Pábitel a milovník koček – Bohumil Hrabal – očima ženy

V-rajske-zahrade-trpkych-plodu
Blíží se sté výročí narození největšího českého pábitele, a tak není divu, že se nakladatelství předhání ve vydávání jeho knih. Jak ale svoje dílo tvořil, jaké byly první i poslední dny jeho života?

Pokud si kladete tyto otázky, pak určitě sáhněte po nepříliš objemné knize, kterou napsala Monika Zgustová a nakladatelství Odeon ji nyní vydalo již ve třetím doplněném vydání. Jmenuje se V rajské zahradě trpkých plodů a její podtitul O životě a díle Bohumila Hrabala nenechá nikoho na pochybách, co najde uvnitř.

Kniha chronologicky mapuje život nemanželského dítěte, které do tří let žilo u babičky v Židenicích, než se jeho maminka provdala za Francina a rozhodla se vytvořit úplnou rodinu. Společně prošli pivovarem v Polné a pak v Nymburce, kde otčím pracoval. Nezamlčuje ani, že chlapec Bohumil se učil špatně, učitelé ho nudili, nevnímal jejich výklad, opakoval dokonce ročník a z mravů nosil dvojky a trojky. Oč nepozornějším byl ve škole, o to vnímavějším posluchačem byl uprostřed dospělých. Lačně naslouchal rozpravám dělníků v pivovaře a později i v hospodách, kam provázel svého otčíma na jeho pracovních cestách. Od té doby toto prostředí miloval.

Zvláštní vztah měl i ke kočkám:

Jako u Baudlaira jako u Eliota, i u Hrabala motiv koček prochází celým dílem. Spisovatel vypovídá, že žádné ženě, žádné milence se nikdy nevěnoval tolik jako kočkám. Pociťuje k nim takovou něhu, jakou necítil nikdy k nikomu.   (str.30)

Více než svého otčíma Francina si zamiloval jeho hlučného bratra, strýce Pepina, kterého stejně jako celou svoji rodinu věrně vylíčil ve svém díle. Ve dvaceti letech odmaturoval s dostatečným prospěchem, pak studoval práva, která po válkou vynuceném přerušení dokončil a stal se doktorem práv. Od inteligence však utekl k práci v Poldi Kladno, odkud po těžkém úrazu, kdy mu hrozila ztráta paměti, odešel do sběrných surovin, aby posléze pracoval jako kulisák v divadle. Miloval každou obyčejnou práci i lidi, které v ní potkával. Stal se pozorovatelem života a svá pozorování přetavil do nezapomenutelných textů

Sám říká o psaní:

Tím psaním se tak nějak léčím, tak, jako se léčili katolíci zpovědí, tak jako se léčili Židé u zdi nářků, tak jako se léčili naši předkové, že svoje obavy a tajnosti a hrůzy vyříkávali do staré němé vrby, a konec konců tak, jako se léčili Freudovi pacienti tím, že se zklidňovali a vyprávěli to, co jim přišlo na jazyk…  (str.100)

Monika Zgustová neodděluje vyprávění o Hrabalově životě od jeho díla. Naopak. Situace a vzpomínky, které jí Bohumil Hrabal vyprávěl, propojila s povídkami, básněmi a romány, které vznikly inspirovány životem. Tak se čtenář dozví, kde má prapůvod Haňťa z Příliš hlučné samoty, kdo je „Dubenka“ a kde se s ní setkal, i co ho vedlo k sepsání dvou autobiografických trilogií – Postřižiny, Městečko, kde se zastavil čas a Harlekýnovy miliony a Svatby v domě, Vita nuova a Proluky. Také pochopí z kontextu Hrabalova života a díla, proč se stal „pábitelem“.

Pábitelé jsou lidé, kteří když slyší ukapávat kohoutek, berou tužku a kreslí niagarské vodopády, z šedi vykouzlí hýřivé barvy, a když se říznou při holení, začínají myslet na pohřeb. Minimální podněty mají pro ně maximální následky. Pábení je přetváření nějaké nepříjemné, odpuzující, nebezpečné, smutné nebo tragické skutečnosti v estetický požitek, sice méně tragický a patetický, avšak krásný.  (str.112)

Monika Zgustová měla to štěstí, že knihu V rajské zahradě trpkých plodů napsala ještě za života velkého spisovatele. Trpělivě mu naslouchala po hospodách, později i v nemocnici a zaznamenávala jeho vyprávění. I proto životopis působí jako další z Hrabalových děl – nekonečné věty plné básnických metafor a obrazů, které aby čtenář řádně vychutnal, musí užívat pomalu a po kapkách.

Pokud tedy máte dostatek času a chcete si připomenout Bohumila Hrabala trošku jinak než knihou, pod níž je podepsán jako autor, pak si neváhejte knihu Moniky Zgustové pořídit. A to i pokud máte některé z předchozích vydání. Každé je totiž v něčem jedinečné. Toto třetí provází vzpomínkový doslov Jiřího Menzla a doplňují jej, stejně jako ta přecházející, fotografie z archivu přátel Bohumila Hrabala.

Monika Zgustová (*1957) je sice pražskou rodačkou, ale po emigraci rodičů a studiích v USA, zakotvila v Barceloně. Překládá české autory (Hrabal, Havel, Kundera, Hašek, Seifert, Vančura, Čapek aj.) do španělštiny a katalánštiny a vydává i svoje romány. Její Tichá žena (2005) byla zařazena mezi nejlepší španělské knihy roku.

Chcete-li si vyjít s Bohumilem Hrabalem do oblíbené hospůdky a naučit se sbírat lidské příběhy kolem sebe, jak to uměl jen on, pak vezměte do ruky knihu V rajské zahradě trpkých plodů a nechejte se inspirovat géniem génia, které z ní na vás bude proudit. Je k tomu právě ten správný čas!

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeV rajské zahradě trpkých plodů
O životě a díle B. Hrabala

Zgustová, Monika

Odeon, 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>