„Kdesi v hloubi každého umělce se totiž ukrývá jedinečný pramen, který v průběhu života živí to, co je a co říká. […] V mém případě, a tím jsem si jist, se onen pramen nachází právě v Rubu a líci“, napsal v roce 1958 Albert Camus v předmluvě k reedici své prvotiny, jež vyšla ještě v Alžíru, o dvacet let dříve. Čtyřiadvacetiletý Camus se tehdy naplno zahryzl do literárního života svou první sbírkou esejů, v nichž vidění i slovo oscilují mezi rubem a lícem života, světa i sebe sama. Již zde se objevují náměty a myšlenky, které se stanou základnou celého pozdějšího Camusova díla.

Eseje zahrnuté ve sbírce Svatba vznikaly téměř současně s předchozími a vracejí se do míst autorova dětství a mládí, která v něm zanechala nesmazatelnou stopu. Tipasa, Džemila, Alžír, místa plná slunce, prostých radostí i bídy, nemilosrdné krásy bez falešného lyrismu.

Tyto dvě sbírky vycházejí v češtině poprvé, doplňuje je soubor Léto, jenž je se svou starší sestrou Svatbou těsně spjat a zároveň ji přerůstá, časem i zkušenostmi. Camus se v něm ohlíží po nihilismu válečných let, prochází staré cesty, přivolává k sobě spalující slunce alžírského domova.

Přestože eseje všech tří sbírek pocházejí z různých období Camusova života, spojuje je snaha nehledat střední cestu mezi viditelnými i neviditelnými protiklady lidské existence, nestavět se na stranu extrémů, ale pokusit se o co nejjasnější uvědomění si jednoho i druhého, intenzivní prožívání napětí mezi protilehlými póly.