břichatou horu, Ř. Tam bychom se bez toho motoru nikdy nedostali. Ani ten nejpaličatější vlastenec by dneska nevstával ve čtyři ráno, nejel do Prahy, odtud do Roudnice nebo kam, ještě snad jinam autobusem a pořádnej kus pěšky, a to celý ještě zrcadlově zpátky. S dítětem, který už co chvíli vypoví službu, zemdlí únavou, hladem či žízní. S autem se vlastenčí líp. Tak to máme dneska na pár hodin s dvacetiminutovým výstupem a klobásou.
K autům ještě: Zas tu otevře fabriku jakási firma vyrábějící části automobilů, říkaly tuhle zprávy.

Zaměstnají asi devět stovek lidí a pět tisíc robotů. To je bezpochyby skvělá zpráva, hlavně pro ty roboty. Zmizí ale kvůli tomu zas kukuřičný pole. Denně u nás prý mizí několik takovejch polí, který ale rostly tisíc let a nikdy se nevrátí, až investor za pár let půjde zase jinam.
Vyrábíme u nás nejvíc aut na jednoho robota na světě. Aspoň se dá to povídání zakončit nějakou dobrou zprávou…

 

---

Daniel Jahn

Autor (1962) vystudoval český jazyk a výtvarnou výchovu na pedagogické fakultě, učil na základní škole, pracoval v reklamní agentuře, zabýval se malováním a sochařstvím. Nyní je na volné noze, věnuje se tvůrčímu psaní, výrobě a pití vína. Bez toho by jeho knihy (Naivní sezóna, Dauphin 2017, Vinařský deník, Pragoline 2020) nikdy nevznikly. Jde o pseudonym, identita autora není známa ani nakladatelství.

 

 

 

Související knihy

Vinařský deník

Jahn, Daniel

Pragoline, 2020

Naivní sezóna

Jahn, Daniel

Dauphin, 2017