Přečtěte si předchozí kapitolu!

Pomalým, téměř loudavým krokem prošel až k místnosti, kde zasedala královská rada. Pozdravil se s nejvýznamnějšími velmoži země a společně s nimi očekával příchod krále.

Ω

„Pss, právě usnula, Milosti,“ špitla Ildikó s přitisknutým ukazováčkem na rtech, když vrzly dveře a objevila se v nich Konstancie. Nahlédla do kolébky a na rtech se jí objevil úsměv.
„Je nádherná!“ vzdychla. „Už se o ni někdo přihlásil? Nemám žádné zprávy.“
„Je to teprve pár dnů,“ řekla chůva, „její rodiče jsou mrtví a kdo by stál o děcko a starosti? Vždyť pořádně ani nevíme, kdo byli.“
„Ach bože, jaký ji čeká osud, nalezenec bez rodičů a beze jména,“ přemýšlela víceméně pro sebe Konstancie. „Ale nějaké jméno přece musí mít, musela, než ti dva tam…“ raději nedořekla a zadívala se zamlženýma očima na spící Maličkou.
„Víš co, když se nikdo nepřihlásí, tak si ji necháme!“
Ildikó překvapeně vzhlédla. „Necháme si ji? Jak to myslíš, princezno, to jako ty a já?“ pokusila se o žertovný tón, ale Konstancie si byla jistá, že i ona přemýšlí o Maličké podobně.
„Já jsem již stará, dost stará na to, abych se dala na takovou věc, jako je vychovávat malé dítě. Ostatně já byla tvoje chůva, nevzpomínáš snad?“
„Ó, to ne, ty jsi a budeš moje milovaná chůva, ale zdá se, že Maličká by ji nyní potřebovala víc. Mám požádat otce?“
Otázka zůstala viset ve vzduchu, jak si ubohá Ildikó rovnala v hlavě, co by to přineslo. A také se obávala, aby nakonec starost o to malé děcko nezůstala opravdu na ní. Jak známo, král zatím téměř vždy rozmarům své dcerky vyhověl. Ale dítě? Nalezenec v královském paláci?
„Mám to,“ téměř vykřikla, ale okamžitě ztlumila hlas v slabounký šepot. „Řeknu Markétě.“
„Má drahá, mluvíš o královně, své nevlastní matce?“
„Jsi velmi chápavá, pochválila ironicky chůvu, mluvím o Kapetovně. Když nemá sama děti, snad by mohla jednomu pomoci.“
Markéta Francouzská, druhá manželka Bély III., dříve královna anglická, nyní uherská. Nicméně pro Konstancii byla Markéta Kapetovna – jinak o nové choti svého otce a nejstarší dceři francouzského krále Ludvíka VII. ani nemluvila. Vztah Konstancie a Markéty byl víceméně přátelsky chladný a ani za osm let, které uplynuly od Bélova a Markétina sňatku, se podstatně nezměnil. Nová královna se zprvu snažila naklonit si malou Konstancii, ale děvčátko tak tvrdohlavé, aby pohledal, se navíc drželo svých starších bratrů jako klíště.
„Víš, co je zvláštní? Kdyby Fridrich žil, tak bych už byla vdaná a daleko.“
„Stýská se ti?“
„Ani ne, i když se mi líbil, viděli jsme se jen při zásnubách, když císař táhl naší zemí na křížovou výpravu do Svaté země. Zkrátka nás v Ostřihomi zasnoubili a pak Fridrich s císařem pokračovali dál v cestě. Já k jeho dvoru. Hodně se tu změnilo, co jsem byla pryč.“
Ildikó mlčela.
„V červnu přišla zpráva, že se císař nedaleko Silifke utopil. Prý ho varovali, ale nedal si říct. Nechtěl v tom vedru, které je sužovalo, ztrácet čas cestou do hor, a rozhodl se řeku přebrodit. Říká se, že plaval proti proudu a strhl ho vír. Myslela jsem, že se Fridrich vrátí, ale vzkázal, že pokračuje dál na východ. Ani jsem si tehdy nepřipustila, že by se mu mohlo něco stát. A přece, hned následující rok po smrti císaře umřel při obléhání Akkonu. Čekala jsem na něj, ale marně. Už se nevrátí.“
Holčička ve spánku zavrněla. Konstancii to vrátilo zpět ze vzpomínek. Navázala na přerušenou konverzaci.
„Řeknu Markétě, mohla by to zařídit.“
Pohlédly na děvčátko, jak si bezstarostně spinká a netuší, že se začíná rozhodovat o jejím budoucím životě. Konstancie se cítila se za ten malý uzlíček, který se občas přetočil a zavrněl, zodpovědná. Snad poprvé ve svém mladinkém životě.
„Vážně si myslíš, že mi ji nenechají?“ zeptala se tentokrát v jednotném čísle, aby Ildikó nedráždila.
„Má drahá, vím já? Poslouchám příkazy. Přikáží-li, pak mi nezbude nic jiného, ale jak říkám, jsem už vážně stará, a na to děcko ztrácím síly. Co je tady, pořádně jsem se nevyspala.“
Zatímco brblala, Maličká otevřela oči. Skláněla se nad ní dívčí tvář. Usmála se a natáhla ručky ke Konstancii.
„Ty jsi ale těžká,“ sykla princezna, když ji vzala do náruče.
„Už jí nemůžeme říkat Maličká, to nejde, slušela by jí Eržika, co myslíš?“
„Erzsebét? Jak si na to přišla?“ zeptala se udiveně Ildikó.
„No, přece Erzebét – Eržika, to znamená zaslíbená Bohu,“ zasmála se a vtom ji něco blesklo hlavou. „Opatruj ji, musím něco zařídit.“ Podala dítě Ildikó, proklouzla dveřmi a byla ta tam.

Ω

Erzebét – Bohu zaslíbená, to je snad vnuknutí! Neměla bych přece jen jít za královnou? Možná by to Markéta docela uvítala. Kdoví. Ale nejdřív se poradím s Emerichem.
Myšlenky jí letěly hlavou jako splašené koně. V ohbí chodby narazila na hlouček pánů v čele s palatinem. Uklonili se, jakmile si všimli jejího příchodu. Opětovala poklonu, ale pokračovala chodbou dál. Do zvuku jejich kroků se mísily hlasy pánů, kteří opouštěli zasedání královské rady. Opravdu blahopřáli Emerichovi? Tak tedy nadešla ta chvíle, pomyslela si Konstancie a stočila své kroky do chodby vedoucí k Markétiným komnatám.

—————————————-

Ukázka z připravované knihy Já, Konstancie Uherská.

Odborný konzultant
Pavol Hudáček, Ph.D.
Historický ústav Slovenské akademie věd, Bratislava

Marika Korcová

Autorka vystudovala psychologii, pedagogiku a speciální pedagogiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity. Deset let působila jako šéfredaktorka vydavatelství odborných medicínských časopisů v Praze, poté se vrátila do rodného Brna, kde se opět věnuje práci redaktorky v oblasti medicíny. Píše poezii i prózu. Věnuje se také tvorbě pro děti. Její veršované pohádky můžete najít na webových stránkách dětského magazínu Permoníček Krápníček. Dále vede virtuální kavárnu pro ženy Café Push-Up, kam si zve zajímavé hosty a provádí čtenáře zajímavými místy, která stojí za zhlédnutí a návštěvu.

Rozhovor s autorkou si můžete poslechnout zde: https://slobodnyvysielac.sk/relacia/literarna-cajovna-142/

Související knihy

Korcová, Marika

Tofana, 2019