Obdržela jsem pozvání do kavárny knihkupectví Academia na prezentaci autobiograficky laděného románu, která se zde koná v úterý 9. října 2018 od 17 hodin. Vystupuji do prvního patra knihkupectví a zamířím do jeho zadní části, do prostor kavárny. Je zde rušno, lidé postávají, v hloučcích diskutují, někteří se přátelsky vítají. U jednoho z předních stolků jedna židle zeje prázdnotou. Osmělím se a s dotazem, zda mohu přisednout, se obracím na staršího pána, který se svými známými (jak z hovoru pak vyplyne, tak se svými příbuznými) u onoho stolku sedí. Přikývne a vzápětí se rozpovídá.

„Moje maminka a maminka Evy byly sestry. K nim do statku jsme s bratrem coby děti jezdili často. Moc rád na to vzpomínám. Pak ale Eva v sedmašedesátém roce odjela za svým mužem do Japonska, přišel rok šedesát osm, a už se nevrátila. Od revoluce se čas od času vídáme, ale jejího syna jsem ještě neviděl,“

snažím se ocitovat jeho vyprávění, ale v záplavě informací, kterými mne v dobrém smyslu slova zahrnul, jsem mohla něco pozměnit, přeslechnout. Kdo však je ona Eva, již zmiňuje? Vzápětí ji poznávám.

zleva Richard Klíčník, Eva Límová a Kamila Janovičová

Vymanivši se z kruhu přátel, předstupuje před přítomné publikum hlavní osoba dnešního podvečera, paní Eva Límanová, rozená Passerová, sestra režiséra Ivana Passera, sestřenice mého „souseda“ a autorka knihy Chodí pešek okolo (právě vydané nakladatelstvím Argo). Vítá ji – stejně jako i ostatní hosty – průvodce tímto setkáním, pan Richard Klíčník. Sotva paní Límanová dosedne do křesla, obrací se na ni s dotazem: „Proč jste psala o svém dětství?“

„Proč jsem psala?“ zopakuje jeho otázku Eva Límová. „Skutečně nevím. Napadlo mne to, až když jsem začala psát. Neměla jsem důvod. Napsala jsem kapitolu, myslela jsem, že to bude povídka. Jsem povídkářka, měla to být povídková kniha, a takhle to dopadlo (ukazuje autorka na poměrně silnou knížku). A druhá taková kniha vyjde teď 17. října.“

„Byla jste opravdu velmi malá,“ zpochybňuje Richard Klíčník schopnost člověka zapamatovat si události z prvních let svého života. „Jak si vše vybavujete?“

Avšak spisovatelka se nedá:

„Nevím proč, ale věci z raného dětství si pamatuju. Z období války pak to, co na mě nejvíc působilo. Můj první vjem je zachycen v úvodní kapitole. Dali mě spát do kočárku, nelíbilo se mi tam. Bylo mi asi dva a půl roku, byla jsem v něm narvaná, a tak jsem vylezla.“

Eva Límanová

Od zmíněné kapitoly knihy ke kapitole dvacáté nazvané Prasata se přítomní přenáší díky Kamile Janovičové; herečka měkkým hlasem čte o „tvrdém“ osudu Štětinky, prasete, které – aby mohlo nakrmit rodinu – musí být zachráněno před hospodářskou kontrolou vedenou gestapákem.

Představa zabijačky vzbudí v Richardu Klíčníkovi zvědavost: „Kdy jste byla naposledy na zabijačce, paní Límanová?“

„To je hrozně dávno, asi šedesát let. Ale pamatuju si to. Ostatně všechno, co se týká jídla, si detailně pamatuju,“ odpovídá a s úsměvem přejede pohledem svoji zaoblenou postavu, „podívejte se na mě.“

Moderátor znovu útočí na autorčinu paměť: „Psala jste knihu očima, kterýma se na události díváte dnes, nebo očima té malé holčičky?“

„Nemohu říct, že tam je nějaký rozdíl,“ vyvrací alternativní způsoby Eva Límanová. „Jsem to pořád já, jen s nějakým odstupem. Pamatuji si své pocity, pamatuji si, jak jsem jako dítě vnímala válku. Dítě má své vlastní myšlenky, jsou namířeny na to, co obchází a je nebezpečné. Dospělí to nevnímají, myslí si, že se dítě nebojí, když je pod ochranou rodičů. Dítě ale vnímá velmi ostře.“

Dialog paní Límanové a pana Klíčníka je přerušen druhou ukázkou z dvacáté kapitoly. Dozní poslední věta a následující náleží tazatelům z řad publika. Jeden z nich by rád věděl, jak je možné, že si paní Limanová i po dlouhé době trávené v emigraci zachovala tak bohatou a košatou češtinu.

„Psala jsem, dělala redaktorku, pracovala u Škvoreckých (nakladatelství ´68 Publishers), pak jsem překládala a také psala vlastní pořady pro vysílání Hlasu Ameriky. Doma jsme mluvili česky.“

Další tázající by rád věděl, zda nebude autorka pokračovat ve svém vzpomínání, zda nezaznamená události alespoň do roku 1948.  A odpověď?

„Už mám v hlavě velký kus, ale psát jsem ještě nezačala. Knížka začne v osmačtyřicátém roce před Melantrichem. Tehdy šel dav dělníků dolů po Václavském náměstí a dav studentů nahoru. Z Melantrichu vyváděli do antonu novináře. Byla zima, tma. Vlekli je jen v košilích, rozcuchané. Snad mi Pán Bůh dopřeje, abych to napsala.“

Oblouk podvečerního setkání s paní Evou Límanovou se uzavírá. Závěrečné slovo své reportáže nedávám nikomu jinému než jejímu příbuznému, Honzovi, jak jej jednou během svého povídání jeho sestřenice osloví.

„Pro tvoji knihu, Evo, mám jen pochvalu. Tak dobrou, pěknou knihu o válce ještě nikdo nenapsal.“

Související knihy

Límanová, Eva

Argo, 2018