Netrpělivý rodič Stanislav Beran

_IGP0466_3
I když Stanislav Beran vydal letos v květnu už čtvrtou knihu, označení spisovatel se brání. „To slovo mi zavání pohřbem Svatopluka Čecha,“ říká. V rozhovoru si přečtete, jak si představuje své čtenáře, proč je pro něj snazší žánr povídek a proč byste od něj mohli čekat epickou báseň.

Proč jste se vrátil k žánru povídek?
Asi je to dáno tím, že je píšu v podstatě pořád. Když potřebuju změnu od stávající činnosti, začnu vymýšlet konstrukci povídky. Rád se k nim vracím, jdou mi snáz.

Píšou se Vám líp než například novela?
Jsou pro mě snadnější, protože jsou kratší. Asi je to dáno tím, že jsem netrpělivý člověk, takže rozsah povídky je pro mě nejvhodnější. Ve chvíli, kdy ji začínám psát, už vidím na konec. U delších věcí tohle přichází až v průběhu času, je to velmi pomalý porod. Jsem takový netrpělivý rodič.

Stále se odmítáte živit jen jako spisovatel? Už jste vydal svou čtvrtou knihu…
Ono to zní hrozně hezky „živit se jako spisovatel“, ale já jsem realista. Nečekám, že by se to mělo stát. Myslím si, že kdybych se o to snažil, byla by to nemístná křeč. Mám obavu, že by mě psaní přestalo bavit, kdybych k němu začal přistupovat v tom smyslu, že je to práce a musí mě živit. To já radši dělám mnohem nezáživnější práci, u které jsem si stoprocentně jistý, že mám právo na to, aby mě nebavila.

Takže se Vám líp píše, když nejste pod nátlakem?
Ono to pod nátlakem je, protože člověk tu knihu chce dopsat. Ale není tam ten existenční nebo pragmatický nátlak. Je to nátlak, který vyrobím sám sobě a je příjemný. Kdyby mě tlačilo, že musím každý rok nebo dva napsat knihu, abych mohl zaplatit složenky, bylo by to frustrující.

A považujete se za spisovatele?
Já osobně ne. Protože to slovo mi zavání devatenáctým stoletím a pohřbem Svatopluka Čecha a Boženy Němcové. (smích) Ale samozřejmě v tomhle kontextu už asi nelze uvažovat. Na druhou stranu, z logiky věci, lidi, co píšou knihy, jsou spisovatelé.

Každý, kdo napíše knihu, je spisovatel?
To je otázka toho, jestli je ochotný se tak pojmenovat. Já znám spoustu lidí, kteří tvrdí, že jsou spisovatelé a nikdy žádnou knihu nevydali. Mně skutečně ten termín zavání národním obrozením. Pokud mám být v restauraci představen jako spisovatel, tak tomu se bráním. Pokud jsem na literárním čtení a jsem představen jako spisovatel, tak se tomu nebráním, protože bych tam jinak neměl co dělat. Je to dáno kontextem. Sám sebe tak rozhodně neprezentuju.

Ptám se také v kontextu toho, že u Vás se poukazovalo na Váš talent, cit pro příběhy, styl. Myslíte, že jsou do Vás vkládány určité naděje?
Bral jsem to tak u své první knihy, protože tam mě bylo snadné zaškatulkovat do krabice mladí a nadějní. To šlo vzhledem k věku a vzhledem k tomu, že ta kniha byla prvotina. Nicméně, musím si to přiznat, nezvládl jsem úplně tu sebe-prezentaci. A těžko se na mě navěsí nějaká zajímavá historka, která knize přidá další rozměr. Nedokážu posoudit, jestli jsou do mě vkládány naděje. Setkávám se s lidmi, kteří se zabývají literaturou. Známe se z doby, kdy jsem žádnou knihu nevydal, a oni mi v podstatě pořád tvrdí totéž. Čili tam není možno vypozorovat vývoj.

A co vám tvrdí?
Jedni z nich jsou nakladatelé a nikdy jsem se nesetkal s tím, že by měli nějaké závažné připomínky. S mojí produkcí jsou spokojení a já tiše doufám, že to není jen otázka marketingu, ale že se jim osobně ta věc líbí. A pak jsou tu lidi, kteří mě učili na škole, nebo se s nimi potkávám roky a spolu tu literaturu konzultujeme. Beru jejich názor jako relevantní. Jestliže oni k tomu mají nějakou připomínku, ať už pozitivní nebo negativní, tak to nesplachuju do záchodu, s tím, že mi do toho nikdo nemůže mluvit. Pokud do mě někdo vkládá naděje, tak já můžu jen doufat, že je nezklamu. Ale já v tomhle směru nevidím svůj dosah nějak fatálně.

Přemýšlíte někdy nad tím, kdo jsou lidé, kteří čtou Vaše knihy? Představujete si je nějak?
Snažím se. Byl bych hrozně rád, kdyby to byl takový reprezentativní vzorek celé společnosti. Ta kniha není intelektuálně tak strašně namáhavá, aby ji člověk nedokázal přečíst na dovolené.

To ne, ale zase to není vyloženě oddechové jednoduché čtení, ke kterému si sednete odpoledne s úmyslem jen se bavit a relaxovat.
To je právě ono. Mělo by to být čitelné, takže to může přečíst každý, a pak už jde jen o momentální duševní nebo citové naladění. Někomu to může připadat jako věc, kterou přelouská za odpoledne o víkendu, a někdo se k tomu může vracet třeba rok, vzhledem k tomu, že jsou to povídky. U tohohle typu literatury se těžko hledá cílový čtenář. Je fakt ten, že jsme na tohle téma jednou debatovali s nakladatelem. Říkal: Hakl, to je pražáčtina, Topol, to je pražáčtina, ale u té tvojí knihy si neumím představit nikoho charakteristického. Není to pro studenty, ani pro ženy na dovolené, ani pro muže na dovolené. Řekl bych, že můj typický čtenář může být kdokoliv, ale na druhou stranu se může stát, že tím pádem to nebude vůbec nikdo.

Takže žádný model nemáte?
Když si představím, kdo by takovou knihu mohl číst, tak by asi vypadal jako já. (smích) Člověk, který čte, který hledá i další vrstvu za tím prvním plánem. Ale na druhou stranu, nemusí to být za každou cenu knihomol, který si počítá, kolik knih za týden přečte. Může to být opravdu člověk, který přečte dvě tři knihy za rok a tohle může být jedna z nich. Já jsem se shodou okolností něčemu podobnému kdysi zasmál, protože jeden můj fotbalový spoluhráč, který vůbec nečte, se mi pochlubil, že v životě přečetl tři knihy.  Životopis Wayna Gretzkyho, Mechanický pomeranč a jednu z mých povídkových knih. To jsem byl pyšný.

Pokud jde o Vaši knihu, máte poměrně jednotný styl. Zachycujete vždy jeden okamžik, kdy dochází ke zlomu, něco se pro hrdiny mění. Přesto je poslední povídka Sluneční skvrny jiná, je to sled několika obrazů. Proč, co se u ní změnilo?
Pokoušel jsem se tam vybočit z té jednotné kostry povídek. Je tam popravdě s tím záměrem, aby dělala trochu kontrapunkt tomu zbytku. Může to být i zkouška čtenáře, jestli ještě dává pozor, když je to na konci, nebo jestli jenom čte písmenka. Ale je to dáno tím, že bych se nerad jednoho rána probudil a zjistil, že jsem napsal dvě stě povídek a dál už nic, protože se mi povídky snadno píšou. Pro mě je to způsob objevování nových forem, který ten příběh skýtá. Nemůžu vyloučit, že v příští knize místo poslední povídky nebude epická báseň. Mám potřebu neustrnout na místě, protože je to pohodlné.

Také jste v knize použil téma poválečného zúčtování s rodinou označenou za kolaboranty. Už dříve jste zmiňoval, že byste se rád věnoval poválečnému období. Hodláte to téma ještě nějak dál rozvíjet, nebo skončí u povídky?
Je pravda, že jsem tohle zmiňoval, ale paradoxně jsem to asi zmínil v nešťastnou chvíli. Od té doby se objevilo poměrně dost knih, které se věnují poválečné situaci. Nechce se mi po několikáté převářet tu samou polívku. Nemůžu říct, že je ta věc pro mě uzavřená, neznamená to, že mě přestalo téma zajímat. Až zase dostanu chuť, mohl bych se k tomu za pár let věnovat. Třeba mě napadne něco lepšího, co se týče zpracování.

A jaké téma chcete zpracovat teď? Pracujete na něčem dalším?
Tak jak říkám, povídky píšu kontinuálně. Když se stane to, že člověk při práci na nějakém rozsáhlejším textu ztratí chuť pracovat, je na tohle povídka ideální odbočka. Neustále se mi tu nějaká povídka někde povaluje.

A pokud jde o nějakou tu další novelu nebo epickou báseň?
Epickou báseň teď skutečně na stole nemám. (smích) Ale je pravda ta, že Žena lamželezo ležela dlouho v nakladatelství, protože jsem ji dokončil v poměrně nešťastnou dobu, kdy ji už Host nemohl zařadit do hotového edičního plánu. Už dva roky píšu něco dalšího. Nebudou to povídky, bude to něco rozsáhlejšího. A nebude to epická báseň.

O čem to bude?
Jsem trošku pověrčivý, nerad bych teď vypouštěl do vzduchu kachnu, ze které pak nebude nic. Už se mně stalo, že jsem dva roky něco rozsáhlejšího psal, už jsem se viděl v cíli, cítil jsem, jak je to hotové a pak jsem si to přečetl, zděsil jsem se a zahodil jsem to i s rukama. Třeba se mi to stane zase, to nemůžu vyloučit. Ještě chvilku budu tajnosnubný.


Stanislav Beran

Stanislav Beran (1977) se narodil v Jindřichově Hradci, kde v současnosti žije a pracuje ve farmaceutické firmě. Vystudoval gymnázium a poté absolvoval obor český jazyk a dějepis na UJEP v Ústí nad Labem. Po studiích působil jako pedagog.

Debutoval básnickou sbírkou Zlodům (2002), po ní následovala sbírka povídek Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (2007), novela Hliněné dny (2009) a povídky Žena lamželezo a polykač ohně (2013), jejíž recenzi jste si u nás mohli přečíst na konci srpna.

 

Foto: Andrej Nechaj

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeŽena lamželezo a polykač ohně

Beran, Stanislav

Host, 2013

zobrazit info o knizeHliněné dny

Beran, Stanislav

Host, 2011

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>