Péčí nakladatelství Triton se na jaře roku 2026 dostala na pulty knihkupců nová kniha Miroslava Žambocha s názvem Afghánistán navždy. A protože jméno autora patří v české fantastice už dlouhé roky k těm, u nichž se čtenář o nedostatek akce, napětí a pořádné porce tvrdých mužů vržených do ještě tvrdších okolností nemusí bát, bylo by skoro s podivem, kdyby tomu tentokrát bylo jinak.

Miroslav Žamboch je autorem, jehož není třeba příznivcům české sci-fi, fantasy a akční fantastiky dlouze představovat. Vždyť do obecného čtenářského povědomí vstoupil nejenom prostřednictvím samostatných románů, ale především díky postavám, které se staly součástí domácí žánrové tradice. Ať už sáhneme po Koniášovi, Baklym, knihách ze světa agentů JFK, Drsném spasiteli, Líhni, Valhale nebo třeba po Veteránovi, znovu a znovu se vracíme do prostředí, v němž rozhodují schopnosti, rychlá reakce, odolnost a ochota udělat i to, k čemu by se spořádaný občan nejspíš raději ani nepřiblížil. Žambochovi hrdinové nebývají uhlazení salonní diskutéři. Jsou to lidé, za něž víc než slova mluví činy. Právě to asi bude jeden z důvodů, proč si autor za ta léta získal tak početnou a věrnou čtenářskou obec.

Novinka Afghánistán navždy na tuto tradici navazuje, a přesto ji zasazuje do prostředí na první pohled odlišného. Tentokrát se nevydáváme do čistě fantastického světa, ale do Afghánistánu, přesněji řečeno do oblasti, kde se současná geopolitická realita, vojenská logistika, odkaz předchozích konfliktů a science fiction prvek mohou potkat překvapivě hladce. Ve Vachánském koridoru uvízne americký výzkumný tým. Nejde o běžné turisty, ale o skupinu vědkyň, doplněnou jedním mužským členem expedice, jejíž vyzvednutí má být v zásadě jen nepříjemně komplikovanou, nikoli však neproveditelnou misí. Jenže kdo někdy četl alespoň jednu podobně vystavěnou akční knihu, dobře ví, že zdánlivě jednoduchá zadání se obvykle mění v taková, u nichž snad žádný předem připravený plán neproběhne podle očekávání.

Do hry vstupuje skupina příslušníků aktivních záloh Armády České republiky. Zpočátku se může zdát, že jde o poněkud nerozumnou volbu. Proti nim totiž postupně stojí protivníci nejrůznějšího původu, zkušeností a motivací. Proto neškodí připomenout, že se pořád pohybujeme v prostoru akční sci-fi. A v něm se hranice pravděpodobného a možného posouvají o notný kus dál. Ostatně Miroslav Žamboch nikdy nevytvářel hrdiny, kteří by s brekem ustupovali před početní převahou. Naopak. Základem jeho vyprávění bývá situace, kdy se malá skupina schopných lidí ocitne v tlaku událostí, které by měly být nad její síly. A právě tehdy se ukáže, kdo má dostatek výcviku, vůle, štěstí a schopnosti improvizovat.

Příběh tak postupně přerůstá v dlouhou sérii přesunů, přepadů, léček, protiútoků, ústupů a návratů do hry. Afghánská krajina zde není pouhou kulisou. Autor ji využívá jako prostor, který má vlastní pravidla, vlastní historii a vlastní krutost. Hory, vesnice, pouště, koridory, průsmyky, opuštěná místa i lidská sídla se stávají součástí mise stejně důležitou jako zbraně, vozidla a lidé, kteří je ovládají. Do toho přichází motiv umělé inteligence a tajemných sympatizantů, jejichž role se postupně vyjevuje, aniž by bylo vhodné prozrazovat příliš. Stačí říci, že mise není zdaleka jen záchrannou akcí a Afghánistán v tomto románu rozhodně není místem, z něhož je snadné uniknout.

Autor je v Afghánistánu navždy nepochybně nejpřesvědčivější ve své přípravě. Čtenář cítí, že do afghánského prostředí nevstoupil jen s atlasem otevřeným na správné stránce. Z textu čiší zájem o geografii, logistiku, výzbroj, pohyb jednotky, vojenské zvyklosti i historické pozadí země, v níž se vystřídala řada mocností, ale žádná ji až dosud nedokázala doopravdy zkrotit. Právě tato pečlivost dodává příběhu váhu. V nejlepších pasážích má člověk pocit, že sleduje vojenský thriller, který se pouze na několika místech odvážněji odkloní směrem k fantastice.

S tím ovšem souvisí i drobná potíž. Autorova záliba v technických detailech je obdivuhodná, ale zároveň může být pro část čtenářů náročnější. Výčet zbraní, výstroje, munice, balistických parametrů a různých vojenských doplňků dokáže navodit dojem přesnosti a profesionality. Zvlášť fanoušci vojenské techniky si takové pasáže pravděpodobně užijí. Na druhou stranu se místy zdá, že by příběh neutrpěl, kdyby některé specifikace zůstaly v autorových poznámkách a až na stránky se nedostaly. Vlastní děj je totiž dostatečně silný sám o sobě, aby unesl i o něco úspornější zacházení s odbornými údaji. Jinými slovy: Miroslav Žamboch připravil svět velmi důkladně, jen občas čtenáři ukáže víc ze svých příprav, než kolik je nezbytně nutné.

Podobně lze mluvit i o rozsahu knihy. Afghánistán navždy je opravdu mohutný román. Bezmála osm set stran rozdělených do třiceti sedmi pojmenovaných kapitol a dvou epilogů představuje svazek, který se v knihovně rozhodně neztratí. Začínáme Prologem – Návratem domů, přesouváme se přes Čáslav, kapitolu Ve vzduchu a několik kábulských zastavení, pokračujeme přes Fajzábád, Mezihry, Ghaz Khan, Šaríu párty, Made in China, Na Sarhad-e Broghil, Po stopách mrtvých a Bozia Gumba až k závěrečným částem typu Na cestě do pekla, Pot a krev, Živí mrtví, Až na dřeň, Páté eso v rukávu, Domů, Stále na cestě domů a dvojici epilogů, z nichž druhý nese příznačný název Afghánské stíny. Už samotný obsah tedy naznačuje, že nejde o krátkou akční jednohubku, ale o rozsáhlé putování, během něhož se hrdinové opakovaně dostávají z jedné nebezpečné situace do druhé.

Právě v těchto opakovaných střetech se ukazuje jak síla, tak určitá daň zvoleného postupu. Bojové scény jsou napsané svižně, přehledně a s autorovou obvyklou chutí posílat své hrdiny do krajních situací. Zároveň se ale po určité době může dostavit pocit, že některé konflikty fungují podle podobné šablony. Přesun, kontakt, překvapení, improvizace, prudká akce, ztráty, další přesun. Samo o sobě to není chyba – vojenská mise by ostatně sotva působila věrohodně, kdyby se každá přestřelka proměnila v úplně jiný literární experiment. Jen by možná neuškodilo, kdyby se rytmus vyprávění na několika místech výrazněji proměnil a nechal postavám i čtenáři o něco delší čas k nadechnutí.

Za nejslabší stránku textu považuji jazyk některých dialogů. Nejde o to, že by byly nesrozumitelné nebo špatně vystavěné. Problém je spíše v jejich až úzkostné spisovnosti. Vojáci i ve vypjatých okamžicích často mluví způsobem, který působí korektněji, než by člověku v dané situaci přišlo přirozené. Samozřejmě není nutné, aby se kniha hemžila vulgarismy nebo hospodským slangem. To by ostatně mohlo působit stejně samoúčelně jako přehnaná uhlazenost. Přesto by věrohodnější, úspornější a místy hovorovější jazyk dodal postavám větší autenticitu. Zvlášť u mužů a žen, kteří pod tlakem řeší vlastní přežití, rozkazy, zranění a střelbu ze všech stran, by trochu méně učebnicové češtiny mohlo prospět.

Na druhou stranu je fér dodat, že Žambochova vypravěčská energie podobné výhrady do značné míry přebíjí. Afghánistán navždy má tah. Jakmile se čtenář přizpůsobí tempu, rozsahu a technickým výrazům v textu, dostane přesně to, co od podobné knihy očekává: velkou misi, nebezpečné prostředí, houževnaté hrdiny, postupně se komplikující pravidla hry, hromady vystřílené munice, bezpočet mrtvých a přítomnost něčeho, co příběh posouvá za hranici čistého vojenského thrilleru. Nechybí ani typicky žambochovská víra v jedince, kteří nestojí o patetická prohlášení a v rozhodující chvíli udělají, co je třeba.

Zajímavé je také srovnání s jinými autory. V zahraniční literatuře se samozřejmě nabízí jméno Toma Clancyho, především tam, kde se technické parametry, geopolitika a vojenská akce spojují do jednoho celku. Blízko mohou mít některé pasáže i k vojenským thrillerům autorů typu Larryho Bonda nebo Stephena Coontse, případně k akčním sériím, v nichž se elitní jednotky pohybují na pomezí oficiálních rozkazů a skrytých operací. Z domácího prostředí lze připomenout Jana Kotouče a jeho cit pro military sci-fi, byť Žamboch je ve své novince syrovější, přímočařejší a méně orientovaný na velkolepou kosmickou či alternativně historickou architekturu. A samozřejmě se nabízí i srovnání s některými vlastními Žambochovými knihami. Bakly nebo Koniáš řeší nebezpečí jiného druhu a v jiných kulisách, ale princip tvrdého střetu schopného jednotlivce či skupiny s mnohem větší silou zůstává podobný.

Afghánistán navždy tedy není bezchybná kniha. Možná je delší, než by nezbytně musela být. Možná se až příliš často zastavuje u technických specifikací, které potěší odborněji naladěné čtenáře, zatímco ostatní mohou z děje na okamžik vytrhnout. A možná by jejím vojákům prospělo, kdyby občas promluvili méně spisovně a více jako lidé, kteří právě nemají čas hlídat jazykovou normu. Přesto jde o román, který potvrzuje, proč má Miroslav Žamboch v české žánrové literatuře tak pevné místo. Nabízí poctivou porci akce, viditelně odpracovanou přípravu, atraktivní prostředí a příběh, jenž se nebojí spojit reálné vojenské kulisy s fantastickým přesahem.

Ať už patříte k dlouholetým Žambochovým čtenářům, nebo k těm, kteří si chtějí dopřát český akční román s vojenskou příchutí, Afghánistán navždy stojí za pozornost. Jen je dobré počítat s tím, že nejde o krátkou výpravu na jedno odpoledne. Toto je mise na delší čas. A stejně jako v samotném příběhu platí, že kdo do ní vstoupí, měl by být připraven na to, že cesta domů nebude krátká ani jednoduchá.

Související knihy

Žamboch, Miroslav

Triton, 2026