Petra Manišová učí český jazyk a literaturu na Střední vinařské škole ve Valticích. Vystudovala speciální pedagogiku na PdF MU v Brně a v rámci rozšiřujícího studia také český jazyk a literaturu na PdF UP v Olomouci. Se svými studenty se věnuje amatérskému divadlu, a tak vznikly její první autorské hry – Deváté výročí a Poslední hodina, díky níž získala na divadelní přehlídce v Kojetíně v roce 2018 čestné uznání Jana Amose Komenského za praktickou ukázku „školy hrou“. Se svou rodinou žije v rodných Valticích, miluje knihy všech žánrů a moře.

Petro, už z medailonku je patrné, že nějaké ty zkušenosti s psaním (i když se jednalo o divadelní hry) máte, ale přeci jenom, jaké bylo pustit se do napsání knihy?

Byla to výzva, která rozhodně patřila mezi dosud nesplněné sny. Od zhruba deseti let, kdy jsem dostala na Vánoce celou ságu Káji Maříka, jsem se stala vášnivou čtenářkou… V průběhu dospívání jsem si říkala, že budu spisovatelka, a pak přišel život a s ním povinnosti, které mě od splnění si tohoto snu odváděly. Někdy v průběhu sbírání životních zkušeností jsem si říkala, že jednou to vše hodím na papír… Jednou… A pak přišel listopad 2019, kdy jsem šla navštívit dědečka do domova seniorů a on mi už po několikáté vyprávěl příběh ze svého dětství, z období jeho deseti/jedenácti let. V tu dobu jsem měla desetiletou dcerku a říkala si, že je to neuvěřitelné a že by měli mít lidi možnost se s takovým příběhem seznámit.

Není kniha jako kniha. Váš příběh, Chlapec, který nebyl Žid, je psán z pohledu jedenáctiletého Milka, jehož postava je inspirována osudy vašeho dědečka. Už to samo o sobě musela být pořádná autorská nálož, nebo ne?

Ano, naprosto souhlasím. Nadšení, s jakým jsem se do psaní vrhla, rychle uvadalo v přímé úměře s hloubkou a událostmi, které jsem v knize musela zpracovat. Byly dny, kdy jsem napsala 200 slov a musela si dát přestávku, a dny, kdy jsem zvládla 2500 slov a od psaní jsem musela odejít jen díky tomu, že už bylo moc hodin a já se musela jít vyspat, abych byla odpočatá do práce. Ale téma bylo těžké, o to těžší, že se týkalo mého dědečka a mně pořád vrtalo hlavou, jestli je tento jeho zážitek důvod, proč jsem se celoživotně tématu 2. světové války v literatuře záměrně vyhýbala… (Přečetla jsem s tímto tématem jen knihy, které máme ve školním kánonu, a to až když mi bylo přes třicet let.)  Byly totiž dny, kdy mi prsty létaly po klávesnici s lehkostí a skoro bez přemýšlení, jak kdybych jen vzpomínala na něco, co vlastně sama mám v paměti.

Za vznik této knihy vděčí čtenáři nejenom Vám a Vašemu dědečkovi, který se stal předobrazem pro celý příběh, ale i Vašemu studentovi Filipovi, který údajně vyřkl slova o tom, že byste „to měla sepsat“. Šlo opravdu o prvotní impuls k tomu, abyste se pustila do přípravy knihy?

Já to v tom doslovu v knize špatně formulovala. Filip tehdy reagoval na úplně jiný příběh, jenž jsem studentům sdělovala. Ale když jsem dědečkovi naslouchala, Filipova slova mi vytanula na mysli, a tak jsem se dědečka zeptala, co on na to, že bych to sepsala. Měl obrovskou radost, a tak jsem na příští návštěvu šla vybavená zápisníkem, propiskou i diktafonem.

Nebála jste se vyprávět z pozice právě Milka? Přece jenom člověk musí jistě více myslet na to, co a jak píše, co a jak postava říká, jak uvažuje…

Já si nevěděla rady s tím, jak to jinak uchopit. Přemítala jsem nad tím dlouho, než mě napadlo napsat to z úhlu pohledu toho tehdy desetiletého chlapce. Pak jsem zas neustále přemýšlela, co v deseti letech mohl vědět, na co se musel doptávat… Nebylo to úplně jednoduché…

Je to za Vás jako za autorku kniha pro děti/mládež, nebo spíše pro dospělé? Přemýšlí vůbec nad tím autor takto – nejenom co a jak píše, ale i o tom, kdo bude stát na čtenářské straně?

Nad tím autor určitě přemýšlí. Původně jsem cílila na dospělého čtenáře kvůli poselství, které jsem chtěla, aby bylo v příběhu skryto. Pak jsem ale zjistila, že spousta mých kamarádek dala knihu číst, nebo sama ji četla svým dětem ve věku cca 9–13 let, a obzvláště pro kluky to byl napínavý zážitek, díky němuž se jim nechtělo spát. A to mě opravdu potěšilo. Setkala jsem se i s názorem, že je to vhodné tak maximálně pro pátou třídu ZŠ a pak s mnoha názory generace rodičů mých přátel, kteří tvrdí, že je to kniha, kterou by si měl přečíst každý…

Milkovi je v příběhu deset, jedenáct let. A v tom věku jeho příběh začíná i končí v rámci ústřední dějové linky. Není vám trochu líto, že se toho do knihy nevešlo více? Případně není to tak možná pomyslný prostor pro nějaké pokračování?

To je ale návodná otázka. Už jsem ji dostala od jedné kamarádky. Pokračování by se psalo těžko, protože dědeček už nežije, ale nemůžu tvrdit, že bych nad tím nepřemýšlela. Uvidíme. Těch námětů se vyrojilo hned několik a já aktuálně nevím co dřív, takže si nápady zapisuji, ale zatím spíš v duchu otáčím příběh do všech stran a dívám se na něj ze všech úhlů, abych si ho vystavěla dřív, než se do něj pustím.

Jak sama uvádíte v části „slovo autorky“ na konci knihy, v čase jejího psaní a dokončení bylo několik milníků, které vás ovlivnily. Uvažovala jste nad tím, že by kniha prostě zůstala nedokončená? Co nakonec definitivně rozhodlo o tom, že kniha opravdu vznikla?

Ano, milníky, které mi ztěžovaly psaní. A pak… ten příběh už byl téměř hotový, chyběla jen cesta zpátky, i když jsem přesně věděla, kde se kluci schovávali, jak jedli kůrky chleba a pili vodu z kaluží a potoků…, jenže jsem neznala tu krajinu. Před dvěma lety k nám na celé léto přijela moje vyvdaná dcera, jež trvale žije v USA. Viděla se s nějakými přáteli a pak mi na dvoře básnila o tom, jak její kamarád napsal knihu. O tom také ve slovu autorky píšu. Její zanícený obdiv byl velmi motivační. Hned druhý den jsem se s mužem domluvila, že si uděláme výlet do Lince, abych knihu mohla dopsat. Krytí celému výletu (protože o tom, že knihu píšu, vědělo jen velmi omezené množství lidí, v ten moment to v rodině věděl jen můj muž) krásně posloužila záminka stavit se v Mauthausenu, který je od Lince vzdálen jen cca 20 km. Ten totiž pro změnu přežil manželův dědeček.

Kniha vyšla v nakladatelství Epocha. Proč právě tady? Já osobně jej mám trošku „zaškatulkované“ s tím, že se zaměřují především na fantasy literaturu. Bylo více nakladatelů, které jste s knihou oslovila?

Na podzim 2024 jsem absolvovala kurz Veroniky Matysové – Napiš knihu za 90 dní, v upoutávce měla, že začátkem prosince bude setkání na zoomu s ředitelkou nakladatelství Fortuna Libri a já si říkala, že blíž už někomu z nakladatelství asi nikdy nebudu, a tak jsem se online setkání zúčastnila a paní ředitelku Hedviku Mojžíšovou Kříšťovou oslovila, stručně jí řekla, o čem kniha je, a zeptala se, zda by měli zájem. Řekla mi, ať to zkusím poslat, že uvidí. Po 4 měsících mi přišla zamítavá odpověď s tím, že se dlouho radili, zda toto téma budou umět prodat, protože primárně vydávají knihy s romantickou linkou, jež tady není, ale že kniha je skvělá a že by ji svým jménem mohla poslat do nakladatelství Epocha, pokud bych měla zájem. Poprosila jsem ji, zda by to mohla udělat a dala mě do kopie, ať vím, na koho se popřípadě obrátit. Po 14 dnech jsem se vydala do Prahy na Svět knihy 2025, abych se představila šéfredaktorovi Vašku Kotrmanovi, protože právě jemu to paní Mojžíšová poslala. Bylo to moc milé seznámení. Za dalších 14 dní mi volal, že by knihu chtěli vydat. A ano, Epocha vydává fantastiku, ale má také sekci historickou, dokonce starší než tu fantasy, v níž vydávají příběhy podle skutečných událostí a životopisy.

Knize se čtenářsky myslím poměrně daří, aspoň co tak dokážu odsledovat z různých fór či sociálních sítí. Vnímáte to jako autorka stejně? V jakém nákladu kniha vyšla?

Velkou radost mi dělají zpětné vazby. Nejvíc ty, které přicházejí mailem od lidí, kteří mě vůbec neznají, a přesto mají potřebu mi napsat, co s nimi kniha udělala. Fanouškovskou základnu (a do ní počítám i mé studenty a absolventy, kteří v hojném počtu knihu přečetli) mám ale velkou a jsem za to nesmírně vděčná. Jedni moji přátelé si objednali šest knih s tím, že je budou věnovat svým příbuzným, balík nepřišel, tak došli k závěru, že to zapomněli objednat, a udělali novou objednávku, pak jim ve dvou po sobě jdoucích dnech přišly dva balíky se šesti knihami. Ale to bylo v době, kdy už měli oba knihu přečtenou, a brali to tak, že ji věnují nejen příbuzným, ale i přátelům, a když jsem se u nich stavila napsat jim do všech dvanácti knih věnování, bylo to krásné a dojemné, protože jednu z těch knih věnovali i ženě, s jejímž učením se ztotožňoval můj zesnulý táta, který mě při psaní povzbuzoval, a dlouho byl jediný, kdo věděl, že knihu píšu. První náklad, jenž vyšel 29. 10. 2025, byl 1500 kusů a ten byl téměř celý do Vánoc vyprodaný, to udělalo radost nejen mně, ale i mému skvělému nakladatelství, takže hned v lednu se řešil dotisk.

Jakmile člověk oficiálně vydá knihu, už je autor. Je to tak? Máte nějaké spisovatelské plány, které byste ještě chtěla realizovat?

Ano, autorka jsem. Že bych se cítila být spisovatelkou, to asi úplně ne. Když o mně v této souvislosti lidi mluví, nebo mě těmito slovy vítají, ještě pořád mi to přijde nezvyklé a takové cizí. Snad se mi podaří napsat ještě nějaký kus, po němž se jako spisovatelka už začnu cítit. Teď si připadám jak nezkušené spisovatelské štěně. Ale jak jsem psala výše, nápadů je spousta, teď jen v sobě najít tu disciplínu a dotáhnout je zdárně do konce, jeden po druhém.

Autorce moc děkujeme za rozhovor a přejeme další spisovatelské úspěchy a mnoho spokojených čtenářů.

Foto: Roman Penčák, křest knihy Chlapec, který nebyl Žid,
kmotrové: Ing. Marek Babisz – místostarosta obce Hrušky, David Kraus, herec a muzikant, z besedy s autorkou v Městské knihovně Kyjov, archiv knihovny.

Související knihy

Chlapec, který nebyl Žid
Román o skutečném příběhu kluka, kterého omylem zatklo gestapo

Manišová, Petra

Epocha, 2025