Další z novinek, které letos rozšířily nabídku nakladatelství Voxi na serveru Audioteka.cz, nese název Poslední výkřik (The Girl’s Last Cry, 2023, česky 2025). Zvuková podoba druhého dílu série s inspektorkou Lexi Bennettovou vychází z českého překladu Anny Matouškové a svůj hlas jí propůjčila Klára Cibulková.

Od našeho posledního setkání nad dílem skotské autorky Alison Belsham neuplynula zas tak dlouhá doba. V českém prostředí jsme si dosud mohli připomenout především její trilogii pojmenovanou podle prvního dílu Tatérka (The Tatoo Thief, 2018, česky 2018). Dvojka pak nese název Inkoust (Her Last Breath, 2019, česky 2020) a trojka Balzamovač (The Embalmer, 2020, česky 2022), v níž spojila svět zločinu s výrazně vyhraněným prostředím tetovací komunity a s postavou inspektora Francise Sullivana. Vedle toho se její jméno objevilo třeba také u akčněji laděných titulů Death in Kabul a Death in Helmand. Novější řada s Lexi Bennettovou tak představuje další posun v autorčině tvorbě. Namísto profesně specifického prostředí tentokrát obrací pozornost k něčemu ještě hůře uchopitelnému: k osamění, manipulaci a temným zákoutím digitálního světa.

Kdo už slyšel nebo četl první díl série Dívky na kopci (The Girls on Chalk Hill, 2023, česky 2024), ví, že Lexi Bennettová není hrdinkou, která by za sebou po skončení směny jednoduše zavřela dveře kanceláře a všeho nechala. Její minulost je příliš bolestná a příliš úzce spjatá s tím, proč se vlastně dala k policii. Také proto na ni nové vyšetřování dopadá víc než na ostatní. Tentokrát se před jejím týmem otevírá případ série zdánlivých sebevražd dospívajících dětí. Jenže právě ono slovo zdánlivých je tu klíčové. Čím déle se policisté případem zabývají, tím méně se chtějí spokojit s jednoduchým vysvětlením, že šlo jen o nešťastná, byť tragická individuální rozhodnutí. Místo toho se před nimi začíná rýsovat mnohem znepokojivější obraz, v němž hrají významnou roli podivné stopy z kyberprostoru a také darknet, tedy prostředí, které se běžnému pohledu skrývá, ale o to silněji může do skutečného života zasáhnout.

Právě volba tématu je na Posledním výkřiku asi nejzajímavější. Zatímco v trilogii Tatérka stavěla Alison Belsham napětí na hmatatelném, fyzickém a místy až řemeslně přesném provedení zločinu, zde je nebezpečí mnohem méně viditelné, ale nejspíš o to děsivější. Rozptýlené, nejasné a zlověstnější. Nepřichází nutně z konkrétního sklepa, dílny nebo opuštěného domu, ale z prostoru, do něhož dnes vstupuje téměř každý a v němž může být hranice mezi zvědavostí, hrou, nátlakem a skutečnou hrozbou až nepříjemně tenká. Pokud tedy někdo hledá přímé dějové propojení s předchozí tatérskou trilogií, nejspíš je nenajde. Spojnicí zůstává především autorčin rukopis a její schopnost vystavět detektivní příběh kolem výrazného a současně znepokojivého motivu.

Samotná Lexi i tentokrát působí jako postava, která dokáže táhnout celý příběh. Není neomylná, není chladná a už vůbec ne neprůstřelná. Naopak. Čiší z ní únava, zkušenost i cosi neustále nedořečeného, co se vrací pokaždé, když se případ otře o zranitelnější témata lidského života. Právě to ji činí uvěřitelnou. Její tým samozřejmě nezůstává stranou, ale těžiště vyprávění leží především na ní a na tom, jak nové okolnosti znovu rozdírají i některé starší rány. V tomto ohledu druhý díl na Dívky na kopci navazuje zcela přirozeně. Ne snad že by bez znalosti předchozí knihy nefungoval, ale čtenář či posluchač, který už Lexi zná, bude lépe chápat, proč a jak některé situace prožívá.

Důležitou roli hraje i prostředí. Starobylé Canterbury se svými kostely, ulicemi a zdánlivě pevným řádem působí na první pohled jako místo, kde by člověk čekal ledacos, jen ne podobně současný a těžko uchopitelný typ ohrožení. Tak ale kontrast funguje. Tradiční kulisy se střetávají s moderními technologiemi, se světem anonymních účtů, tajných fór a komunikací prostřednictvím internetu, kterou dospělí často vnímají až ve chvíli, kdy je pozdě. Alison Belsham nevytváří jen detektivní zápletku, ale i poměrně výmluvný obraz doby, v níž sice máme k sobě díky technologiím blíž než kdy dřív, ale skutečná blízkost mezi lidmi se tím automaticky nezaručuje.

Zvukové zpracování stojí tentokrát celé na Kláře Cibulkové. Po zkušenosti s Dívkami na kopci, kde se o četbu dělili dva interpreti, působí Poslední výkřik sevřeněji a kompaktněji. Klára Cibulková nehraje víc, než je třeba, a právě v tom je její síla. Nepřehání emoce, zbytečně netlačí na dramatičnost a nechává textu dost prostoru, aby napětí vzrůstalo přirozeně. Výsledkem je přednes, který dobře slouží příběhu a nepoutá pozornost sám k sobě. U podobně laděného thrilleru je to jen ku prospěchu věci.

Tři sta sedmdesát stran tištěné předlohy se v audioknize proměnilo ve zhruba jedenáct a půl hodiny mluveného slova, mezi kapitolami prokládaného krátkými hudebními předěly. Celý obsah nakonec pojalo celkem šedesát devět souborů ve formátu mp3.

Alison Belsham si v Posledním výkřiku vybrala téma, které se dalo zpracovat mnoha způsoby. Mohla z něj udělat efektní thriller, mohla vsadit na senzaci nebo na laciné šokování. Místo toho se snaží držet především neklidnou atmosféru a otázku, co všechno se může odehrávat mimo dohled těch, kdo by měli ostatní chránit. Ať už jde o rodiče, školu nebo policii. Smrt mladých lidí je zde tragická sama o sobě. Ještě znepokojivější je možnost, že jejich rozhodnutí možná vůbec nebyla tak svobodná, jak se zpočátku zdálo.

Pokud tedy Dívky na kopci představily novou hrdinku a otevřely dveře do další autorčiny série, Poslední výkřik ukazuje, že nešlo o jednorázový pokus, ale o promyšlenou linii, která má vlastní tón i vlastní témata. Místy možná působí méně okázale než tatérská trilogie, o to víc ale těží z aktuálnosti a z nepříjemného pocitu, že podobný typ hrozby vůbec není vzdálený. A právě to z něj dělá téma pro titul, který se neposlouchá úplně lehce, ale o to hůř se odkládá.

Související knihy

Belshamová, Alison

Voxi, 2026