Pane Suchý, prozraďte nám prosím, jak se z normálního smrtelníka může stát „zanícený knihkupec“? Kdy se u Vás začala projevovat láska ke knihám a jak se postupně vyvíjela?
Asi je to pouhé řízení osudu. Já na tom nemám žádnou zásluhu. Co si pamatuji, tak knihy mě fascinovaly od útlého dětství. Pár jsem jich například jako nemluvně zničil. Například proto jsem nikdy neviděl, jak Gulliver smekne klobouk v prý nádherném vydání knihy Gulliver v Liliputu, kterou ilustracemi a trojrozměrnými objekty vyzdobil pan Kubašta. Utrhl jsem jak ruku hlavního hrdiny, tak majestátní koráb a vůbec všechno, co se utrhnout dalo. Možná to byl samotný začátek té lásky. Zjištění, že s knihami může být zábava. Naštěstí jsem je ale přestal ničit velmi brzy a už jsem je jen oceňoval. Když pod stromečkem byl hranatý, tvrdý dárek, zářil jsem. Jak došlo na tzv. měkouše, můj výraz se notně změnil.
Pamatuji si také, že jsem si dokonce hrál na knihkupce. Na postel jsem si vyskládal svoje knihy a nutil matku, aby si je chodila kupovat za peníze ze hry Dostihy a sázky. Ale přitom jsem knihkupcem být nechtěl. Toužil jsem hrát divadlo a psát knížky. Jakmile jsem se naučil skládat písmenka, což ne nutně znamená pravopis, začal jsem zaznamenávat vymyšlené příběhy. Začal jsem někdy v sedmi a vydrželo mi to do dvaceti, dvaceti dvou let. Psal jsem hodně a různé věci. Povídky, novely, divadelní i rozhlasové hry. A k ničemu to nebylo. Velmi troufale jsem tehdy chtěl být nejmladší publikující český autor. Vůbec nevím, kde se ve mě ta drzost vzala. Do toho jsem rád četl. Nejvíc Kinga, Stopy hrůzy a Shakespeara. Miloval jsem také mytologii a pořád ještě pohádky. Příběhy, příběhy, příběhy. Velmi pomalu se přede mnou otevíral svět literatury a žánry, kterým jsem následně propadl.
Protože jsem se nedostal na konzervatoř, šel jsem na školu pro knihkupce, a to rozhodlo, čím se nadále budu živit.

Po škole jste tedy začal pracovat v knihkupectví? Zabýval jste se profesně také něčím jiným než knihami? Vnímáte nějaký zásadní rozdíl na knižním trhu v době Vašich začátků (cca v období přelomu milénia) a v současnosti?
Jen a pouze knihami. Asi mi to tak bylo souzeno. Na prodejně jsem prožil přes dvacet let života. Nyní už nejsem přímého prodeje součástí, ale třeba se k tomu vrátím. Pokud snesu, jak se změnil trh i lidé.
Když jsem totiž začínal, byla knihkupectví vesměs jedno jako druhé. Pokud nebylo specializované, našel jste v každém to samé. Nikdo se vám nesnažil vnutit hlavně svoji značku. Já tomu říkám otevřené knihkupectví. Nakladatelé měli své obchodní zástupce, kteří jezdili s autem naloženým novinkami a o každé vám byli schopní říct to podstatné. Do dnešních dní přetrvali obchodní zástupci, ale jejich informovanost už ne. Rozrostly se distribuční sítě, mnohá nakladatelství byla pohlcena větším hráčem a pomalu nám tu vyrostly nakladatelské domy, které otevřely xy prodejen po republice a celkem nenápadně rozehrály vlastní hru o zisk. Když jsem v jednom takovém končil, nastávala situace, kdy bylo záhodno prodávat jen vlastní zboží. Tedy knihy z nakladatelství, které firmě patřilo. Je to logické, jde o kšeft, ale nic pro mě. Nedokázal jsem se smířit s tím, že knihkupectví nadále nebude nabízet co nejvíc z toho, co vychází, ale že bude preferovat vlastní značku. Bylo to pro mě těžké už proto, že právě vlastní zboží pro můj vkus bylo nejhorší. Zdálo se mi, že takový postup deformuje trh i čtenáře. Z nic moc knihy se dělá bestseller a zajímavější knihy mizí do kouta, nebo se vůbec na prodejnu nedostanou. A tak bylo správné se s tou firmou po osmnácti letech rozloučit, protože by nebylo dobré, kdybych tam měl působit jako rozvratný živel. Buď bych se z toho zbláznil, nebo by mě stejně sami vyhodili. Nešlo jim o knihy, nešlo jim ani o zákazníky, ale jenom o prachy. A opakuji, je to kšeft, ale já zkrátka nejsem kšeftař.
Další změnou je už samotný nákup knížek. Dnes dominuje e-shop. Když jsem na prodejně končil, už to bylo jen o vydávání balíčků a rezervací, živých zákazníků, jak jim říkám, už tolik nebylo. A když, věděli přesně, co chtějí. Dříve si nechávali radit víc a člověk tak mohl opravdu dobré knihy dostat i k těm čtenářům, kteří o nich neslyšeli. Když ale někdo přijde s jasnou představou, těžko mu vnutíte něco jiného, protože další knížku kupovat nechce a odejít hodlá s tou, pro kterou také přišel. Zdálo by se, že informovanost zákazníků je plus, ale vzhledem k tomu, že masivní reklamu mají stejně většinou ty nejobyčejnější knihy, nebo ty, které reklamu už ani nepotřebují, není nákup zase taková výhra. Tedy pro zákazníka. Koupil si vatu, protože na belgickou pralinku nikdo reklamu neudělal. Má moc sofistikovanou chuť a tady jde o to, aby se koupené rychle přečetlo a zákazník se vrátil pro další porci téhož lehce stravitelného počteníčka.
Změnilo se i chování samotných zákazníků. S covidem jako kdyby všem přeskočilo. Vytratila se obyčejná lidská slušnost. Tady se projevila moje naivita. Myslel jsem, že je to čas polepšit se. Zlidštět. Ale stal se opak. Covid je pryč, ale k dobrému se to nemění. Hrubneme. Zní to jako žal seniora? Asi ano, ale u takových změn jsem byl a je mi líto, že k nim došlo.

Vaše odpověď vyznívá poněkud negativně. Musím ale konstatovat, že jí naprosto rozumím a souhlasím s ní.
Jakými aktivitami se zabýváte v současnosti a čím Vám přináší radost?
Veselé pomyšlení to opravdu není. Jistě na tom má svůj podíl i to, že jsem během těch let začal vidět víc. Když člověk do knižního světa nahlédne, připadá mu krásný, kultivovaný, ale ta jeho obchodní stránka opravdu hezká není. Ale nejsem nijak zahořklý. Moje životní nastavení je jiné. Vím o věcech, ale neužírám se jimi, protože co by to potom bylo za život?
Radost mi přináší znovu nalezená cesta ke psaní. Ne že by byla snadná, to není, ale ona tvůrčí stránka je báječná. Jako kdybych se vrátil sám k sobě. Jsem člověk tisíce pochyb, takže i nyní, když pracuji na další knize, mám pocit, že bych toho snad měl nechat, ale i to k tomu patří. A patří to k mé povaze.
Dobře mi dělají knihy obecně, samozřejmě také přátelské vztahy, rozhodně mi velmi svědčí dobrovolná samota, ale nejvíc radosti mi vždycky dělala, dělá a dělat bude hudba. Je to možná troufalé přání, ale kdyby někdo v mém psaní našel jistou podobnost se skládáním hudby, byl bych tomu velmi rád. Možná to tam ale není a jen si to nalhávám. Kdo ví?

Když jste zmínil svůj vřelý vztah k hudbě, je nabíledni otázka, na které nástroje hrajete a které žánry, interprety či skladatele máte rád?
Teď už hraji jen na ústa. Zpívám si. Vždy a všude. Jako dítě jsem hrál na flétnu a později na klarinet, ale snad za to mohla nevhodná učitelka, že mě to přestalo bavit. Je mi to líto, protože nebýt toho, možná bych dnes hrál na hoboj, který mám hodně rád. Ale docela rád bych si také hrábl do strun harfy. Avšak už velmi dlouho neumím číst v notách, a i když by se s tím jistě dalo něco dělat, žádné takové kroky jsem nepodnikl.
Už ze jmenovaných nástrojů je jasné, že se cítím dobře v klasice. Nejlépe je mi v devatenáctém století a zcela přesně ve Francii. To byla báječná kolébka. Jak už jsem psal, chtěl jsem hrát divadlo a od něj není nijak daleko k opeře a jiným hudebně dramatickým formám. Právě to mě zajímá a baví nejvíc. Gounod, Adam, Delibes, Bizet, Rossini, Lecocq, Donizetti, Hérold a další, to jsou moji parťáci. Ale tím největším je Offenbach. Vplétám ho i do svých knížek, aby ho tam bylo alespoň stopové množství, protože je mojí součástí. Zajímavý člověk, skladatel samouk, člověk, která ovládl celý svět, aby pak zažil strmý pád a dřívější slávu pracně získával zpět ve světě, který se po prusko-francouzské válce ale změnil. Rád si dělal legraci z hlouposti a hloupých a velmi překvapivě tvořil až feministické hrdinky. V jeho světě nebyly ženy trpící a následně umírající puťky, ale ženy triumfující, které si vzaly to, co zrovna chtěly. Mohl bych tady psát dlouhé pojednání, které by znělo až jako jeho obhajoba, protože čas a různé zacházení s jeho dílem mu trochu pošramotilo pověst, ale co je mi vlastně do názorů ostatních. Pro mě je to číslo jedna a to je hlavní.

Mohl byste nám více přiblížit Vaši tvorbu, zejména již vydané knihy i aktuálně rozpracovaný rukopis?
Ze všeho nejdřív jsem začal psát pohádky, a i když forma toho, co píšu nyní, už není pohádkou, ve své podstatě se to ale nijak nezměnilo. Pořád jde o příběhy s tajemstvím a o boji dobra se zlem, chcete-li. Ať už je řeč o mytologicky laděné knize Legendy, nebo o sbírce hororových povídek Temné variace. A platí to i pro knihu připravovanou. Půjde o povídky detektivní, v duchu klasické britské školy a to jsou přece také takové pohádky. Vůbec se nesnažím, abych napsal kriminálky realistické, dnes tolik oblíbené. Ne. Miluju Christie, Sayers, Marsch, tenhle trojlístek královen britské detektivky. A miluji také P. G. Wodehouse nebo našeho Jirotku. Z jejich spojení tak nějak podvědomě vzniká moje knížka, která by měla být fair play detektivka, ale do toho notně ředěná humorem. Rovnou dodávám, že je to nejtěžší psaní, jaké jsem kdy podnikl, a každý den se mění můj postoj k rozdělanému rukopisu. Jednou si říkám, že to není špatné, druhý den mám pocit, že bych měl celý rukopis smazat. Detektivka zvoleného typu je totiž samé mluvení a vysvětlování a já bych nerad, aby tomu chyběla jistá lehkost. Zkrátka dřina.
Kniha Legendy je protipólem té připravované. Jedná se o část mého cyklu téhož jména, kde jsem si vzal za cíl ukázat nás lidi, jak nás vnímám. Chybující, troufalé, naduté, prokleté. Velké ve své malosti. Ty příběhy jako kdyby ke mně přišly z dávnověku a jsem rád, že jsou čtenáři, kteří je právě tak čtou. Není to jednoduché čtení a není ani veselé, ale je takové, jaké jsem chtěl a musím říct, že mi na téhle knížce hodně záleží. Právě proto, že není pro zábavu, ale k zamyšlení.
Temné variace vznikly minulý rok z nenadálého výtrysku tvůrčí energie. Zatímco Legendy jsem psal, když mi bylo kolem dvaceti, Variace se zrodily po dlouhých letech tvůrčího mlčení. Možná právě proto se tak draly na svět. Sepsal jsem patnáct vlastních příběhů, kterými se ale klaním autorům a autorkám, jež mám rád a bez nichž by se možná dějiny literatury, nejen žánrové, ubíraly jinou cestou. Kniha má naštěstí velmi příznivé ohlasy a jsem tomu rád, protože jsem si říkal, že by se mohla líbit každému, kdo s chutí četl Stokera, Doyla, Shelleyovu, Poa a další mistry. Je to taková šťastná kniha. Vznikla totiž hned ve dvou variantách, přičemž jedna je číslované sběratelské vydání. V této chvíli už zbývá jen pár kousků. K němu zákazníci nakladatelství Golden Dog získají bonusovou brožuru se dvěma povídkami navíc. A to bych měl vysvětlit, že povídek jsem napsal sice patnáct, ale jen třináct jich je v knize. Dvě jsem vydělil právě pro onu bonusovou brožuru. Zároveň také vznikla audiokniha ve velmi štědrém hereckém obsazení. Až její poslech mi dovolil uvědomit si, že jsem napsal něco, za co se nemusím stydět. Je to sbírka rozverná, místy poťouchlá, napínavá a zábavná.

Za své knihy se rozhodně stydět nemusíte. Skvěle zpracované příběhy v nich obsažené čtenáře doslova pohltí. Rovněž musím ocenit jejich mimořádnou jazykovou úroveň. Váš vypravěčský talent a cit pro jazyk z nich doslova prýští.
V této souvislosti se mi přímo nabízí další otázka: Jaké pocity ve Vás vzbuzuje současné, tak oblíbené a moderní, přitom podle mého názoru prznění českého jazyka přehnaným používáním cizích výrazů, zejména anglicismů, v běžném hovoru, v médiích, často bohužel i v literatuře?
Děkuji za krásná slova! Přiznávám, že jste mě překvapil. Nevěděl jsem, že jste moje knížky četl. Ale pojďme k Vaší otázce: Užívání anglicismů je mi cizí. Naštěstí se mi daří se jim bránit. Nepoužívám je. Ale nějaká ta nečeská vazba se mi do krve dostala. Například užití slova doslova. Ještě nedávno bylo moderní říkat o všem, že je to doslova takové a makové. Když píšu a prsty už vyklepávají „byla doslova obrovská“, zarazím se a přeformuluji tu část, protože žádné doslova (z anglického literally) u sebe opravdu nechci. Patřím ale k těm, kteří na odchodu řeknou klidně prokleté „Měj hezký den“. Třeba tahle věta mi opravdu nevadí. Zvlášť, když ji myslím upřímně.
Je skvělé, že dnes tolik mladých umí anglicky, ale dost mě bolí slyšet věty, které jsou z jedné půlky české a z druhé anglické. Nejsem žádný král pravopisu, ale když vidím na sociálních sítích, jak lidé píší, jakou formu ten jejich text má, je to hrozivé. Myslím, že to dokazuje, jak málo se čte, i když tak často slýcháme, jak je to u nás skvělé. Nevěřím tomu. Kdyby taková spousta lidí četla, myšleno kriticky a s porozuměním, byla by naše společnost jiná.

To, že se v dnešní době málo čte, je, bohužel, smutný fakt, který se čím dál tím více projevuje, v psaném i mluveném projevu, zejména u mladší generace . Proto je velice důležité šířit, nenásilnou formou, mezi potenciální čtenářskou obec, povědomí o literatuře a kvalitních knižních titulech. Naštěstí mezi námi žijí lidé, kteří to dokážou. Vy jste, bezesporu, jeden z nich. Patříte mezi nejznámější a nejsledovanější propagátory knih a literatury u nás. Jakými způsoby a kde všude zajímavé knižní tituly představujete a doporučujete?
Mám pocit, že mi až moc fandíte, jak se říká. Osobně si nemyslím, že bych byl tolik sledovaný ani příliš známý, ale je pravda, že mi vždycky udělá radost, když mi čtenáři napíší, že se jim líbila kniha, kterou u mě viděli. Ještě víc mě těší, když k tomu poznamenají, že ji nikdo jiný nepropagoval.
Nejaktivnější jsem na Instagramu pod jménem @zanicenyknihukupec, ale už mi tam není tak dobře jako před lety. Stalo se z toho na můj vkus až moc velké marketingové hřiště. Pokud tvůrce chce nějak vyniknout, žádá se, aby byl trendy a dělal to, co dělají ostatní. A to je mi proti mysli. Jsem Vodnář, takže možná právě proto mám tendenci jít vlevo, když jdou všichni slepě vpravo.
Již sedmým rokem také chodím každé pondělí mluvit o knihách do vysílání Ranní Dvojky na vlnách Českého rozhlasu, který v mém mládí nesl jméno Praha. Dnes je to Dvojka. Tam mám svých pět minut, abych posluchačům představil dvě knihy, které by je mohly zajímat. I když je to práce neviditelná, možná má větší dosah než celý můj Instagram.

Spolupracujete také s virtuálním knihkupectvím Dobré knihy, pro které vytváříte podcasty a moderujete nejrůznější akce. Jaká je filosofie této společnosti a vaší vzájemné spolupráce?
V Dobrých knihách zákazníci seženou úplně všechno. Nabídku z každého nakladatelství. Soustředíme se ale, pokud jde o společenské aktivity, na prezentaci českých autorek a autorů. Pořádáme s nimi besedy, vysíláme s nimi živé přenosy na Instagramu, píší čtenářům vzkazy do newsletteru, podepisují nám pro naše zákazníky knihy. Nebavíme se jen o etablovaných autorech, ale mnohdy o debutantech, které si často nikdo nikam nezve. Ve světě obchodu je to často o tom, kdo co zaplatí. Ale to neplatí pro aktivity Dobrých knih a to je mi velmi sympatické. Je to podpora, kterou nelze koupit. Je vedena srdcem.

V kontextu s online představováním knih se často setkáváme s pojmy bookstagram nebo bookstagramer. Co si pod nimi máme představit? Vy sám jste bookstagramer?
Jsem. Nebo si to alespoň myslím i o všech ostatních, kdo nějak prezentují knihy na Instagramu. Jde tedy o člověka, který svým sledujícím přibližuje nejčastěji právě vydávané knihy. Z mého pohledu by měl říct, co se mu na ní líbilo, a nepapouškovat jen anotaci, ale každý to dělá tak, jak umí a jak se mu to líbí. S tímto fenoménem se ale pojí jedno velké neznámo. Pro mě velké neznámo. Dřív to vypadalo, že bookstagrameři opravdu uměli nadchnout publikum pro konkrétní titul, ale během let je bookstagramer vlastně každý v té naší bublině, takže si navzájem ukazujeme to stejné, co nám nakladatel laskavě poslal, a já bych rád věděl, jestli jsou tam ještě vůbec diváci, kteří jdou a tu knihu si koupí. Právě proto si myslím, že víc prospěšné práce odvedu v Rozhlase než na Instagramu, kde jsem se svým literárním vkusem spíš minorita.

O knižním světě bychom si mohli povídat ještě hodně dlouho. Věřím, že budeme mít ještě příležitost v našem rozhovoru pokračovat.
Na úplný závěr Vás ještě poprosím o doporučení tří knih, které Vás v poslední době oslovily a které by si návštěvníci našeho webu měli rozhodně přečíst.
V poslední době se mi hodně líbila kniha Tangerinn Emanuely Anechoum, proto bych ji rád doporučil čtenářům, kteří dočetli až sem. Mnohé si slibuji od právě vydaného románu Kůň, který napsala Geraldine Brooks, a vřele doporučuji také román Petry Klabouchové Duch Pankráce s vědomím, že jsme každým dnem blíž jaru, kdy vyjde další její román, tentokrát opět ze Šumavy.

Pane Suchý, děkuji Vám za neobyčejně zajímavý a obohacující rozhovor i poskytnuté fotografie.. Dovolte, abych Vám popřál především pevné zdraví, hodně štěstí a úspěchů v osobním životě i ve všech aktivitách. V neposlední řadě také co nejvíce knih, které Vás pohladí po duši a přinesou radost.
Chtěl byste něco vzkázat čtenářům a návštěvníkům stránek Klubu knihomolů?
Čtenářům děkuji za čas, který věnovali mým řádkům, a Vám za skvělé otázky. Všem přeji mnoho štěstí, nejen při výběru knih. Když sáhnete po těch mých a budou se vám líbit, budu jedině rád. Ale dělat to samozřejmě nemusíte. (Usmívá se.)

Související knihy

Suchý, Oldřich

Golden dog, 2025

Suchý, Oldřich

Golden dog, 2025