Dušan Pala

Dušan_Pala
Český básník a prozaik, autor dvou (posmrtně vydaných) knih, všestranně nadaný student pražské Filozofické fakulty, kulturní publicista a aktivní účastník poválečného studentského života, slibný mladík volící dobrovolný odchod z tohoto světa…

Dušan Pala (1924–1945) se narodil 25. května 1924 v Libošovicích u Sobotky (hojně navštěvovaných soboteckým rodákem Fráňou Šrámkem), kde strávil své rané dětství, jako desetiletý se však přestěhoval s rodiči do Prahy. Po studiu na reálném gymnáziu, kde maturoval v roce 1943, byl rok totálně nasazen jako pomocný dělník u vinohradské firmy J. Frič, kde utrpěl vážný úraz levé horní končetiny s trvalými následky (jako dvacetiletému mu byl po několikaměsíčním léčení přiznán invalidní důchod). Jakmile skončila druhá světová válka, zapsal se Pala (hned v létě roku 1945) na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Jako student češtiny a filozofie na sebe záhy upozornil pílí i vědomostmi, což dokládá i svědectví Alberta Pražáka, autora doslovu k Palově posmrtně vydané básnické sbírce Krev a popel (1946):

„Mým životem se sice jen mihl, ale viděl jsem jej v množství posluchačů na fakultě dobře a podivoval jsem se jeho duchovnímu hladu, s nímž vysedával na všemožných oborech a s nímž předstupoval ke kolokvijím, aby překvapoval při zkoušce zmocněnou zvědavostí. Chtěl všechno obsáhnout a rychle dohonit, o co jej připravila válka.“

Výjimečný student skládal jedno kolokvium za druhým (dle podpisů na příslušných dokumentech kupříkladu u Zdeňka Kalisty, Jana Patočky, Vladimíra Šmilauera nebo výše citovaného Alberta Pražáka), podílel se na chodu řady studentských organizací, publikoval v periodiku Student (časopisu českého studentstva) své verše, programové stati, úvahy i recenze, a především se věnoval vlastní umělecké tvorbě. Nenechal se odradit nepříznivými lektorskými posudky na svůj první románový pokus s pracovním názvem Podzim z jara 1944 a za necelý rok, v dubnu 1945, již podepisuje smlouvu s nakladatelstvím Pánek a spol. na vydání sbírky básní (vyšla posmrtně roku 1946 s názvem Krev a popel) a později v Topičově Malé edici na knížku povídek (vyšla rovněž posmrtně roku 1947 pod názvem Stromy a kamení). Všestranně nadaný spisovatel, vynikající student, syn pedagoga a renomovaného hudebního vědce a publicisty Františka Paly (1887–1964), nechává válečná léta za sebou a konečně začíná naplno žít. Již 14. listopadu 1945 však náhle opouští z vlastní vůle tento svět.

Otázkou, proč vzal Palův slibně se rozvíjející životní příběh takový konec, se zabývá Jiří Staněk ve své studii Dva světy Dušana Paly

„Ve světle (či temnotě) této skutečnosti se mi však nejeví nic méně věrohodné, než idylický portrét mladého muže na prahu osvobození plného životního optimismu a studijního a tvůrčího elánu, citově vyrovnaného, poslušného adolescenta, milujícího bezvýhradně rodiče a opírajícího se o pevné, harmonické rodinné zázemí. Musel tedy – domnívám se – existovat ještě druhý svět mladého Dušana Paly, skrytý, zcela jiný, z něhož tryskaly bolesti jeho próz a který onoho listopadového dne s neskrývanou úlevou opustil i on sám – svět deziluze a samoty urážených a ponižovaných, plný neporozumění, bezcitnosti, neschopnosti navázat bližší citový vztah, o němž podává latentní svědectví Palovo dílo nepublikované, deníkové zápisky, fragmenty korespondence a desítky sentencí v jeho pozůstalosti a ostatně i dopis na rozloučenou.“

Přímý doklad této udivující rozdvojenosti mladého spisovatele nabízejí texty z oddílu Přílohy v knize Stromy a kamení (2013). Vedle páru cizích ohlédnutí za mladým umělcem (od Josefa Knapa a Alberta Pražáka) zde totiž najdeme dva Palovy texty, jež vedle sebe stojí v nápadném kontrastu – článek Jací jsme po šesti letech, který je výzvou adresovanou českým studentům k podání pomocné ruky jejich válkou hůře postiženým až pokřiveným vrstevníkům, a Palův dopis nejmenovanému příteli, plnící roli mladíkovy závěti, z něhož zde ocitujeme pasáž osvětlující možné příčiny jeho dobrovolného odchodu:

„Kdyby Tě to nenudilo, řekl bych ti pár slov o pohnutkách k tomu podivnému činu. Nevidím totiž už nikde smysl života. Mám příliš krutý rozum, který mi odhaluje vše, co je raison d’être tolika lidí (životní štěstí, věda, umění…) jako nejnicotnější z nicotného, jako… pomůcku k ukrácení dlouhé chvíle, již máme mezi narozením a hrobem. Lidé jsou nesmírně dobří, ale nešťastní tvorové. Měj, prosím Tě, s nimi vždy soucit. Neodsuzuj nikdy nikoho. Nebuď příliš tvrdý k těm, kdo se proviňují, kdo jsou zlí. Žít lze jen tenkrát, mají-li všichni nadlidsky velké srdce. Myslit – toť neštěstí člověka.“

Do „dějin literatury“ se Palovo jméno dostalo především díky Václavu Černému, který ho ve Druhém sešitě o existencialismu postavil po bok Jiřího Ortena (a později se k němu vrátil také ve svých Pamětech). Po sérii recenzí na první vydání Palových knih následovalo dlouhé mlčení, mluvit se o jeho díle začalo pořádně teprve v 90. letech (mj. Vratislav Färber, Vladislav Novotný, Vladimír Papoušek). Ovšem až letos se dočkala zásluhou Filipa Tomáše a jeho nakladatelství Akropolis reedice alespoň část Palova díla – v edici Skrytá moderna, jež si klade za cíl poukazovat na rozprostraněnost a nejednoznačnost řeči avantgardy a na některé její neprávem pozapomenuté či přehlížené proudy, vyšel svazek s názvem Stromy a kamení, obsahující vedle stejnojmenného souboru Palových povídek též obsáhlou studii Vladimíra Papouška Nová slova, která zabíjejí (Doba a dílo Dušana Paly).

Dušan Pala byl prozaik bezpochyby nadaný, ovládající umění přetavit do slov složitý proces introspekce postav zmítaných pochybnostmi a touhami, postav duševně neklidných a s okolním světem se míjejících. Mladý autor byl schopen vylíčit niterné pocity protagonistů mužských i ženských, vlastních vrstevníků, stejně jako dospělých. Ve všech jeho prózách nacházíme jakýsi temný spodní proud, místy vyvěrající otevřeně na povrch, jindy setrvávající takříkajíc mezi řádky, který pojí Palovy texty jak s předcházejícím expresionismem (zvláště pokud jde o výrazivo a gradované napětí), tak s rozšiřujícím se existencialismem (především v oblasti samotné tematiky). Nezbývá než doufat, že se nového (a nejlépe kritického) vydání dočká též jeho básnická sbírka Krev a popel nebo i další Palovy texty dosud nepublikované.


Použitá literatura:

O hvězdu hlava rozbije se (Vzpomínkový večer věnovaný Dušanu Palovi), in Tvar, 2010, č. 8, s. 6–7.
PALA, Dušan: Stromy a kamení. Praha: Akropolis 2013, 280 stran.
STANĚK, Jiří: Dva světy Dušana Paly. In: Transformace české a slovenské společnosti na prahu nového milénia a její úloha v současném globálním světě, Dobrá Voda: Aleš Čeněk 2002, s. 180–186.

Článek převzat se svolením autora a vydavatele literárního magazínu Půlnoční expres Petra Nagyho. Rozhovor s ním si můžete přečíst zde.

Doporučení:

Napsat komentář