Peklo nemusí mít podobu plamenů, rohů a síry. Někdy páchne alkoholem, starými knihami, mokrým dřevem, krví a lidskou slabostí. A někdy není třeba do něj spadnout. Stačí jen přijmout zakázku, vejít do špatných dveří nebo uvěřit, že se člověk může vrátit, ať už šel kamkoli.
Výraz sekta si nejspíš většina z nás spojuje s něčím nekalým, často tajným, obvykle závadným. Nestane-li se člověk přímo obětí takového společenství, pak může být určitě zajímavé sledovat, na jakých základech ta či ona skupina svou filozofii staví. A že z ní někdy může jít obyčejnému člověku hlava kolem.
Kdo z nás někdy nezatoužil stát se alespoň na chvilku neohroženým hrdinou, který vládne mečem stejně jako silou pěsti? Jehož tělo vyvolává v přátelích obdiv a závist, zatímco v nepřátelích oprávněný strach a respekt. Co se spolu na jednoho takového podívat?
Když se o někom řekne, že je posedlý ďáblem, zpravidla se jen pousmějeme, případně chápavě pokývneme hlavou. Pokud se to navíc týká dítěte, dnešní svět má tendenci hledat chyby hlavně ve společnosti. Ale co když tam venku opravdu řádí krvežízniví démoni?
Toužili jste někdy létat? Nemyslím v letadle. Mám na mysli létat jako ptáci, vlastními silami. Pěkně si protáhnout křídla, zaplachtit si, pak křídly mávnout a stoupat k obloze jako bájný Ikarus? Samozřejmě bez obavy ze slunečních paprsků. Co kdyby to vážně šlo?
