Rozhovor: Vladimíra Staňková

„Na koho by čtenáři stáli na literárních festivalech fronty, kdyby psaní knih převzala AI?“ nevěří v apokalypsu lidmi psané literatury Vlaďka Staňková

8.1.2026 Roman Míka Bez komentáře

Vlaďka Staňková je věčně usměvavá a neobyčejně akční autorka knížek pro nejmenší děti. Radosti i strasti spojené s psaním, redaktorskou prací a mnohé další jsme probrali ve velmi pohodovém rozhovoru.

S Vlaďkou se již dlouhou dobu dobře známe, proto si samozřejmě tykáme.

Jsi autorkou řady knížek, určených především dětem v předškolním a mladším školním věku. Co tě k tvorbě pro tuto cílovou skupinu přivedlo a čím tě nejvíce naplňuje?
Upřímně? Práce. Začínali jsme tehdy v nakladatelství vydávat české autory a vedení přišlo s přáním mít i nějaké původní dětské knížky, do té doby jsme dělali „jen“ překlady zahraničních děl. A já jsem vzděláním bohemistka s přesahem do vytváření výukových materiálů, zdálo se to jako nejsnazší cesta, než všechno nastavíme a trochu zavedeme. Ale zásadní roli v tom hrála moje kamarádka Anna Dirnerová, která první knihy ilustrovala. Ta má zase vystudovanou výtvarku a pracuje jako učitelka ve školce. Potřebovala tehdy napsat příběh, který by opatřila ilustracemi, aby si mohla vytvořit takovou low cost variantu dětských knížek jako dárků pro děti. Když přišel impuls z vedení, už jsem tehdy měla jádro příběhu vymyšlené. Vyprávěla jsem ho na pokračování před spaním své tehdy malé dceři. A čím mě nejvíce naplňuje? Mám vždycky radost, když se podaří připravit příběh pro malé čtenáře tak, aby přinášel nejen legraci, ale i nějaký přesah, větší hloubku, neklouzal jen po povrchu. A často konzultuji s odborníky na dané přírodní téma apod., aby měla kniha i vzdělávací hodnotu a nepřekrucovala fakta.

Mohla bys nám své knihy konkrétněji představit?
Pro děti nejsnazší na čtení jsou ty, které připravuji na míru genetické metodě výuky čtení. První kapitoly se skládají jen z co nejkratších jednoslabičných slov a postupně se přidávají další slabiky i náročné dvojhlásky. V některých školách tuto metodu používají namísto rozšířenější analyticko-syntetické, při které se učí číst po slabikách. Nejnovější z této edice bohatě ilustrované Adélou Korbelářovou je Kam šel mráz? která vysvětluje, jak funguje zimní příroda. Touto cestou mávám a děkuji Oldřichu Motykovi, přírodovědci, který mi s ní pomáhal.
Pro pokročilejší začínající čtenáře se hodí série o uklízecím skřítku Vymetkoutovi – v prvním díle se malí hrdinové vydávají do pražské zoo, v druhém se seznamují s neslyšící zoubkovou vílou a českým znakovým jazykem a ve třetím pátrají na šumavském hradě Kašperku po místním strašidle Šplhavci.
K procvičování jednotlivých písmenek slouží trojice knižních abeced: Abeceda zvířátek, Abeceda rostlin a Abeceda jídla. Paní učitelky ve školce je používají k sluchové a zrakové výchově. Ilustrované veršovánky představují dětem všechna písmena české abecedy i zajímavé a méně známé druhy zvířat a rostlin, také pokrmy, chutě a recepty. Použila jsem v nich méně obvyklé veršové schéma, které mu se říká limerick. Rýmuje se v něm první a druhý verš s posledním.

Často také za nejmenšími čtenáři vyjíždíš na hravé besedy do škol nebo knihoven. Pro děti máš připravené nejen povídání, ale také nejrůznější soutěže spojené s kreativním tvořením. Asi není úplně lehké tak malé diváky zaujmout a udržet si jejich pozornost. Dokážou tě, pořád ještě, něčím překvapit?
To máš pravdu, snažím se na danou skupinku vždycky naladit, a podle toho, jak jsou zrovna akční, improvizačně zařazuji i hodně pohybu. Ze začátku mě překvapovalo, jak se na člověka děti třeba v první třídě „vrhnou“, chtějí se přitulit nebo začnou vykládat, jak jsem pěkná nebo že mám hezké vlasy. Ta bezprostřednost mě dojímá. A často mě překvapují znalostmi, smyslem pro humor a zajímavými nápady. Když to zrovna jde, do tvorby knih je zapojuji. Právě do Kam šel mráz? tvořili druháčci jedné základní školy pexeso.

Byl jsem na vlastní oči svědkem toho, jak byly děti z tvého vystoupení nadšené. Nenásilnou a hravou formou je přivádíš také k lásce ke knihám a ke čtení.
Dnešní děti bohužel moc nečtou, dávají přednost jiným formám zábavy, což je podle mě obrovská škoda. Jaký názor máš na tuto skutečnost ty? Myslíš, že je hodně důležité, aby rodiče malým dětem četli?
Začnu od konce – myslím si, že to je důležité moc. Když přijdu na besedu či workshop, vypadá to, jako by neexistovalo dítě, které se knížkami nedá zaujmout. Líbí se mi názor zakladatelek projektu Mravenčí chůva – upozorňují, že je dobré netrvat na své představě jako rodiče, co by mělo dítě číst, ale zkusit mu nabízet věci tak dlouho, až ho něco chytne. Byť by to byly třeba jednodušší věci, které rodič na první dobrou nepovažuje za dostatečné. Od paní učitelek vím, že skutečně existují rodiče (i když se mi tomu těžko věří), kteří knížky dětem neposkytují, nezprostředkovávají, doma je nemají a nepovažují je za něco podstatného.
Moje dcera taky čtení sama od sebe většinou nevyhledává, není taková ta knihomolka, která by ležela v knížkách. Ale na druhou stranu máme vybudovanou tradici společného poslouchání audioknih. To sama vyžaduje a momentálně už asi počtvrté dokola trvá na pouštění Prašiny, která je podle mě opravdu skvělá. (Ráda se proto držím sympatického názoru pedagožky a spisovatelky Kláry Smolíkové, že audioknihy a komiksy jsou pro děti takové záchranné lano, co se čtenářství týče.) Ale na druhou stranu je pravda, že mi dcera občas „krade“ moje knížky. Myslím, že vzor čtoucího rodiče, případně jiného dospělého v okolí dítěte, má velký vliv.

Samozřejmě se nabízí otázka, zda jako dosud výhradní autorka pro děti neplánuješ napsat knihu pro dospělé čtenáře. Pro kterou z těchto kategorií je podle tebe obtížnější psát?
Jeden rukopis mám rozepsaný už hodně dlouho a leží v šuplíčku, na druhém teď intenzivně pracuju. Mám trochu pocit, že u dětských knih člověk potřebuje klást extrémní pozornost na každé slovo. Nejde jen o to, jestli se výraz stylisticky hodí, vystihuje dobře danou situaci, ale řeším: budou ho děti znát? A pokud ho znát nebudou, chci, aby se z nějakého důvodu takové slovo v této knize naučili, anebo raději vyberu nějaké jiné? A pokud mu budou dobře rozumět, bude se jim dobře číst a vyslovovat? S učitelkami prvňáčků každé „problematické“ slovo probírám a řeším, jestli ho použiju, či ne. Tak tohle u textu pro dospělé přece jenom trochu odpadá. A po pravdě také cítím v tvorbě pro dětského čtenáře větší zodpovědnost. Dospělý si sám rozhodne o vhodnosti čtiva, a pokud by na něj kniha byla například příliš drsná, odloží ji a hotovo. V mé knize Kam šel mráz? se třeba zmiňuje, že někteří lidé umřeli. Vyptávala jsem se několika vyučujících na prvním stupni, jak to bude na děti působit.

Pracuješ jako redaktorka v jednom z našich největších a nejvýznamnějších nakladatelství. Co všechno tato práce obnáší a jak zhruba probíhá tvůj běžný pracovní den?
No, je pravda, že v pracovním popisu mám uvedeno redaktorka, ale není to tak, že bych každý den redigovala. Ve skutečnosti rediguju spíš výjimečně, buď nějaké hodně důležité, nebo problematické tituly. Případně také některé vyloženě pro radost, protože jsou třeba od mých oblíbených spisovatelů. Ale v zásadě mám na starost českou edici knih a vymýšlení a realizování konceptu české produkce knih pro děti. Hledám nové autory, oslovuji ty už zavedené, vybírám pro jejich tituly ilustrátory (tak, aby byl autor spokojený) a zprostředkovávám spolupráci mezi všemi články procesu. Snažím se najít balanc mezi tím, co by si autoři a ilustrátoři přáli, a tím, co nás přivede k tomu, aby se titul dobře prodával. Řeším různá nedorozumění na poli autor–redaktor, kterých naštěstí není mnoho, odpovídám na nejrůznější dotazy od „Vím, že moje kniha vyjde až za rok, ale mohla bych vědět, kdy dostanu hotovou redakci?“ přes „Můžu tuhle informaci zveřejnit na svém profilu?“ až po „Mohla by moje kniha jít na téhle konkrétní prodejně více vidět?“ či „Mohla by moje kniha mít barevnou ořízku?“. Tím chci naznačit, že jsem často takový „styčný důstojník“, první člověk, na kterého se autor obrátí. Také domlouvám účast na některých knižních festivalech a veletrzích, kde často bývám osobně. Takže abych odpověděla na tvou otázku: na denní bázi píšu e-maily, telefonuju a plánuju. A také musím řešit administrativu, což je pro mě nejméně oblíbená činnost.

Proto tě určitě vždy velmi potěší, když se veškerá tvá snaha a práce překlopí ve zdařilou a úspěšnou knihu.
Z jakých titulů máš v poslední době největší radost? Myslíš, že české knihy a čeští autoři mohou rovnocenně konkurovat těm zahraničním?
Na podzim jsme vydali Amonitu v bludišti záhad od Petra Stančíka s ilustracemi Galiny Miklínové, to je mé velké splněné přání. Toto autorské duo jezdí se svými knihami a workshopy u nás i po světě. Obrovskou radost mám také z naší charitativní sbírky Pohádek před spaním, kterou ilustrovala Helena Synková a kde se mi podařilo dát dohromady pohádky jednatřiceti autorů. Jako autoři jsme se vzdali procent z prodeje a ty poputují do spolku Haima, jenž se stará o onkologicky a hematologicky nemocné děti.
Podílím se teď na přípravě třetího dílu Opravářů času od Nadi Revilákové, brzy vyjde druhý díl postapokalyptické série Atomové šelmy od Kristýny Sněgoňové a Leoše Kyši a chystá se také další z rozhovorové edice TALK. Karolína Lišková po úspěšném rozhovoru s Josefem Klímou tentokrát vyzpovídá doktora a porodníky Hynka Heřmana. Všechny tři tituly určitě doporučuji pozornosti čtenářů.
Ale co se týče té konkurenceschopnosti – Česko je malý trh ve srovnání s anglicky psanou literaturou nebo třeba jen sousedním Polskem, i když jsou Češi velcí čtenáři. Je to obrovský rozdíl, když vydáváte překlad zahraničního titulu, který má už ve chvíli českého vydání tisíce hodnocení někde na zahraničních webech a vstupuje na český trh s nálepkou bestselleru, a když se snažíte na tom našem malinkém trhu s obrovským množstvím vydaných titulů upozornit na nějakou novinku, zvlášť třeba ještě od debutanta.

Jaké žánry se teď vlastně nejvíce vydávají a prodávají?
Co se žánrů týče, zdá se, že na vrcholu je právě dark romance, drží se tam stabilně detektivky a horory. Ale hodně udělá také to, když už má autor či autorka svou čtenářskou základnu – pěkné prodeje má třeba i další díl Geostorek od Petra Brože, a to je vlastně populárně-naučná literatura, i když zpracovaná formou krátkých příběhů, nebo Pod taktovkou od Petry Lukešové o tom, jak tenká a křehká je hranice mezi láskou a nenávistí.

Myslíš, že mají u malých dětí stále šanci klasické pohádky, například od Boženy Němcové či K. J. Erbena, u těch starších zase třeba mayovky, foglarovky, případně verneovky? Nebo je už nezvratně převálcoval Harry Potter a další podobné tituly?
Když se podívám, kolik je na trhu aktuálně třeba vydání foglarovek, předpokládám, že je o ně pořád zájem. Pochybuju, že by je nakladatelé vydávali z čisté lásky k literatuře, kdyby se tituly neprodávaly. Moje maminka měla zase moc ráda mayovky, měli jsme jich doma spoustu, ale mě vůbec nelákaly. Koho takové příběhy baví, o ně snad dříve či později zavadí. My třeba zrovna foglarovky a mayovky nevydáváme, ale i v našich knihkupectvích si je čtenáři nakupují. Nehledě na to, že vznikají různá nová díla s touto tematikou – například nedávno vydaná Barabizna Lucie Hlavinkové.
Co se pohádek týče, mám pocit, že já jsem se těmi od Boženy Němcové a K. J. Erbena pročetla pořádně až na vysoké škole v rámci odborných seminářů, ale domnívám se, že je těmito díly naše kulturní scéna tak prorostlá a neustále se motivy objevují i v nových filmových zpracováních, že rodiče a učitelé mají různé možnosti, jak na ně upozornit. Přičemž ale předpokládám, že málokdo by pro malé děti vyhledával ty původní morbidní verze určené dospělým. I když možná se pletu.

Jaký je tvůj názor na vliv AI v literatuře? Mohl by se z ní postupně vytrácet lidský faktor, nebo už k tomu pozvolna dochází?
Lidé rádi a často hledají cesty k tomu, jak snadno a bez práce zbohatnout. Nebudu zastírat, že i k nám už různých pár AI pokusů dorazilo. Není to tak dávno, co nás oslovila nová grafička. Záhy se ukázalo, že používá AI nástroje víc, než by bylo zdrávo. A to ve chvíli, kdy měla postava na obálce na jedné ruce šest prstů, místo pravé paže pahýl, ale paní grafičce to nepřipadalo divné. Tak jsme jí slušně poděkovali, zaplatili domluvenou cenu a zadali jsme obálku znovu někomu úplně jinému.
Ano, asi si umím představit, že určitá část lidí bude AI nástroje ke generování příběhů na míru ráda využívat. Uvedu poněkud kontroverzní příklad, protože se to na něm dá dobře ilustrovat. V poslední době jsou ve veliké oblibě knihy obsahující explicitní erotiku, často založenou na premise toxických vztahů, různých znásilnění, podřízení apod. Pokud by hypoteticky existovala nějaká skupina z této masy čtenářů, která by takové knihy četla vyloženě jen kvůli tomu sexuálnímu vzrušení, které kniha nabízí – řekněme tedy jako takovou nejspíš morálnější a časově náročnější variantu koukání na porno, případně bezpečnější a pasivní aktivitu oproti třeba provozování BDSM praktik –, dokážu si představit, že by taková skupina lidí vzala za vděk nějakou aplikací, která jim takové texty vygeneruje na jedno kliknutí za minimální náklady.
Ale jinak? V České republice se každoročně koná x literárních festivalů, kde lidé stojí fronty na autory, čekají na jejich podpis, poslouchají rozhovory s nimi. Na koho by se stály fronty? Na ty ajťáky, co aplikace naprogramovali?
Celý knižní marketing je z velké části postaven na autorech. Kupujeme si knihy od svých oblíbených autorů, jezdíme za nimi na besedy, zajímá nás, kde vzali inspiraci, jak dlouho jim to trvalo… Uměle vygenerovaný příběh by všechno to kouzlo okolo postrádal.
Ostatně Pavel Hénik téma AI v literatuře hezky zpracoval v jedné povídce ve své sbírce Epizody 2084. Doporučuju k přečtení nebo poslechu jako audioknihu.

Jak se říká, v nejlepším se má přestat. Chtěla bys, na úplný závěr našeho rozhovoru, něco popřát nebo vzkázat čtenářům a návštěvníkům našich stránek nejen do nového roku?
Od srdce jim přeji, aby pro ně rok 2026 byl lepší než ten předchozí. A pokud by zvažovali nějaké novoroční předsevzetí, moc bych se přimlouvala za toto: aby každý měsíc ohodnotili alespoň jednu knížku na nějaké databázi či knihkupeckém webu. Pomůžou tak ostatním čtenářům, ale také samotným autorům, pro které je to skvělá zpětná vazba i informace, že jejich knížky jen „nehnijí“ nakupené v policích, ale skutečně je někdo čte.

Vlaďko, děkuji ti za příjemný, nepochybně i velmi obohacující rozhovor a také za poskytnuté fotografie, jejichž autorkou je Lenka Benešová.
Do nového roku ti přeji hodně zdraví a úspěchů v další tvorbě i v „redaktorské“ práci a samozřejmě i v osobním životě.
I já ti moc děkuji za příjemný rozhovor a zajímavé otázky a přeji ti do nového roku hodně zdraví, štěstí a mnoho dalších rozhovorů, které tě budou bavit.

Doporučení:

Share