Rozhovor: Petra Dvořáková

„Toužím po obyčejných věcech – abychom žili v zdraví, v míru, měli dobré vztahy…,“ prozradila Petra Dvořáková

29.1.2026 Roman Míka Bez komentáře

V úvodních dnech roku 2026 jsem požádal o rozhovor jednu z našich nejznámějších a nejúspěšnějších spisovatelek, Petru Dvořákovou. Srdečně vás všechny zvu k jeho přečtení.

Nedávno jsme oslavili příchod nového roku. Pro většinu lidí je to čas bilancování a předsevzetí. Jaký byl Váš loňský rok a co očekáváte od toho nového?
Vlastně to byl moc fajn rok. I když velmi pracovní, s mnoha cestami a setkáními. Vyšlo mi několik zahraničních překladů a doma román Návrat a taky vánoční knížka pro děti, Až vyjde první hvězda, a s tím vším se pojí spousta práce i radosti. Ale radost mi hlavně přinášela moje rodina, dospělí synové, přátelé… V novém roce toužím po obyčejných věcech – abychom žili v zdraví, v míru, měli dobré vztahy… Co je víc? Všechno ostatní, i to pracovní, se nějak přidá…

Mohla byste prosím obě knihy blíže představit? Je, podle Vás, těžší psát pro děti, nebo pro dospělé?
Návrat je román o životě v ženském klášteře v 90. letech, je to příběh o touze po lásce a klade otázku, jestli lásku k Bohu nakonec nepřemůže ta obyčejná lidská. V říjnu mi pak vyšla knížka Až vyjde první hvězda – je to příběh o Štědrém dnu, kdy se děti nemůžou dočkat Ježíška a tak trochu zlobí, až je tatínek pošle hrát si ven. A to nakonec přinese celé rodině jedno pěkné dobrodružství. A když se ptáte na psaní pro děti a pro dospělé – rozdíl je to velký a naprosto ve všem. Pracujete jinak s příběhem i jazykem…

Sama jste, jako dospívající dívka, prožila několik let v klášteře. Objevují se v románu Návrat, v příběhu novicky Jany, některé autobiografické prvky? Jak vnímáte, s odstupem mnoha let, svůj pobyt v tomto prostředí?
Ne, rozhodně ten příběh není autobiografií, už jen proto, že já byla v klášteře jako čtrnáctiletá, v té době to kupodivu bylo možné. Moje knižní Jana je už dospělá mladá žena, která má svůj vlastní životní příběh, který se mému vlastně v ničem nepodobá. To, co je ale v knize autentické, je ta každodennost, která se v klášteře odehrává. Způsob života sester, jejich typické povahy, chování… A jak dnes vnímám svou klášterní zkušenost? Jako výsledek porevoluční doby, kdy bylo možné vážně všechno. Byla jsem dítě a děti do kláštera nepatří. Ale na druhé straně je to zkušenost, která mi i mnoho dobrého dala – třeba mě naučila vytrvale pracovat, a hlavně mě naučila, že bez lidskosti a tolerance je víra jen ideologií.

V roce 2024 vyšel Váš knižní rozhovor s profesorem Janem Starým, špičkovým odborníkem v léčbě dětské leukémie, nazvaný Věřil jsem, že to musí jít lepší cestou. Co pro Vás bylo hnacím motorem k realizaci této úžasné a tolik potřebné knihy?
Pana profesora jsem poznala už v roce 2003, kdy můj tehdy tříletý syn onemocněl akutní leukémií. Díky obrovskému pokroku v léčbě tohoto onemocnění, o který se pan profesor v obrovské míře zasloužil, se i můj syn uzdravil. V roce 2024 ukončil profesor Starý přednostenství na klinice v Motole a říkala jsem si, že to je ten pravý čas knihu napsat. Ukázat fantastický příběh člověka, který zachránil tisíce dětských životů.

Vy sama se velmi aktivně zapojujete do podpory dětské onkologie. V čem tato činnost spočívá?
Posledním takovým velkým počinem bylo vytvoření interaktivního průvodce pro onkologicky nemocné děti a jejich rodiny. Knížka se jmenuje Bertíkovo uzdravení a pomáhá dětem porozumět nejrůznějším vyšetřením a zákrokům, které musí v rámci léčby podstoupit, ale vysvětluje třeba taky to, proč si vlásky hrají na schovávanou. Současně má i interaktivní část, kde děti pomocí samolepek nejrůznějších hajáčků, papáčků, smutníčků i vztekáčků vyjadřují své emoce a to umožňuje zdravotníkům porozumět, co dítě právě prožívá.

Takovýto počin si rozhodně zaslouží obrovský obdiv a uznání, většina z nás se, nejspíš, vůbec nedovede vžít do situace, kdy onkologicky onemocní vlastní dítě. Jakákoliv pomoc má bez pochyby nevyčíslitelnou hodnotu…

Pojďme k další tvorbě. V roce 2023 vyšla v nakladatelství Host Vaše další kniha, Pláňata. V ní jste velice plasticky zobrazila nesnadné dospívání dvou sester na české vesnici, v období přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Čtenář, který vyrůstal v této době, se občas určitě neubrání pocitu, že čte o svém vlastním dětství. Ve venkovském prostředí se odehrává i děj knihy Dědina, z roku 2018. V obou titulech jste brilantně vykreslila, mnohdy pokřivené, rodinné i mezilidské vztahy na české vesnici. Další otázky se tedy přímo nabízí, žila jste nebo dosud žijete na venkově? Mají postavy z obou knih reálný základ?
Na vesnici jsem žila jako dítě a pak ještě krátce v dospělosti, ale většinu života jsem prožila ve městech. Reálný základ tyto příběhy ani postavy nemají, je to takové zdání, které vyvolávají. Vzniká to proto, že jsem volila vlastně takové archetypy – každá dědina má nějakou svou Marunu, co prodává v obchodě, řezníka, drbnu nebo místního násosku. A stejně tak v Pláňatech jsou nejčastější prožitky spojené s danou dobou a společností. Spousta čtenářů mi psalo, že mělo přesně takové dětství, nachlup stejné prožitky a zkušenosti. Z venkova jsem zase slýchala, že určitě tohle je podle jejich dědiny, protože údajně některou z postav čtenáři poznali.

Čtenáři velice kladně přijatým Pláňatům předcházel román Zahrada, vydaný v roce 2022. Příběh osamoceného bývalého kněze pokoušejícího se začít nový život není určitě snadným čtením. Vyvolá mnoho nejrůznějších emocí a přinutí i k zamyšlení. Opět je v něm úžasně vykreslena psychologická stránka hlavních protagonistů. Co je jeho hlavním poselstvím? Jaké ohlasy vyvolal u Vašich čtenářů?
Zahrada je příběhem o tom, že ne všechno si v životě vybíráme a nevybíráme si ani to nejzásadnější – s čím se narodíme. A pokud je to něco pro společnost absolutně nepřijatelného, znamená to pro dotyčného veliké utrpení. Kniha nasvěcuje život Jaroslava právě z tohoto úhlu pohledu a jistě je v tomto kontroverzní. Chtěla jsem ukázat, že ne každý člověk, který se narodí s něčím takovým, jako právě tento hrdina, si zaslouží odsouzení. To, kde se to láme, jsou skutky. Jsou čtenáři, kteří právě tohle velmi citlivě vnímají, stejně jako jsou čtenáři, kteří bezbřeze odsoudí, aniž by se na okamžik zamysleli…

Román z nemocničního prostředí nazvaný Chirurg (2019) vyšel, stejně jako ostatní zmiňované tituly, v nakladatelství Host. Jak název napovídá, odehrává se v nemocničním prostředí. Opět jsou v něm brilantně vykresleny mezilidské snahy. Nemůžu opomenout ani obdivuhodně autentické zobrazení nemocničního i lékařského světa (včetně mnoha, takřka, odborných pasáží). Mohla byste nám, prosím, román představit a zároveň pootevřít dvířka jeho vzniku? Kde a jak jste načerpala tolik úžasných znalostí?
Román Chirurg by asi nikdy nemohl v této podobě vzniknout, kdybych kdysi nepracovala jako zdravotní sestra na operačním sále. Spoustu věcí si můžete nastudovat, ale řada vyplývá z té jedinečné zkušenosti, kterou nijak jinak nezískáte. Před pár lety se mi po mé původní profesi začalo stýskat a vlastně jsem román začala psát proto. Nakonec jsem se do zdravotnictví trošičku vrátila a vlastně vracím, i když už jen občas na záskok na ambulanci. Ale vždycky si to užiju. A jinak Chirurg je příběh lékaře na prahu středního věku a tenhle doktor má sice dobré jádro, ale taky svoje démony, a boj s nimi vůbec není lehký.

Na závěr povídání o Vaší novější tvorbě jsem si záměrně nechal novelu Vrány, vydanou v roce 2020. Přiznávám, že mě příběh dvanáctileté Báry naprosto emočně „rozsekal“ a dodnes ve mně rezonuje. Poprosím Vás opět o přiblížení obsahu a tématu této knihy.
Vrány jsou příběh holčičky, která žije s narcistními rodiči. Nabízí perspektivu dítěte i matky a ukazuje důsledky výchovy těchto rodičů pro život dětí. Je to kniha o utrpení dětí ve zdánlivě spořádaných rodinách, které vypadají velmi dobře, ale děti žijí ve velikém utrpení. Bohužel je jim také velmi obtížné pomoci, protože tohle trápení je skryté a škola nebo sociální pracovníci nemají příliš kompetence nějak konkrétně zasáhnout. Bylo mým přáním, aby se Vrány dostaly mezi čtenáře a pomohly upozornit na situaci těchto dětí. Ten sen se mi mnohokrát splnil, Vrány byly přeloženy do řady jazyků a třeba v Polsku jsou velkým bestsellerem a jsou zařazeny i do školní četby.

Vrány jsou bezesporu knihou s obrovským významem a přesahem. Skryté násilí na dětech je téma, o kterém se nemůže mlčet.

Vnímáte nějaký podstatnější rozdíl mezi polským čtenářem či knižním trhem a tím českým?
Mezi čtenáři ani tak ne, všude jsou lidi, kteří čtou a zajímají se o různá témata a literaturu a mají své pohledy a názory. V Polsku je pro mě příjemnější, že tam spisovatel nezažívá tolik agrese jako v Česku, hlavně tedy od lidí z literárního provozu. U nás to docela často překračuje všechny meze, některé mé kolegyně by mohly vyprávět. Možná je to v Polsku dané i tím, že tam přijedete jako zahraniční autor a to je trochu jiná situace, než když jste domácí. V tomto ohledu si to velmi užívám.

Paní Dvořáková, děkuji za velice zajímavý a příjemný rozhovor. Probrali jsme v něm velkou část Vaší tvorby, na ty starší, neméně kvalitní a zajímavé tituly, se dostane třeba někdy příště.
Přeji Vám především pevné zdraví a hodně štěstí a úspěchů v tvůrčím i osobním životě.

Chtěla byste, na úplný závěr, něco vzkázat svým čtenářům a návštěvníkům stránek Klubu knihomolů?
Chci jim především poděkovat za to, že čtou, a ze srdce jim přeji, aby nacházeli knihy, které je baví, které jim pomáhají a nabízí nevšední zážitky.

Autorkou fotografií je Věra Marčíková (umístěné jsou na stránkách nakladatelství Host).

Doporučení:

Share