Tajemství těch, kteří tady žili před námi i několik století, láká snad každého. Známe je z učebnic základní školy, ale teorie je někdy trochu krátká na to, abychom si představili, jak skutečně žili, lépe řečeno, abychom si představili skutečné místo, kde se pohybovali, kde chodili, z čeho tvořili…

Nové vydání knížky Po stopách od scénáristky Šárky Horákové si neklade za cíl, jak sama uvádí, být odbornou publikací. A pokud se do této knihy začtete, její slova nepochybně potvrdíte. Nečekejte zde uvedený výčet historických letopočtů a souvislostí, rodové diagramy a podobně. To vše najdete v knihách či jiných pramenech, které se tomuto tématu věnují do nejmenších detailů. Pokud ale máte zájem projít se uličkami větších i menších měst a městeček, podívat se na krajinu nějakého umělce, vědce či jiné známé osobnosti, který zde kdysi žil a tvořil a zároveň obdivovat panorama české krajiny, pak vám právě tato kniha pomůže zvednout oči od historických dat. A vy se s její pomocí ocitnete tváří v tvář třeba zrovna Magdaleně Dobromile Rettigové v kraji pod Orlickými horami. V kraji, kam tato slavná kuchařka kdysi přišla a kde tvořila. Pokud si ale paní Rettigovou představujete jako obtloustlou dámu, která nedělá nic jiného, než peče a vaří, pak vás Miroslav Vladyka spolu se štábem vyvede z omylu. Magdalena Dobromila byl také kdysi mladá a vzdělaná, s krásnými hustými vlasy, za kterou běhal kdejaký mládenec. Dozvíte se, jak se stala vlastně první českou knihovnicí a vydáte se po jejích stopách k rozličným, dnes turistickým památkám, kterými prošla její noha.

A to je právě alespoň kousek toho, oč v této knize běží. Osobnosti našich dějin zde nejsou předkládány pouze jako součást teorie, tedy tak, jak je známe, ale najdeme tady určitá fakta, která je popisují i z jiné strany, třeba zrovna takové, jací byli ještě před tím, než se stali slavnými, kam rádi chodili. Pokusíte se spolu s Miroslavem Vladykou vypátrat, proč se do určitého kraje přestěhovali, nebo z něj naopak odešli. Nedílnou součástí vyprávění je pak i ne příliš rozšířený popis daného místa, čím vyniká a co v něm můžeme dnes obdivovat. Nechybí ani srovnání toho, co zde už dnes nenajdeme.

Celá kniha je psána vesele, vyprávění je místy velmi humorné, hlavně co se týká Miroslava Vladyky a přiložených fotografií, ač některé osudy jejích hrdinů v tehdejší době zrovna k smíchu nebyly. Truchlení ale můžeme nechat historickým knihám, účel této knihy je poněkud jiný. Přiblížit lidem historii z jiného pohledu, alespoň trochu zábavně, s humorem a snad i s nadsázkou. Tato cesta je i snazší a otevřenější větší části čtenářů, potažmo televizních diváků, kteří cyklus Po stopách sledovali. Nemyslete si ale, že jsou jejich osudy kdovíjak zpochybňovány, či se jim autoři a průvodci vysmívají. Vše se pohybuje na udržitelné hranici, která nikoho neurazí, naopak daleko lépe přiblíží osobnosti českých dějin. Jistě dobrá volba a to nejen pro žáky základních škol.

Jak jsem se zmínila, v knize jsou zveřejněné veselé fotografie, ty z velké části pořídil sám Miroslav Vladyka. Tedy snad kromě těch, které tohoto pohodového herce zobrazují v nejrůznějších převlecích hrdinů této knihy. Třeba jako Antonína Dvořáka nebo samotnou Magdalenu Dobromilu Rettigovou.
Nechybí ani bezpočet fotografií vztahujících se k danému místu, které je v kapitolách zmiňováno a popisováno. Fotografie v tak velkém počtu se stávají milým doprovodným průvodcem slov a provedou čtenáře místy, kudy se pohybovaly osobnosti našich dějin.

V názvu každé kapitoly se dozvíte, s kým a především kam budete putovat. Nečekejte pouze jedno město, protože i tyto osobnosti cestovaly a místa, kam vkročila jejich noha, se vám pokusí přiblížit z užšího pohledu právě tato knížka, která by si možná i zasloužila dodatek oficiálního, i když netradičního průvodce. Navštívíte jak české, tak moravské kraje s tím, že vás autorka v úvodu i trochu „poučí“, co si vzít s sebou nebo kdy dané místo navštívit a jak dlouho se tam zdržet. Samozřejmě s přihlédnutím k tomu, že je kniha psána humornou formou, z tohoto hlediska pak musíte vycházet i vy.

Co se týká mého osobního dojmu při listování touto publikací, měla jsem chvílemi pocit, že jsem se ocitla na některém popisovaném místě, což je velmi pozitivní zprávou. Sama mám ráda cestování, výlety jsou pro mě druhem aktivního odpočinku, i proto jsem se těšila na tuto publikaci. Navíc jsem téměř každou druhou kapitolu obrečela. Ne ale slzami lítosti, ale naopak smíchu, ke kterému mě doháněly jak popisky z dojmů, tak především fotografie je doprovázející. Takže i kdybyste viděli v televizi tento cyklus, pak mít doma tuto knihu se jistě vyplatí, pokud si chcete užít humoru Miroslava Vladyky s pomocí obrázků, na které se můžete vždycky podívat, a hned vám bude třeba lépe u srdce. Ono si postačí přečíst úvod knihy, který autorka popisuje jako taková Pravidla hry Po stopách, ta vás dostatečně navnadí na čtení a připraví na styl vyprávění.

Celkově mohu knihu Po stopách hodnotit velmi pozitivně a zároveň ji mohu i doporučit širokému čtenářskému publiku. Může být zároveň i velmi vhodným dárkem pro všechny, kteří nejen rádi cestují, ale i pro ty, kteří z nejrůznějších důvodů cestovat nemohou, ale rádi by se prošli naší krajinou. Oči Šárky Horákové a Miroslava Vladyky jim křižování českými a moravskými kraji umožní v té nejlepší formě.

O autorce:
Šárka Horáková je známá jako scénáristka, novinářka a spisovatelka. Na svém kontě má kromě jiného například scénář k televiznímu cyklu Předčasná úmrtí, za svou práci získala i několik ocenění, třeba v roce 2002 cenu syndikátu novinářů Prix non pedant za 3. místo za cyklus Počesku. Další si pak odnesla i z mezinárodního festivalu filmů a televizních pořadů o technických a průmyslových památkách Techné v Ostravě roku 2004, a vítěznou sošku obdržela právě za cykly Po stopách.

Ukázka z knihy (kapitola první: Po stopách Antonína Dvořáka Středočeským krajem):
Janáček ve svých vzpomínkách tvrdí, že společné potulky a rozpravy byly skoupé na rozhovor hudební. A tak asi vedli běžné pánské řeči a nechalis e prostě inspirovat krajinou.
Jezdívali spolu do Karlova Týna, jak se tehdy říkalo Karlštejnu. Tihle dva Slované tělem i duší milovali onu gotickou nádheru.
Když už mluvím o tělech, tak to Dvořákovo bylo takové pevně robustní. Píše se o něm, že spořádal třeba dvacet švestkových knedlíků na posezení… Je tedy jasné, že pánové na výletech nevynechali ani hospůdky, kterých je tu dodnes požehnaně. A když už se v nějaké zastavili, nejen že se dobře najedli, ale Dvořák si také všude rád zahrál kulečník – byl v něm prý vynikající.

Související knihy

Šárka Horáková

XYZ