Po celý svůj život zůstává muž dítětem. Hledá klín i prso své matky, požaduje lásku a chválu, své pravdy a křivdy vykřikuje do světa. A vyčkává trestu, bázlivě a žádostivě. Chápe se věcí, aniž by cokoliv chápal, staví si své hrady, svůj svět si buduje na pískovišti. Kdo mu věnuje trumpetku nebo houpacího koníka, stává se pro ten okamžik zbožňovaným člověkem, jinému, který mu vezme cukrátko, přeje smrt. Ach, tenhle muž, ten člověk! Ve dvaceti mu patří svět, v padesáti ho prohrál, včetně ženy, dětí a zvířectva. A ty bude ostouzet až do smrti. Někdy, občas se někdo vynoří, uhodí do něj blesk a osvítí ho. A on rozdává světlo tak, jak je nabízen chléb či plody. Ale děti kolem něho, miliony dětí, si to nepřejí, jinak by svou trumpetku, houpacího koníka a cukrátka musely oželet.