Svatý Tomáš Akvinský, od jehož úmrtí uplyne právě na jeho svátek 7. 3. 2014 celých 740 let, je dosud považován za jednoho z největších filozofů všech dob a jeho metody bádání jsou v mnohém inspirující i pro filozofy a studenty dnešních dní.

Za rok jeho narození se označuje v převládající míře rok 1225, byť v některých pramenech lze narazit i na rok následující. První dvě dekády Akvinského života by snadno mohly posloužit jako vděčný podklad pro úspěšný dobrodružný film v hollywoodském stylu. Ač pocházel z majetné šlechtické rodiny hrabat z Aquina, vzbouřil se s příchodem pubertálního věku proti tlaku a představám rodu o jeho uplatnění a vydal se jim navzdory vlastní cestou. Původní předpoklad, že se stane vysoce postaveným duchovním benediktinů, narušil svým útěkem k chudému řádu dominikánů. Rodina jej dokonce na jeho cestě nechala unést a držela jej pod zámkem po více než rok, ale nakonec se mu podařilo uniknout a jít za svými představami. Je otázkou, jestli se některým z jeho průvodců dětstvím neulevilo – traduje se, že se často jako dítě potloukal po zahradách s nepřehlédnutelnou samomluvou a nahlas vyslovovanou otázkou: „Kdo jsi, Bože?“

Asi stěžejní osobou, jež jej definitivně uvedla do akademického světa, byl svatý Albert Veliký, jehož přičiněním se ocitl na pařížské Sorboně. Získal si pověst šiřitele mnoha svých úvah a závěrů. Rozhodně tak o něm nelze říci, že by naplňoval představu tradičního vědce uzavřeného pouze do vlastního světa. Naopak, se svou nepřehlédnutelnou postavou se vrhá do každé diskuse a disputace je jeho základním pracovním nástrojem. Je mimo jiné znám i jako šiřitel respektu k oponentům, jeho základní tezí je: „protivníka nelze setřít laciným argumentem, ale je potřeba porozumět tomu, co chce říci, a teprve pak fundovaně odpovídat i tak, že jsou brány v úvahu jeho připomínky“.

Pod zásadním vlivem svého velkého vzoru Aristotela rozbil Akvinský do té doby převládající pohled na možnosti a priority způsobu lidského poznání světa. Původní vůdčí víru postavil na roveň vědeckým metodám poznání a zašel ještě dál, když prosazoval nerozdělitelnost obou forem. Na rozdíl od hlavního proudu, ale právě pod jeho vlivem, označuje Tomáš Akvinský za způsoby poznání jak víru, tak lidský rozum, které nejdou nikdy proti sobě, ale jsou zákonitě v souladu a nemohou si tedy odporovat. Akvinskému se podařilo tímto přístupem smířit vědu s vírou a tím ovlivnit lidské myšlení na příštích několik set let.

Z hlediska literárního je nepřehlédnutelná schopnost Akvinského psát a mluvit dokonale latinsky, díky čemuž pak dokázal pojmenovat dosud nepojmenované a do té doby často i nepojmenovatelné věci. Jazykem vládl do té míry, že dokázal se stejnou lehkostí kázat prostému lidu tak, aby i ten mu porozuměl.

Trochu překvapivá může být legenda, jež tvrdí, že ke svatému Tomáši při psaní promluvil Kristus přímo z kříže s pochvalou: „Tomáši dobře jsi psal o mně. Co si žádáš?“ „Nic jiného než tebe, pane,“ odvětil údajně Akvinský, a když pak na svátek sv. Mikuláše prožil mystický okamžik sestoupení Ježíše z kříže, zanechává údajně psaní, neboť již prožil vrcholný zážitek, jaký se mu mohl naskytnout.

Vypráví se rovněž, že v jakémsi znechucení ze své dosavadní práce se jednoho dne Tomáš Akvinský rozhodl spálit své nejrozsáhlejší dílo Summu theologiae. Ani oheň si však s tak mohutným svazkem nedokázal poradit. Od té doby bylo Akvinského dílo označováno jako nezničitelné, když ani oheň coby symbol zmaru je nedokázal přemoci.

Obecně nejspíše méně známým faktem je, že Akvinský stál i za stávajícími principy tržního hospodářství. Kdo z nás kdy přemýšlel o tom, kdo a jak definoval, co bude měřítkem ceny za práci či služby? A ejhle, již více než tři čtvrtě tisíciletí před dnešním dnem se Tomáš Akvinský obsáhle zabýval otázkou, jaké faktory mají tvořit cenu zboží. Má být cena za stejnou věc všude stejná? Nebo, a to je Akvinského závěr, se má lišit v závislosti na principech nabídky a poptávky? Další zajímavostí může třeba být Akvinského zásadně odmítavý přístup k lichvě. Domníval se a razantně prosazoval názor, že ačkoli hodnota peněz může přirozeně kolísat v závislosti na změnách v nabídce a poptávce, úprava jejich hodnoty účtováním úroků je nepřirozená. Budoucnost v tomto směru Akvinskému za pravdu nedala, ale přes celou řadu rozporů jeho výkladu právě v otázce poplatku za užívání peněz dominoval jeho výklad trhu po dalších dvě stě let.

Důležitým závěrem Akvinského učení byl také jeho přístup a výklad jasné nadřazenosti osobního vlastnictví nad vlastnictvím obecním. Svoji úvahu dovádí až k poslednímu detailu vyjádřenému osobním vlastnictvím každého jedince: každý má právo vlastnit sebe sama jako to nejzákladnější právo ze všech. Na dalším bodě pak stavěli vykladači vlivného světového názoru druhé poloviny minulého století: vlastnictví půdy náleží tomu, kdo ji kultivuje a obhospodařuje, a nikomu jinému. Podobně pak nakládá s otázkou práce: zjednodušeně řečeno, dalším ze základních práv a hlavně způsobem utváření vlastního života je práce člověka.

Byť ne ve stejném rozsahu, ale neméně významně se Akvinský angažoval ještě v otázkách právních pravidel a principů.

Asi nemá smysl v rámci omezeného prostoru, jež máme k dispozici, zabíhat do dalších podrobností. Informací o díle i myšlenkách svatého Tomáše Akvinského jsou snadno dostupné, podobně jako překlady jeho stěžejních děl, jejichž výčet by zde byl rovněž zbytečný. Řekněme tedy, že osobnost tohoto muže přesahuje věky i kultury a zakončeme naše stručné představení jeho životní filozofie dalším z jeho dodnes platných tvrzení: „Těleso působí na jednom místě svojí přítomností, zatímco duch může působit na více místech svou silou“, z něhož čiší jak duchovní, tak fyzikální význam. Skrývají se v něm tedy jak andělé, tak částice coby základní stavební prvky světa.