Jednoho slunečného večera na jedné zahradě…

Dvě kamarádky jdou na procházku.

Byl mladý, plný síly a optimismu. Ženám se líbil. Náhoda ho přivedla do společnosti jedné zajímavé mladé ženy. Zamiloval se na první pohled. Nabídl jí přátelství. Ona se zdráhala. Po několika propitých večerech se přiznala, že někoho má.

Sedím na terase velkého penzionu. Jezdívali jsme sem s manželem. Výhled je neuvěřitelný. Krásné moře láká svými drobnými vlnkami. Chce nás osvěžit. Vlastně jen mne, můj drahý se mnou není a nikdy víckrát nebude. Odešel do dáli, odkud není návratu.

Pomalu se šeří. Brzy přijdou Vánoce. Nedávno nás mořilo nezvyklé horko letošního léta. Vedra byla příliš vysoká a dlouhá. Málokdo si liboval.

„Ahoj, Danuško, nevolám nevhod?“
„Čau, Helčo, v pohodě, mám fůru času. Jak se máš?“

„Babi, babi, hádej, co bude k obědu!“ křičí šestiletý vnouček zvenku.
„Myslím, že to vím.“

Vážení a milí přátelé, dovolte mi, abych se s Vámi podělila o svůj nedávný nádherný zážitek.

Paní Alena se naposledy rozloučila s manželem.
„Bylo to pro něj vysvobození. Den ode dne mu bylo hůř. Musím se s tím smířit.“
Myslela to upřímně. Ale tím hůř se takové předsevzetí realizuje.

Lidé věří na různá náboženství, na osud, na všelijaká znamení a spoustu jiných momentů a záležitostí.