Do Kanady za českým autorem

zdenek hanka nahled
Český lékař Zdeněk Šťastný, kanadský lektor pohotovostních specialistů a manažer kliniky v Calgary Zdenek Stastny, ale především spisovatel Zdeněk Hanka, vydává v těchto dnech ve vydavatelství Albatros knížku říkanek pro děti Hry a hrátky se zvířátky.

Ta je zajímavá tím, že ji svými obrázky doprovodí děti ze zařízení alternativní rodinné péče Klokánku a honorář i samotný výtěžek z prodeje knih poputuje zase zpátky k nim. Alespoň takto z dálky chce přiložit k ruku k dílu spisovatel, který tak nepřímo potvrzuje i poselství svých knih o vítězství dobra, lásky, tolerance a nezištné pomoci potřebným.

Než přijede autor do Čech za dětmi do Klokánku, s předstihem jsem se ho zeptala.

Jak vás oslovují kolegové, kamarádi a sousedé u Vás v Kanadě, umějí Vaše jméno jakž takž vyslovit, nebo používají nějakou anglickou variantu vašeho jména?
Stalo se to náhodou. Vypozoroval jsem se, že není pro každého snadné vyslovit dvě souhlásky za sebou, jak to je v případě jména Zdeněk. Nejdříve dvakrát zabzučí a pak vítězně zvolá ‚zedené‘. Tu se však přihodilo, že jeden člověk mě představoval jiným lidem a prostě řekl: „Tady to je Dan.“ Podíval jsem se na něj a on jen přikývl. Udivilo mě to, protože on s vyslovením problém neměl. Byl to Čech. Od té doby jsem Dan. Když mě však někdo osloví Zdeňku, zahřeje mě to.

Dlouho se pohybujete v cizojazyčném prostředí, Vaším druhým jazykem je již několik let angličtina, umíte si takhle hrát i s angličtinou?
Cizí jazyk se člověk může naučit. Jenomže to slovo cizí je přiléhavé. V cizím jazyce můžete vystudovat, můžete sepsat smlouvu, můžete číst knihy. Mateřská řeč je ale prosáklá do genů. Zejména čeština je nástroj, jímž, obrazně řečeno, ušijete jakýkoli kostým. Pravidla jsou mnohdy přísná. Mám rád češtinu pro tu jemnost odstínů ve vyjadřování a delikátnosti pravidel. Jen považte. Předložku ku můžeme použít pouze před slovem začínajícím písmenem p, po němž následuje pouze určitá souhláska. Nebo to naše kroužkované ů! Může je člověk nemilovat? Současně se však dokáže vymykat pravidlům způsobem, který cizinec nepochopí. Ve větě vyjadřující děj minulý si sáhneme pro čas budoucí: „Přijdu tam a co nevidím! Mám za to, že je to zase ten kluk střapatá!“ Zde není zbla pravidelnosti. (Nebo špetky?) Jak mohu mít něco za něco? Proč je u mužského rodu ten ženský tvar přídavného jména? Přesto nalézám hluchá místa, kde mi spisovný výraz schází. Například přístroj lze seřídit, ale právě tak jej někdo může rozštelovat. Nenalézám spisovné, podobně výstižné sloveso. Daleko fundovaněji dokládá možné proměny a barvy našeho jazyka Pavel Eisner. Nikdy neproniknu do angličtiny tak hluboko. Mateřský jazyk je totiž v člověku živen pramínky přesahujícími generace.

Na Vašich knihách oceňuji, že se váš jazyk neutíká k tomu, co vnímám jako současný trend, k vulgaritám a hovorové „pačeštině“, Vaše čeština je pořád ta krásná čistá a spisovná řeč, a přitom barevná a mnohovrstevnatá, takže to jde i tak. Jak Vy vnímáte invazi vulgarit, která se na nás valí úplně odevšad a začíná se snad stávat i jakousi normou?
Ten jev je vhodným tématem pro sociologickou studii. Myslím si, že lidé dnes pociťují určitou tíseň a obavy. Mají pocit, že věci se ubírají svým směrem, aniž jejich pochod mají možnost řídit. Vulgarita a sprosté vyjadřování nahlas a nevázaně tak může propůjčovat pocit svobody, síly a nezávislosti. A zlevněná kultura jazyka? Nevím čím to je. Lidé si mezi sebou půjčují dávno obroušené slovní obraty, jeden po druhém je opakuje, až ztrácejí význam a původní vtip. Lidé si berou z jiných jazyků slova, komolí si je a přisvojují. Možná, že jsou to jakési kotvy jistoty. Jít tam, kam jdou všichni.

Stejně jak čistá je Vaše čeština, tak jasně čitelné je i vymezení dobra a zla u Vašich hrdinů. Avšak závěr knihy většinou umožňuje čtenáři, aby si ten úplný konec domyslel sám. Pro mě jsou to téměř pohádková poselství o vítězství dobra nad zlem, možná jsem příliš velký optimista, neboť Vaše knihy, i když jsou vtipné, občas v nich také hodně mrazí, a tak nabízejí i ty horší konce. Jaké zakončení jste si určil ve svých knihách Vy sám? Necháváte otevřené konce, aby nevyzněly moc sladce, nebo je to vaše hra se čtenářem?
Je lákavé napsat příběh, který se na konci zašněruje tkaničkami. Je pravda, že ty tkaničky nechávám často znepokojivě rozvázané. Možná však jen zdánlivě. Ten kód k závěrečnému sdělení bývá dostupný po zavření knížky v následné úvaze. Straním dobru. Ty opticky otevřené konce jsou obrazem našich životů, protože ve skutečném životě ten boj dobra se zlem není nikdy ukon…

Z Vašich knih je patrné, že jste zasažen i výtvarným uměním a hudebně. Věnujete se i tomuto umění?
Zdá se mi, že takové jsou ingredience určitých povah. Při přípravě bramboračky, čočkové polévky a zelňačky saháme po podobných přísadách a v případě zmrzliny jahodové, vanilkové a čokoládové zase po jiném okruhu. Možná je to podobné i u lidí. Kdo píše, má vztah i k malování a k hudbě. Možná zase ten, kdo hraje militantní počítačové hry, má zase sklon k násilí.

To jste mě teď naladil na hustou zelňačku. Vaříte? Dnes už snad každý kumštýř napsal kuchařku, a jak je vidět, prodávají se víc než dobré knihy, neuvažujete, že byste napsal třeba česko-kanadskou kuchařku?
Trefila jste. Jsem rád, že jste mi položila tu otázku. V Kanadě jsem založil, vlastnil a vedl restauraci. Jmenovala se Country Garden Café a po půl roce ztráty jsme ji obrátili v ziskovou a svébytnou oázu s vyhledávanou kuchyní. To všechno pouze dík magii jiné ruky nad sporákem než mé. Moje vlastní kuchařská kniha by mohla obsahovat tak nejvýš jeden odstavec.

Kdo Vás inspiruje, kdo jsou Vaši oblíbenci?
Teď mi odpověď chybí. Napadají mě jména, to ano. Z oblasti té i oné. Jenomže nemůžu ten soupis ukončit. Roste a já nechci nikoho pominout.

Na co se můžeme těšit, máte nějaký nápad v hlavě, nebo už dokonce na papíře?
Ano, ano, ano. V hnízdě se jich vyklubalo pět. Šestá se klube. Právě teď. Jen poslouchejte…

Jak vůbec kniha z Vašeho pera vzniká?
Vezmu do ruky knihu se samými bílými stránkami a svolám hrdiny příběhu, aby mi vyprávěli. Pak už jen ty bílé stránky obracím jednu za druhou. Tak trochu podobně to je. Možná.
Uznávám, že to byla nesolidní odpověď. Je to ve skutečnosti tak, že zavřu oči a náhodně ťukám do klávesnice a představuji si celý děj. Pak oči otevřu a potom už jenom text rozdělím do kapitol.
Ne, tak to není. Musím vám to teď už říct popravdě. Knížka vzniká opravdu jednoduše. Jdu do knihkupectví. Tam si koupím nějakou svou knížku, přečtu si ji a pak už ji jenom přepíšu.

Pokud bychom chtěli z povahy hrdinů Vašich knih vyčíst, jaká je letora autora, zákonitě musíme dojít k závěru, že jste přinejmenším dobrodruh. Teď jste mi potvrdil, že i vtipný dobrodruh. Jste tak velký mystifikátor?
Neměl jsem v úmyslu být dobrodruhem. Když se dívám před sebe, vidím spořádaného a ukázněného muže. Když se ale ohlížím zpět, dívá se na mě rozcuchaný, trochu potlučený kluk.

S Českou republikou jste v úzkém spojení, dá se to vyčíst i z Vašich blogů na iDnes.cz, kdy i takto na dálku s Vámi občas cloumá česká politická scéna. Jak vnímáte politiku obecně? Je rozdíl v přístupu politiků u nás a v Kanadě? Co Vás nejvíc vytáčí v jejich přístupu všude na světě?
Právě mezi politiky po celém světě bych asi moc rozdíly nehledal. Procházejí podivným, avšak předvídatelným způsobem. Na počátku jsou vykasané rukávy, jasné čelo a odhodlání vykročit do boje za spravedlivý řád. Výroky zprvu smělé, provázené potleskem davu, postupem času ztrácejí na břitkosti, břicho se zakulacuje a místo tváře ukazuje politik svým lidem, pro jehož zvolení hřímali, svá záda. Často ještě hůře. V českém prostředí je však takový vývoj politika strmější a důslednější. Často jeho poslední fanfárou je pak rázné klepnutí kladívka prokurátora.

A lidé? Tam a tady?
Mám rád český zemitý vtip, smysl pro humor a pohotovost slova. Tradiční muzikálnost a vůbec umělecké cítění. Divadlo, filmy, literaturu, sochařství, lidé se umí vyjadřovat výtvarně. Věda má velmi solidní místo ve světovém měřítku. Je opravdu na co být hrdý a ve srovnání v těchto oblastech našinec má co nabídnout. Česká republika se však poslední dobou stává ostrovem, viditelným očima celého světa i jinak. Malá část obyvatel vypouští kouř. Na kouři je nedobré to, že štípe do očí všechny a těžko se chytá do nějaké sítě. Budu přesnější. Ta země se stává z pohledu celého světa zcela zřetelně rasistickým celkem. Zločin se zaměňuje za etnikum nebo za obsah víry. To je velmi nebezpečné a je to slepě nakažlivé. Jen považte, co bude následovat, až se do čela společnosti, takto zasažené virem, postaví populista, který hledanými slovy bude přesvědčovat národ o potřebě genocidy. A to není něco, co by tady ještě nebylo. Věřte nebo ne. Na jedné webové stránce vyšla zrůdná úvaha, v níž mladý autor předkládá plán na vytvoření jakýchsi plemenných knih pro lidi. S jejich pomocí by, podle toho člověka, bylo možné vyšlechtit takové ideální užitečné plemeno, které by eliminovalo nepřizpůsobivé spoluobčany. Ten pervert sám sebe nazývá spisovatelem. Na jiné české webové stránce vyšla čtvrtého listopadu dva tisíce jedenáct nelidská a studeně neonacistická „povídka“, líčící pitku – jak autor píše „kalbu“ – v někdejším koncentračním táboře. Povídka je prokládána rasistickými „vtipy“, které si netroufám a nechci ani naznačit.
Vím, že opravdová a skutečně významná většina lidí nesdílí podobné uvažování. Svět však zažil už dost demagogických rétorů, kteří dokázali vykotlat svědomí i normálně myslících lidí.

A naopak. Co je pro Vás dobrá zpráva pro svět a co udělat, aby těchto zpráv bylo co nejvíc?
Mám rád mladé lidi. Tu část, která cestuje po světě, vzdělává se, má smysl pro pozitivní vidění, bez předsudků, bez touhy po násilí. Těch lidí je dost. V obchodě s hračkami ubývá dětských samopalů a tanků. Myslím, že ubývá i násilných počítačových her. Vidím smíšené skupiny lidí všech etnik, jak se společně baví. Mluvím o vyspělé populaci. Mám-li nabídnout odpověď na druhou část otázky, pak se domnívám, že lidi by prostě měli mít zdravý rozum a vlastní názor. Za podstatné považuji neustupovat před násilím. Je nutno rázně a nesmlouvavě zakročit a ukázat na ně a zastavit je. Slušnost na násilí neplatí.
Třeba to ještě potrvá, ale jsem přesvědčený, že v tom je česká společnost na dobré cestě a tomu viru se ubrání.

Krásná tečka na závěr, za kterou, stejně jako za celý milý rozhovor, děkuji.

Ptala se Hana Juričková

 

Zdeněk Hanka

Vlastním jménem Zdeněk Šťastný (*20. ledna 1956, Uherské Hradiště) je český spisovatel, pohotovostní specialista a profesionální instruktor, St. John Ambulance v Calgary v Kanadě.

 

 

 

 

Dílo

Lék pod kůží (Mladá fronta, 1988)
Léčitelé jak je neznáte (Eminent, 1991)
Uspávanka (Gemma 89, 1992)
Zoologická zahrádka (Zora 1992, reedice Albatros 2013)
Vila v rokli (Žaket, 1994)
Kavárna (Mezera, 2009)
Partitura pro srdce (Mezera 2010)
Platina (Mezera, 2010)
Hedvábný řetěz (Mezera, 2010)
Severně od šedesáté páté (2013, e-kniha)
Najdu tě (2013, e-kniha)
Zrcadlo v mlze (2013, e-kniha)
Dopis do ticha (2013, e-kniha)
Libreto pro pantomimu aneb Od krbu ke krbu a potom do krbu (2013, e-kniha)

Vedle autorských knih Zdeněk Hanka přeložil z angličtiny thriller Twilight Petera Jamese (Příšeří, Naše Vojsko 1993) a společně s Marií Koubovou přeložil práci Rosemary Gladstar, Herbal Healing for Women (Přírodní léčba pro ženy, TOK-Eminent 1995)

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeKavárna

Hanka, Zdeněk

Mezera, 2009

zobrazit info o knizePartitura pro srdce

Hanka, Zdeněk

Mezera, 2010

zobrazit info o knizeHedvábný řetěz

Hanka, Zdeněk

Mezera, 2010

zobrazit info o knizePlatina

Hanka, Zdeněk

Mezera, 2010

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>