Karen Le Billonová, rodačka z Montrealu žijící střídavě ve Vancouveru a ve Francii, napsala zajímavou knihu o tom, jak naučit děti správnému stravování, nazvanou Francouzské děti jedí všechno. Kniha vyšla minulý měsíc v nakladatelství Jota.

S manželem Francouzem a dvěma dcerkami (3 a 7 let) se rozhodli strávit rok života v malé vesničce v Bretani. Karen, vyprávějící příběh jejich rodiny, velice brzy zjišťuje, že stravování, jakému byli zvyklí v Severní Americe, se tomu francouzskému nepodobá ani zdaleka. Rodina jejího manžela Filipa a jeho přátelé, ke kterým jsou zváni na večeře, je seznamují s francouzským chápáním a postojem k jídlu a gastronomii celkově. Karen a Filip jsou ohledně stravovacích návyků svých dětí podrobováni nesouhlasným připomínkám a kritice. Karen, toužící zapadnout a nebýt „černou ovcí, jejíž děti jsou vybíravé“, začne rodinu a především děti přivykat na stravování à la Francie. Zpočátku se tento úkol ukazuje jako těžko realizovatelný, ne-li nemožný. Vyptáváním se v manželově rodině, u přátel, prodejců potravin, maminek i učitelek ve školách zjišťuje, jak přimět své děti, aby jedly všechno. Neváhá také hledat informace v odborné literatuře či na internetu. Touto hlubokou sondou dojde k poznání, že francouzské stravování je opravdu zdravější a pro děti prospěšnější, než si kdy myslela.

Uvědomila jsem si, že děti se neučí jen jíst; učí se přemýšlet a zkoumat nové věci. Učí se nejen jíst kvalitní stravu, ale také rozvíjet smysl pro kritické hodnocení jídla.  (str. 51)

A tak začíná období zkoušení, pokusů a omylů, kdy dětem překládá nové pokrmy, zkouší odlišné konzistence, a hlavně svoji pevnou vůli a trpělivost. Z ženy, které její manžel v soukromí přezdívá Královna připálených hrnců, se stává hrdá propagátorka francouzského stylu stravování. Karen pociťuje osobní vítězství nad tím, co považovala zpočátku za neuskutečnitelné. Již za pár měsíců její holčičky učiní nebývalý pokrok a za rok sní opravdu všechno, co jim připraví a nebo co dostanou naservírováno od Francouzů.

Nejíme tak úplně jako ve Francii. Ale ani nechceme. Základem francouzského přístupu je toto: najděte rovnováhu mezi jídlem dostupným tam, kde žijete, a rozvrhem jídel umožňujícím uvědomělé vaření a jedení. My jsme ji (přinejmenším prozatím) našli.  (str. 198)

Bohužel nové rozčarování přichází po návratu do Vancouveru. Celá rodina je rozmrzelá z nekvalitních potravin ze supermarketu a amerického způsobu stravování, který chtě nechtě zasahuje do jejich nově nabytých návyků. Holčičky chodí ze školy domů hladové, Karen čelí v práci narážkám a nepochopení. Všechna roční námaha během pobytu ve Francii se najednou zdá marná. Avšak nebyla by to vynalézavá a vytrvalá Karen, aby nenašla pro svoji milovanou rodinu to nejlepší řešení, které povede ke spokojenosti všech.

To nejdůležitější je pravidlo týkající se společného jídla – každý den, nejméně jednou denně. Při našem hektickém každodenním programu je společné jídlo bezpečným přístavem. Vykládáme si o tom, jak šel den, mluvíme o budoucnosti, vyptáváme se a nahlas uvažujeme. Společné jídlo nám umožnilo rozhovory, ke kterým bychom se jinak nedostali. Pomohlo nám být šťastnější rodinou.  (str. 201)

Autorka píše lehkým vypravěčským tempem, které se dobře čte. Věty se pro mne staly méně záživnými ve chvíli, kdy docházelo ke zmínce o statistikách, výzkumech a číslech porovnávajících rozdíly ve francouzském a severoamerickém stravování. Navíc pro nás Čechy je srovnávání s americkými zvyklostmi ne vždy účelné.

Co mě zajímalo nejvíce, byly odpovědi na otázku, JAK naučila autorka své děti jíst všechno. Za pozornost tedy rozhodně stojí přečíst si 10 jednoduchých pravidel pro výchovu šťastných a zdravých jedlíků (např. Rodiče, je to na vás!; Děti jedí to, co rodiče; Pomalé jídlo je dobré; Jídlo je potěšení), která autorka představuje a postupně v jednotlivých kapitolách rozepisuje. Jistě vás pobaví humorné historky ze života, které se k nim váží.

Co se týče účelnosti pravidel – mnohé maminky jistě upotřebí ty, které uznají za vhodné pro své potomky, a to v závislosti na svých finančních a časových možnostech.

Jako člověk, který dlouhodobě žil ve Francii, se mohu podělit o následující zkušenosti. Výchova dětí ve Francii je hodně striktní, více než v České republice. Ve většině francouzských rodin se zachovávají společné rodinné večeře, to však ale některým rodičům nebrání vzít své děti do (v knize toliko odsuzovaného) McDonalda. Dále jsem zaznamenala, že ne všechny francouzské manželky a matky mají opravdu čas chodit po trzích a nakupovat čerstvé potraviny. Mnoho Francouzek často nakupuje právě v supermarketech (což je v knize opět odsuzováno). Tudíž vaří i z polotovarů, zatímco autorka hovoří o denně připravovaných pokrmech z čerstvě nakoupených a připravených surovin. Miluji francouzskou kuchyni, chutnají mi šneci i žabí stehýnka. Obojí se prodává mražené například právě v supermarketech, což jim však neubírá na výborné chuti. Jde spíše o umění přípravy.

Francouzi jsou přesvědčeni, že jídlo je přirozeně společenská záležitost. Rodinné jídlo je každodenní rituál, který utužuje rodinné vztahy. Neznamená to jen, že je třeba jíst společně. Znamená to taky společnou konverzaci, sdílení myšlenek a učení se novým věcem. Při rodinném jídle se francouzské děti dozvídají spoustu věcí o světě (poslechem konverzace rodičů) a učí se důležité společenské dovednosti (jak debatovat, aniž by někoho urazily, jak mluvit s dospělými). Proto je konverzace u francouzských jídel tak důležitá.  (str. 214)

Na konci knihy najdeme také recepty, které jsou oblíbené u autorčiných dcer. Nejedná se o kuchařku, ale fotografie by jistě byly příjemným doplněním. Více o autorčiných receptech najdete na jejích stránkách. 

Oceňuji rady a názory, ale chybí mi zde srovnání s ostatními francouzskými městy a regiony. Každý region má svá tradiční jídla, a tím pádem i jiný jídelníček (např. ve školních kantýnách, kterými se autorka v knize zabývá). Publikované informace nelze tedy brát jako všeobecný fakt, spíše jako inspiraci.

Tato pravidla nejsou striktní. Jsou to spíš cíle nebo zvyklosti. A rozhodně netvrdím, že se v každé rodině musí dodržovat stejná pravidla, není to vždycky možné ani vhodné. Neexistují dvě rodiny (a vlastně ani dvě děti), které by byly stejné. Spíše doufám, že seznámení s těmito pravidly a s naším příběhem vás inspiruje k vytvoření vlastní varianty.   (str. 208)

Nicméně z knihy vyplývá (a tím autorka splňuje to, co uvádí v názvu knihy), že francouzské děti jedí všechno. Není tím myšleno všechno bez výjimky, nýbrž skutečnost, že je možné postupným přivykáním, opakováním a vlastním příkladem, děti naučit jíst všechno. Ať už jsou to šneci, ryby, červená řepa nebo čočková polévka s meruňkami.

Související knihy

Le Billonová, Karen

Jota, 2013