„Dítě školou povinné dovede to, co my ne…,“ říká klasik. Doufám, že se Jiří Suchý nebude zlobit.

Fantazie v dětství je mnohem živější než v dospělosti a tím směrem se také ubírají dětské knihy. Oživlé předměty, hračky, cestování časem – všechno je možné bez mrknutí oka.
A také v praxi si děti často hrají místo s mnohem pokročilejšími, třeba elektronickými hračkami s předměty denní potřeby, které představují něco jiného. Například křeslo auto a vařečka řadicí páku.
Jak stárneme a ve škole se dozvídáme o přírodních zákonech, stáváme se skeptičtějšími, a zázraky se pomalu vytrácejí.
A současně nějak pozvolna mizí schopnost se zcela spontánně vyjadřovat, kreslit, vymýšlet…
Malé děti nakreslí čáru nebo změť čar, ze kterých dospělý nic nepozná a na dotaz, co kresba znázorňuje, se dozví rozsáhlý příběh, který si k tomu dítě vymýšlí. Třeba: táta vyjíždí z garáže a maminka se na něj dívá, mně právě upadl míč!
A vlastně všechny děti kreslí zajímavě a živě. To až později dojde k zhoršení, když přijdou zábrany a snaha, často marná, vyjádřit se realisticky. Což zrovna každému nejde, a tak se stávají mnohdy školní výkresy podivnými usmolenými nepodarky.

S literární částí to bude podobné. Kde není živost a nápad, nemůže výsledek dopadnout zajímavě.
Aby bylo jasno, nemyslím si, že je to chyba pedagogů, protože patnáctiletý se nemůže určitě projevovat jako předškolní dítě, ale kde se na cestě poztrácí půvab a spontánnost, to je otázka.
Nakonec i Picasso mluvil o tom, že naučit se kreslit jako Raffael mu trvalo čtyři roky, ale jako dítě celý život. O tom, že ne každý je Picasso, netřeba mluvit.

Tak se dostávám k své práci – knihám pro děti. Člověk vlastně značnou část života čerpá ze vzpomínek na vlastní dětství a dojmů, které na něj knihy v té době měly.
Úplně zkraje, v období, které si dost jasně nevybavuji, jsem jevila značné sklony do knih kreslit, zřejmě v mylné představě, že moje výzdoba by dopadla lépe. Ale protože jsem se ještě nacházela ve fázi, kdy představy dost předčí realitu, nebylo tomu tak.
Ale zcela jasně si pamatuji na první knihy, jež jsem četla samostatně a které jsem většinou dostala v průběhu první třídy: Ferdu mravence, Neználka, Andersenovy pohádky s Trnkovými ilustracemi a Podivuhodnou cestu Nilse Holgerssona Švédskem.
To byly intenzívní dojmy, na kterých se rovným dílem podílela i výtvarná podoba – ilustrace.

Všimli jste si někdy, že filmy takzvaně konzumní působí s odstupem pár desetiletí vysloveně trapně, ale ty kvalitnější moc nestárnou a obstojí ve zkouškách času?
A obdobně je to i s literaturou pro děti. Přestože neustále vznikají knihy nové a mění se nejen okolní svět a realita, ve které děti žijí, a s tím souvisejí i témata a forma zpracování, ta skutečně dobrá díla jsou do jisté nesmrtelná.
Tak jako přežila odstup mnoha desetiletí ta nejlepší beletristická díla literatury 19. a 20. století pro dospělé, svítí stále na nebi nejúspěšnějších dětských titulů Alenka v říši divů, Andersenovy pohádky, knihy Ondřeje Sekory, Karafiátovi Broučci a na poli komiksu třeba Asterix a Obelix.
A samozřejmě to stejné platí i u výtvarné části – ještě pořád děti okouzlují ilustrace Josefa Lady, Jiřího Trnky, Adolfa Borna a mnoha dalších…
Což zase neznamená, že není chvályhodná a potřebná neustále nově vznikající tvorba dětských knih a hledání a využívání nových výrazových prostředků.
A je určitě zajímavé, jak každá nová generace přináší něco zajímavého.

Ať žije fantazie, dětská kniha a malí čtenáři!

Olga Tesařová

Grafička, malířka, ilustrátorka, absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové. Několik let působila jako nakladatelská redaktorka, vyučovala výtvarné předměty na střední odborné škole. Hlavní oblastí činnosti je zejména ilustrační tvorba a vytváření vlastních autorských knih, včetně textu. Ilustrovala přes čtyři desítky knih, je členkou Klubu ilustrátorů dětské knihy.

Související knihy

Tesařová, Olga

bambook, 2025

Tesařová, Olga

Albatros, 2016

Tesařová, Olga

Albatros, 2019