Ve své studii dvou nejslavnějších revolucí 18. století vyzdvihuje Arendtová úsilí Americké revoluce o založení politické svobody spojené s ustanovením trvalých politických institucí a svobodného veřejného prostoru. To staví do protikladu ke snaze Francouzské revoluce o osvobození od sociální nerovnosti. Dále se autorka zamýšlí nad tím, proč se v Americe duch revoluce neudržel. Hlavní příčinu spatřuje ve ztrátě vztahu k veřejnému prostoru za podmínek zastupitelské demokracie. V závěru se na základě myšlenek Thomase Jeffersona a zkušenosti se systémem rad v průběhu revolucí 20. století věnuje možnostem obnovy a udržení přímé demokracie.