Profesí kardiochirurg předkládá vyzrálé texty, jež jsou paralelně fungujícími dvojicemi ve vzájemných vztazích na jednotlivých dvoustranách. Fungují spolu tak provázaně jako levá komora srdce – zde ve formě veršů – s pravou komorou, téměř prozaickou variací. Přestože potkat v poezii motiv srdce, může znamenat ohrožení staletým klišé, v případě Jursy je jisté, že se zcela zvládne vyhnout lékařskému exhibicionismu a zároveň přesně mířit na jasnozřivě zachovanou citlivost. Exaktní i anatomické se setkává s téměř romantickým důvěrným a ve výsledku vytváří čtenářsky poutavé, koncentrované napětí. Napětí, které vyrůstá mnohdy z nevyřčeného, ale přesto zasahujícího, prosyceného navíc pachy, světlem, zvuky, experimentem. „Bez tlaku nic nekrvácí. Srdce je prázdné, tak prázdné, že není co mačkat. Stejně mačkám. Jako bych ždímal mokrý hadr. Nedokážu generovat tlak, svírám prázdné stěny. Trvá to dlouho, strašně dlouho.“
(Magnesia litera)