Povídání o české, moravské a slezské divočině
Divočinu si většina z nás představuje jako neproniknutelné tropické pralesy Amazonky či Konga, v lepším případě jako tajgu u Jeniseje či v okolí Velkých kanadských jezer, kde se za každým stromem schovává divé zvíře, připravené nás každou chvíli rozsápat a sežrat. Opak je pravdou. I v těch nejhustších džunglích světa si to divé zvíře dá na člověka pozor a vyhne se mu velkým obloukem, neboť není nebezpečnějšího tvora na této planetě, než je člověk. Jenže každá divočina, i ta naše, je složitý propletenec neživé a živé přírody, nerostů, hornin, prvoků, hub, řas, rostlin, živočichů a mnoha dalších složek pozemského života. A ta naše je o to krásnější, že ji alespoň trochu známe.