Monografie se zabývá aktuálním vývojem a dalšími perspektivami českého civilního procesu. Vypořádává se s nynějším pojímáním břemene tvrdit a prokazovat, popisuje a kritizuje současný režim koncentrací sporného řízení. Autor analyzuje novely procesních předpisů, k nimž došlo v posledních pěti letech. Svoji pozornost věnuje nejen změnám v řízení před obecnými soudy, ale i v řízení před rozhodcem a „soudním“ exekutorem. Zdůrazňuje, že jednotlivé procesní instituty, které posilují odpovědnost účastníků za výsledek sporu, sice nejsou protiústavní, jejich efekty se však kumulují a pozměňují civilní proces v neprospěch účastníků, kteří důvěrně neznají pravidla, kterými se řídí civilní řízení. Autor uzavírá, že základní procesní zásady, jako jsou například princip bezprostřednosti, ústnosti, právo účastníka být slyšen, přestávají mít nezadatelný charakter, neboť účastníci si musí jejich zachování vynutit zákonem předpokládaným postupem.