Jarmila Stráníková se narodila v Jeseníku a dětství i dospívání prožila na Moravě a ve Slezsku. Nyní žije se svou rodinou na venkově poblíž Prahy. Je autorkou dvou naprosto rozdílných románů, třetí v pořadí vyjde v jarních měsících. O tom všem, i mnohém dalším, bude řeč v našem rozhovoru.
S Jarkou se již nějaký ten pátek známe, doufám proto, že naše tykání nikoho nepohorší.

V roce 2023 vyšla tvá v pořadí druhá kniha Balada pro Emily. Během krátké doby se z ní zcela zaslouženě stal jeden z nejúspěšnějších titulů toho roku a z tebe známá a uznávaná autorka. Co pro tebe tento úspěch, spojený s vesměs nadšenými ohlasy čtenářů i recenzentů, znamená a čím si ho vysvětluješ?

Za úspěch knihy jsem samozřejmě ráda. Dává mi pocit, že má to mé psaní smysl a že v tom asi nebudu úplně špatná. Každopádně jsem měla tušení, že by se Emily mohla líbit. Všimla jsem si totiž, že duchařské příběhy docela frčí. Lidé se rádi bojí, a jakmile je kniha inspirovaná skutečnými událostmi, neuvěřitelně to zvyšuje zájem čtenářů. Já sama mám takové příběhy moc ráda.

Jak se vlastně z dívky z moravského Jeseníku stala úspěšná spisovatelka? Zkoušela jsi psát už jako školačka?

Svůj první pokus o psaní jsem sdílela společně se svým o rok mladším bratrem, kdy jsme vymýšleli příběhy o našich dvou, tehdy nejoblíbenějších, plyšácích. Bylo to někdy ve druhé třídě. Na samostatnou „spisovatelskou dráhu“ jsem se dala někdy mezi desíti a dvanácti lety. Vyráběla jsem si vlastní sešity a do nich psala a ilustrovala příběh o statečné indiánce. Milovala jsem v té době Pocahontas a to se na mé dětské tvorbě hodně odrazilo.

Se svým prvním dokončeným rukopisem jsi vytrvale obesílala více nakladatelství, nebo to vyšlo, jak se říká, „na první dobrou“?

Když jsem to zkusila poprvé, obesílala jsem více nakladatelství a pohořela. Následovala jsem ale radu jedné redaktorky a kontaktovala agenturu Mám talent, načež jsem pod vedením spisovatelky a scénáristky Markéty Dočekalové rukopis přepsala a dala mu finální podobu. Hodně jsem se toho od ní naučila. Následně jsem s paní Dočekalovou podepsala smlouvu o zastupování na dva roky. Jako novopečená maminka jsem nevěděla, co dřív, takže jsem pomoc uvítala. Přesto se nepodařilo ani po třech letech najít nakladatele. Jelikož jsem si už nepřipadala tak zahlcená, tak jsem nabízení rukopisu Ve stínu války vzala do vlastních rukou. Poslala jsem ho a jako nějakým kouzlem mi během dvou týdnů přišla pozitivní odpověď.

Nyní žiješ s manželem a dětmi nedaleko Prahy, na venkově, prakticky na břehu Vltavy. Jak těžké pro tebe bylo opustit rodný kraj, k němuž tě evidentně poutá silný vztah? Soudím tak podle zasazení obou tvých knih, jak prvotiny, historického románu Ve stínu války (2021) tak i následující Balady pro Emily (2023), právě do prostředí Jeseníků?

V té době to těžké nebylo. Bylo mi osmnáct, byla jsem čerstvě zamilovaná a toužila jsem po dobrodružství. Doteď se ale na místa, spojená s mým dětstvím a dospíváním, ráda vracím.

Máte dvě malé děti, jak náročné je pro tebe skloubit péči o ně s literární tvorbou? Kdy a kde nejraději píšeš?

To opravdu náročné je. Jakmile jsou děti doma, tak se moc psát nedá, jestli vůbec. Jakákoli snaha o kombinaci obojího bývá zárukou pořádného bolehlavu a vysoké míry stresu. Při psaní se potřebuji do příběhu ponořit, soustředit se, a to při rušení po pěti až deseti minutách možné není. Snažím se tedy psát kdykoli nemám na starost děti – když jsou ve škole, u kamarádů anebo u babičky, která je v tomto ohledu neuvěřitelnou pomocnicí. Stává se, že se v týdnu vůbec nezastavím, a to mi pak nezbývá, než se v sobotu po obědě sbalit a utéct někam do kavárny. Manžel s tchyní se postarají o děti, zatímco já si užívám vzácný čas klidu, kdy po mě několik hodin (v ideálním případě) nikdo nic nechce. To se pak píše jedna báseň. Nejraději ale píšu doma, kde si můžu udělat pohodlí. Má to ale podmínku a to takovou, že musím mít kolem sebe uklizeno, jinak se nedokážu pořádně soustředit. Asi si umíš představit, jak se mi tuhle podmínku se dvěma dětmi daří dodržovat.

Mnohé současné děti bohužel moc nečtou a dávají přednost jiným aktivitám. Vedete s manželem ty své k lásce ke knihám a čtení? Neláká tě napsání knížky pro dětské čtenáře?

Mé děti knihy milují. Samostatné čtení jim ještě moc nejde, ale já i jejich babička jim čteme často a rády. Já osobně se jim pokouším číst každý večer před spaním, a ještě nikdy se nestalo, aby mě neprosily o další a další kapitolu. Z toho mám velikou radost.
Nad knihou pro děti už jsem mnohokrát přemýšlela. Láká mě to a vím, že bych neměla moc otálet, protože ta největší inspirace přichází, když jsou děti malé, ale zatím nejsem schopná na něco takového vyšetřit čas.

Vrátím se zpět k Baladě pro Emily. Na rozdíl od prvotiny se jedná o temný, místy až hororový psychologický thriller, okořeněný fantaskními pasážemi. V něm mě zaujalo velice zdařilé prolínání třech časových rovin, což není vůbec jednoduché. Zejména tvé vykreslení historické linky z období konce druhé světové války musí ve čtenáři zákonitě vyvolat silné emoce. Jak moc náročné bylo získávání a zpracování podkladů a rešerší k tomuto dílu, odkud jsi čerpala informace a jak dlouho trvala příprava a samotné psaní?

Tahle kniha se mi ve skutečnosti psala mnohem lépe a výrazně rychleji než Ve stínu války, které se odehrávalo celé v naprosto odlišné době (17. století, třicetiletá válka). Děj Balady pro Emily je téměř celý posazen do současnosti, do doby, kterou jsem si sama prožila a znám ji. Nastudovala jsem si pouze informace o poválečném odsunu Němců, které jsem čerpala z internetu a knihy Chladná vlast od Andrease Kosserta. Tak jak tady mě nemrazilo ani při četbě hororů od Stephena Kinga.
Každopádně oproti mé prvotině byla Balada pro Emily procházka růžovou zahradou.
Považte sami – Ve stínu války jsem psala od svých sedmnácti do cca sedmadvaceti let. Samotné vydání včetně oprav pak trvalo dalších pět let. Baladu pro Emily jsem dala dohromady za dva roky. Což je výrazný pokrok.

V Baladě pro Emily mě velmi zaujaly a dá se říci, že především překvapily, nádherné ilustrace, v dnešní době jev již téměř nevídaný. Proč ses pro ně rozhodla? Kdo je jejich autorem? Plánuješ zařazovat ilustrace i do svých dalších literárních počinů?

Ještě než jsem začala Baladu pro Emily psát, narazila jsem, už ani nevím kde, na talentovaného ilustrátora Jirku Dvorského, který mi svou tvorbou vzal dech. Osobně nás pak představil redaktor a spisovatel Jan Hlubek na pražském Veletrhu knih. Mám tušení, že už tam jsem se mu zmínila, jak moc obdivuji jeho práci. Když jsem pak našla vhodného nakladatele pro Baladu pro Emily, pana Zdeňka Nováka z nakladatelství Rosier a zmínila jsem se mu, že by se mi k mé knize líbily ilustrace právě od J. Dvorského, ochotně souhlasil. Vím, že ilustrace nejsou pro beletrii běžné, ale k některým žánrům prostě sedí. U hororu dokáží pěkně dokreslit atmosféru a to se mi na tom moc líbí. V Meluzíně, která vyjde na jaře 2025, se ilustrací od téhož autora dočkáte také.

Dost dobře si dovedu představit i filmové zpracování Balady pro Emily. Dostala jsi už nějakou nabídku v tomto smyslu?

Moji bývalou šéfredaktorku Lindu Haburovou, která je aktuálně na mateřské dovolené, to napadlo, a tak rukopis odeslala na patřičná místa. Zda se k němu někdo dostal, zda rukopis zaujal či nikoli, to už se ke mně nedostalo. Já sama dávám takovým věcem volný průběh. Co má být, to bude.

Tvé čtenáře určitě zajímá, co pro ně v letošním roce chystáš. Samozřejmě i to, na čem v současné době pracuješ.

Na jaře letošního roku vyjde dlouho očekávaná a již výše zmíněná Meluzína. Jde o mysteriózní thriller, který měl původně vyjít již na podzim roku 2024, ale protože byl můj oblíbený ilustrátor příliš vytížený, vydání knihy se muselo odložit. Mrzelo by mě, kdybych čtenáře o jeho ilustrace ochudila. Přeci jen je Meluzína žánrově podobná Baladě pro Emily – obě vypráví o strašidelném domě, tudíž jsem si pro ně přála jednotný styl.
Mým nejnovějším projektem je mysteriózní fantasy s pracovním názvem Tajemství Alatyru. Je to příběh, který jsem musela už jednou uložit do šuplíku, protože si nakladatelství Rosier objednalo další thriller/horor a já jim vyhověla. Tajemství Alatyru je inspirováno slovanskou mytologií a nejedním historickým otazníkem a záhadou. Psaní si moc užívám. Tento příběh v sobě nosím už dlouho a dávat mu skutečnou podobu je úžasné dobrodružství. Navíc se čtenáři nemusí bát, že změnou žánru o něco přijdou. Příběh je posazen do současnosti, bude napínavý, místy mrazivý a bude, tak jako veškerá má tvorba, posouvat hranici toho, co je skutečné.

Podle výrazných nadpřirozených pasáží, použitých v Baladě pro Emily, a které se objeví i v připravované novince, usuzuji, že ti je velice blízký fantasy žánr a preferuješ ho i ve vlastní četbě, je to tak?

Mám ráda hlavně tajemno a záhady. Přitahují mě příběhy, kterým se jen těžko věří, věci a události působící jako z jiného světa. Ve svých přibližně patnácti letech jsem zbožňovala filmy a knihy s upírskou tématikou, vlkodlaky, duchy, o tajuplném Egyptu a starověkých civilizacích včetně bájné Atlantidy. Všechna tato témata nejlépe zapadají do žánru horor a fantasy, takže ano, fantasy žánr je mi velice blízký.

Ke které knize (nebo knihám) máš nejsilnější vztah? Nebudu ti pokládat obligátní otázku, kterou knihu by sis s sebou vzala na opuštěný ostrov, ale byl bych rád, kdybys zmínila svou opravdovou srdcovku.

Já se obávám, že jsem na takovou knihu ještě nenarazila. Mám spoustu oblíbených knih, které mě nějak obohatily, ale žádnou, jež by výrazně vyčnívala nade všemi. Navíc bych pro každé životní období asi vybrala úplně něco jiného. Například v mých deseti letech to mohla být Pocahontas, indiánská princezna od Mari Hanesové, v začínající pubertě pak Egypťan Sinuhet a Etruskové od M. Waltariho a jak jinak než Harry Potter, jako tzv. mladý dospělý jsem si zamilovala nejrůznější fantasy série (Selekce, Skleněný trůn, Hunger games, Divergent, Stín krkavce), ale dnes… opravdu netuším. Je toho příliš, opět bych nedokázala jmenovat jednu knihu, ale víš co? Například taková postapo, fantasy série Naslouchač od české autorky Petry Stehlíkové, rozhodně stojí za pozornost.

Při jaké činnosti si nejlépe odpočineš od psaní a běžných denních starostí a stresu?

Ráda maluji, přesněji vykresluji tzv. omalovánky pro dospělé. Jde o činnost, kterou mohu dělat, i když kolem mě běhají děti, a je to neuvěřitelný relax a moje malá posedlost. Další oblíbenou odpočinkovou činností je čtení, jak jinak.

Kdybys vylovila zlatou rybku a mohla mít tři přání, jaká by byla?

1. Zdraví a nejen pro sebe, poslední dobou stále více pociťuji, jak moc je důležité, a že bohužel není samozřejmostí.
2. Zdravý selský rozum a dobré srdce pro všechny politiky, a to nejen u nás, ale i v zahraničí. To už jsou asi tři věci že? Já ale zmíním ještě jednu, která by byla jen a jen pro mě:
3. Přála bych si zpomalit čas. Také jste si všimli, jak ty dny letí? Někdy se nestačím divit.

Co bys na závěr vzkázala čtenářům a Klubu knihomolů?

Čtěte, čtěte, čtěte! Nejen mé knihy, ale knihy vůbec. Každý příběh, který nám projde pod rukama a někdy i srdcem, dává našemu životu nový rozměr.

Děkuji za rozhovor i poskytnutí fotografií a přeji vše dobré v další tvorbě i v osobním životě.

Související knihy

Ve stínu války

Stráníková, Jarmila

Alpress, 2021

Balada pro Emily

Stráníková, Jarmila

Rosier, 2023