Ovidius se svým Umění milovat a nemilovat je tu pro vás, kteří láskou žijete, koříte se jí, slastně stoupáte k jejím vrcholům i riskujete zničující pád. V Ovidiovi najdete – muži i ženy – zasvěceného průvodce tajemstvím lásky i podnět a inspiraci, kde a jak lásku hledat, jak a čím ji nalezenou živit, jak ji udržet, a když vztah někdy přijde o iluze, jak situaci napravit – vše v půvabných verších v rytmu moderního času.

Často nemusíme pro lásku chodit daleko: Nevelím tomu, kdo hledá, / napnout plachty a s větrem plout: / ten, kdo chce najít, má leda / kousíček cesty před sebou. Praktická je rada, abychom vyvolený protějšek pozvali třeba na nějaké představení: Těsně vedle své paní / si sedni (co by ti bránilo?), / svým bokem tiskni se na ni, / co možná tělo na tělo… nebo na skleničku: Tam už nejednou mladá víla / mládenci srdce zcizila, / když plamen do ohně vlila / Venuše vínka napilá… Je třeba vytrvat a osvědčit se: Vlastnoručně nad ní vzpírej / řádně vypnutý slunečník, / vlastním tělem jí otevírej / cestu v návalu uličním a rozhodně nezapomínat na upravený zevnějšek: Noha ať neplave bezprizorně / ve vyčvachtané obuvi, / z ní jazyk ať netrčí vzdorně / a rzí ať háčky nemluví. … Ať také tvoje pohublost svědčí / o trýzni srdce…
Ovidius si stále uchovává pověst ničitele mravů, ale když ho dnes čteme, nemusíme to skrývat. Dřív tomu bylo jinak – jako nemravnou tuto knihu veřejně spálili nejen ve Florencii (pravda, to bylo v roce 1497, a vlastně to dokazuje, jak musela být oblíbená) a ještě v třicátých letech dvacátého století ji ve více zemích zabavovaly úřady.
Lásce je mnohem víc než dva tisíce let a těmto veršům je přibližně právě tolik. Nic nenasvědčuje, že by láska či verše ji oslavující měly zmizet ze světa.