Jednoho mrazivého zimního dne se ve vinařské vesnici objeví neznámá dívka. Ujme se jí osamělá vdova. Po její smrti krásná neznámá zase zmizí…

V městském parku se najdou zohavená těla dvou mladých mužů. Komisař Marthaler zahajuje horečné pátrání po cizince, již očití svědci popsali jako okouzlující krásku. Než se však komisař o krok přiblíží k řešení případu, je v luxusním hotelu brutálně zavražděn reportér. A vzhůru nohama se převrátí i Marthalerův osobní život – jeho nová spolubydlící Tereza představuje pro samotářského melancholika velké pokušení.

Knihu Příliš krásná dívka, s níž jste se mohli seznámit v článku Krása, která je nebezpečná, vydalo nakladatelství Host.

——————————————

Teprve se svítalo. Kriminalista Robert Marthaler ležel v posteli ve svém bytě a usmíval se. Pokoušel se vybavit si Katharinin obličej a tentokrát se mu to povedlo. Jeho žena byla už patnáct let mrtvá, a když si chtěl vzpomenout na její podobu, často se mu vybavila jen fotografie stojící na jeho psacím stole na prezidiu. Dnes se však usmíval, protože ji měl před očima tak zřetelně, jak již dlouho ne, a protože mu dnes začínala letní dovolená. Rád by se zase jednou podíval na některý z těch filmů, které spolu kdysi viděli jako studenti v Marburgu.

Poznali se během postgraduálního studia germanistiky. Stále častěji se setkávali i mimo školu, chodili společně snídat, na výlety, do divadla, a aniž by si vyznali lásku jinak než pohledy a gesty, Marthaler se jí jednoho dne zeptal, jestli si ho nechce vzít. Po dvou bezesných nocích stála Katharina ráno před jeho dveřmi, široce se usmívala a řekla: „Ano.“ Uspořádali malou oslavu v italské hospůdce, další den si sbalili kufry, odjeli na několik dní do Burgundska a od té doby se už ani na den neodloučili.

Dělali si společné plány a malovali si, jak co bude. Chtěli mít děti. A v létě chtěli sedávat venku u dlouhého dřevěného stolu, byli by tam všichni — děti, přátelé, kamarádi dětí, snad i první vnoučata – a jedli by a pili víno, povídali si a smáli se až do rána. A Marthaler se už viděl jako starší, laskavý pán, jak sedí brzy ráno v proutěném křesle na verandě, zatímco vzadu v domě ještě všechno spí.

Dopadlo to jinak.

Ráno 29. ledna 1985 Katharina vstala, vzala si tlustou zimní bundu a pleteného kulicha a vrátila se k posteli dát Marthalerovi pusu. Než stráví celé dopoledne v knihovně, ještě se zastaví ve spořitelně vyzvednout peníze a zaplatit nájemné na další měsíc. Právě chtěla z pobočky odejít, když do dvorany vešli dva maskovaní muži. Jeden z nich Katharinu chytil, zkroutil jí ruku za záda a držel jí u hlavy pistoli. Natlačil ji na pancéřovanou přepážku a přikázal pokladnímu, aby mu úzkým otvorem v neprůstřelném skle podával peníze. Katharina měla peníze brát a dávat do igelitové tašky. Oba lupiči už byli na odchodu, když jeden ze zaměstnanců banky stiskl tlačítko alarmu. Muži se otočili a začali téměř současně střílet. Katharinu kulka zasáhla do hlavy. Dva týdny ležela na jednotce intenzivní péče univerzitní kliniky, aniž by nabyla vědomí. Marthaler seděl ve dne v noci u jejího lůžka a držel ji za ruku. Po týdnu mu lékař sdělil, že Katharina nemá šanci. Zemřela večer 11. února 1985

Do malého bytu v marburském Horním městě se Robert Marthaler už nevrátil. Nasedl do vlaku a odjel k rodičům do Kasselu. Tam se nastěhoval do svého starého pokoje a ulehl do postele, kterou opouštěl, jen aby se najedl. Teprve za půl roku se rozhodl vyjít ven. Bylo pozdě večer, blížila se půlnoc, když za sebou zabouchl domovní dveře. Běžel a běžel, jako by jen tak mohl snést svou bolest a zármutek. Každou noc pak křižoval město a domů do postele se vracel až ráno, kdy jeho rodiče předstírali, že ještě spí. Začátkem listopadu jim pak oznámil své rozhodnutí. Rozhodl se odstěhovat do Frankfurtu, kde bydleli Katharinini rodiče a kde nechali pohřbít svou dceru. Chtěl být své mrtvé ženě co nejblíž. Chtěl by si ve městě najmout malý byt nebo pokoj a ucházet se o místo u policie.

Nyní Marthaler už několik let pracoval u frankfurtské kriminálky. Říkalo se, že je vynikající a mimořádně slušný policista, nikdo se v něm ale nevyznal. Marthalerovi to vyhovovalo. Jeho nadšení pro povolání během let zesláblo a v poslední době mu práce byla někdy na obtíž, za což mohl mimo jiné Herrmann, nový vedoucí jejich oddělení. Stále častěji míval Marthaler chuť zůstat ráno v posteli, omluvit se, že je nemocný, a strávit den něčím příjemnějším než prací.

Teď bylo úterý osmého srpna 2000 a už několik hodin pršelo, ale Marthaler se usmíval. Myslet na Katharinu, vyvolávat si v paměti její obličej, to bylo pro něj to nejkrásnější, co si uměl představit. Nikdy o tom s nikým nemluvil.

Kladl si otázku, proč se jeho rodičům podařilo zůstat šťastně celý život spolu a proč to v jeho generaci už skoro nikdo nedokáže. Muži a ženy jeho věku udržovali podivná partnerství. Chodili spolu, spali spolu, jenom žít spolu nechtěli nebo neuměli. A přece právě to všem zjevně chybělo.

Uslyšel bublání kávovaru, vypnul plotýnku, nalil si trojité espreso, vzal hrnek do dlaní a znovu se postavil k oknu a zíral do prázdného šedého nebe. Bylo mu čtyřicet, dva a půl roku byl hlavním komisařem, neměl ženu, dítě ani dům. Jeho plat nebyl přehnaně vysoký, a přece vydělával víc, než mohl utratit. Když před pár týdny musel nechat sešrotovat svůj starý Golf, umínil si, že se obejde bez auta. Jenom v jídle byl vybíravý. Měl všechny důvody ke spokojenosti. Jenže cítil palčivou závist, kdykoliv viděl smějící se pár s kupou dětí. Žil životem, po jakém nikdy netoužil. A nevěřil, že na tom ještě někdy půjde něco změnit.

Přestalo pršet a bylo teplo. Marthaler přimhouřil oči, pak se podíval na hodinky. Před muzeem Städel si sedl na lavičku a kochal se pohledem na panorama mrakodrapů na druhém břehu. Měl tento pohled rád, vůbec měl rád tohle město. Od prvního dne mu tady bylo dobře, pokud tehdy vůbec byl schopen cítit se dobře. A nechápal řadu svých kolegů, kteří si raději postavili prefabrikovaný domek v některém z ošklivých nových satelitů v okolí, do Frankfurtu jezdili jen do práce a nakupovat a co nejrychleji zase ujížděli z města.

Marthaler se vracel po pěší zóně na břehu řeky. Na začátku Diesterwegovy ulice prošel úzkým průjezdem, pokračoval přes dvůr a ocitl se před vchodem do své oblíbené kavárny Lesecafé. Měla otvírat až za půl hodiny, proto jako obvykle zaklepal na prosklené dveře. Mladá žena, kterou tu ještě neviděl, zdvihla hlavu. Došla ke dveřím, odemkla je a řekla: „Máme ještě zavřeno.“

„Ano,“ odpověděl Marthaler trochu bezradně. „Já vím. Ale vaše kolegyně mě touhle dobou vždycky už pustí dovnitř.“

Žena se na Marthalera zadívala, pak se usmála a řekla: „Jestli jo, tak jo.“

Marthaler jí podal ruku – hned vzápětí mu to gesto přišlo příliš důvěrné a také trochu staromódní – a řekl: „Dobré ráno, jmenuji se Robert.“

„Aha,“ odpověděla trochu v rozpacích, „já jsem Tereza.“

Související knihy

Seghers, Jan

Host, 2013