Neznáte autora Modrých stínů? Seznamte se!

MichalSykora
Pokud jste zaznamenali příchod komisařky Marie Výrové na literární scénu, možná vás potěší rozhovor s jejím duchovním otcem – Michalem Sýkorou.

Michal Sýkora (*1971) vstoupil do širšího povědomí čtenářské obce detektivkou Případ pro exorcistu, který vyšel v loňském roce. Komu tento debut se svéráznou komisařkou Marií Výrovou v hlavní roli utekl, má příležitost to nyní napravit. V nakladatelství Host totiž vyšel další detektivní román Modré stíny, jehož recenzi naleznete na našich stránkách.

Dnes bych vám ráda představila jejího autora podrobněji, formou rozhovoru. Víme o něm, že vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého, kde od roku 1998 působí na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií. Odborně se zaměřuje na moderní světový román, aktuální tendence světové literatury, teorii literatury – komparatistiku a hermeneutiku.

A co o něm nevíme, na to nám možná odpoví v našem rozhovoru:

 

Čím jste chtěl být jako dítě? Splnil se Vám Váš sen?

Má dětská přání byla standardní a oscilovala mezi touhou být popelářem nebo pilotem. Pak jsem se velmi dlouho chtěl stát zoologem, hlavně díky četbě knih Geralda Durrella a popularizačních spisů slavných biologů, které jsem začal číst, když mě ve třinácti přestaly bavit mayovky. Pojetí biologie, jak nás ji učili na střední škole, mě ovšem od takové kariéry dokonale odradilo. Zůstala jen ta záliba v četbě.

 

Začal jste psát z nutnosti, nebo proto, abyste si mohl lépe utřídit své myšlenky, názory?

V akademickém prostředí bývá výuka vždy provázána s vlastními badatelskými zájmy pedagoga a publikační výstupy jsou tak jednou z forem, jak prokázat, že skutečně něco děláte. Tedy kromě pedagogické práce. Nicméně u většiny mých kolegů (a stejně tak i u mne) nejde jen o onu nutnost. Každý přece rád prezentuje výsledky vlastní práce.

 

Tomu rozumím. Mohl byste našim čtenářům vysvětlit, co je to „komparastika“ a „hermeneutika“ a čím se zabývá? Tedy čím se vlastně vědecky zabýváte Vy?

To je velmi složitá otázka, protože o obou těchto pojmech se píší celé knihy, a není jich málo. Komparatistika je jednou z metod literární vědy, zaměřující se primárně na srovnávání. Každý čtenář si jistě všimne, že mnohá literární díla se podobají jiným literárním dílům, a komparatistika jako metoda nabízí badatelům aparát, jak tyto podobnosti pojmenovat a roztřídit, a také čeho si máme všímat, chceme-li prokázat, že autor A byl ovlivněn autorem B. To je ovšem jen jedna z podob komparatistiky. Jsou badatelé, kteří se např. zaměřují na vztah mezi západní a východní (asijskou) literaturou. Jiní zase zdůrazňují, že komparatistika se postupně stává jakousi zastřešující literárně-vědnou disciplínou, zdůrazňují, že je to něco jako věda o literární vědě. Postupů a pohledů je celá řada, všem ale dominuje důraz na srovnávání.

Hermeneutika je nauka zaměřená na hledání významu a smyslu literárního díla. Má velmi staré kořeny, spadající až někam do středověké teologie, ale v mnoha ohledech ještě dál. V literární vědě obecně máme metody zaměřené na to, jak je dílo uděláno, těmto metodám se říká poetika, a metody zaměřující se na otázku, o čem dílo je. To je hermeneutika. Hermeneutika je spíše abstraktní disciplína – neříká nám, jak v díle to, o čem je, najdeme, ale zaměřuje se na to, jaké myšlenkové procesy musíme provést, aby se nám onen význam / smysl textu podařilo rozkrýt.

 

Čím si Vaši pozornost zasloužil rusko-americký spisovatel Vladimír Nabokov, že jste mu věnoval hned dvě knihy (Vladimír Nabokov – Od Mášeňky k Daru a Vladimír Nabokov – Americké období) a proč by si tyto monografie měl čtenář přečíst?

Na počátku, ještě za studentských dob, stálo čtenářské nadšení nad Nabokovovými romány přeloženými do češtiny. Následně jsem tomuto autorovi věnoval nejprve svou práci diplomovou, pak i disertační. Nabokov mě fascinoval svou schopností psát nádherným jazykem rafinované a intelektuálně inspirativní romány, oslovující jak širší čtenářskou obec, tak hledače skrytých významů a poselství ukrytých v náznacích a mezi řádky. Ve svých dvou monografiích jsem se především pokusil Nabokovovu tvorbu interpretovat, tedy postihnout to, o čem podle mne jeho romány jsou. Takže hypotetický čtenář z vaší otázky by si nejprve měl přečíst něco od Nabokova, a pokud by si chtěl svůj čtenářský zážitek konfrontovat s mou interpretací, pokud by jej zajímal jeden z možných výkladů, pak může nahlédnout do jedné z těch dvou knih.

 

Dalším Vaším dílem je Dostojevského buldok. V něm se nevěnujete jen Dostojevskému, jak by z názvu mohlo vyplývat, ale zabýváte se tím, jak romanopisci 19. století zachytili ve svých dílech zvířata. Nabízí se otázka: Proč?

Nápad na takovou knihu jsem měl v hlavě poměrně dlouho. Jednak jsem chtěl zužitkovat svůj dávný zájem o zoologii, jednak jsem si říkal, že v kontextu české literární vědy prakticky chybějí populárně zaměřené publikace, které by čtivým, nekomplikovaným stylem oslovily širší obec příznivců literatury, a vůbec čtenářů, kteří by se na klasická díla chtěli podívat z poněkud netradičního úhlu. Práce na Dostojevského buldokovi mě nesmírně bavila, nicméně při zpětném pohledu tu knihu nepovažuji za úspěch – čtenáři, pro které jsem ji psal, ji neobjevili, a kolegové z akademických kruhů a recenzenti ji shledali jako neseriózní a příliš zjednodušující.

 

Další Vaše tvorba souvisí s detektivkami. S kolektivem studentů jste připravil k vydání monografii Britské detektivky: od románu k televizní sérii. Můžeme si to vyložit tak, že britská detektivka je Vaší srdeční záležitostí? Čemu dáváte přednost – knize nebo televiznímu zpracování?

Ano, britská detektivní škola, postavená nikoliv na akci a násilí, ale na intelektuálním pátrání, jehož se čtenář v rámci hry může zúčastnit taky, představuje můj ideál dobré detektivky. Vzhledem k tomu, že kromě literatury je v současné době detektivka v té žánrově čisté formě zejména výsadou televize, nezdráhám se postavit literaturu a kvalitní (pro mě tedy zejména britskou) televizní produkci na roveň. Dokonce bych se nebál říci, že například v případě i u nás dobře známého televizního Poirota s Davidem Suchetem adaptace kvalitativně předčí literární předlohu.

 

Který autor současné světové detektivní tvorby je Vám blízký a proč?

Těch spisovatelů je víc. V prvé řadě bych jmenoval skutečné klasiky, a to P. D. Jamesovou a Colina Dextera. Z autorů stále aktivních rozhodně stojí za pozornost Henning Mankell, Ian Rankin a C. J. Sansom. České autory nesleduji, až na jedinou výjimku: Josef Škvorecký je zcela nepřekonatelný ve způsobu, jakým v románech jako Lvíče a Mirákl dokázal propojit detektivní zápletku s tzv. seriózní literaturou. Navíc mám takový pocit, že právě Lvíče je světově unikátní žánrový experiment. Škvorecký tento román charakterizoval jako „koncovou detektivku“ a zatím jsem neobjevil žádný jiný text tohoto specifického subžánru.

 

Rozhodl jste se připojit k zástupu českých autorů, kteří píší současnou detektivku. Vytvořil jste postavu policistky Marie Výrové, která už není nejmladší a poslouchá v krizových situacích (skoro pořád) Boba Dylana. Máte nějaký předobraz této hrdinky, nebo je dílem pouze Vaší fantazie? Nebylo by pro Vás jednodušší vžít se do mužského naturelu? Proč právě žena?

Marie Výrová je dílem mé fantazie. Spousta spisovatelů do role detektivů obsazuje různé asociální alkoholiky nebo rozvedené promiskuitní drsňáky. Já se rozhodl jít jinou cestou – chtěl jsem se vyhnout postavě „drsného policajta“, která v našich končinách vždy působí nesmírně směšně (stačí se podívat na všemožné televizní krimi tuzemské provenience), a tak jsem si vymyslel tým, který se už svou podstatou proti takovým klišé vymezuje. Pětapadesátiletá zkušená komisařka, čtyřicetiletý „taťka od rodiny“ a snaživá mladá elévka, která se vše učí za pochodu. Je takovou literární tradicí, že postava detektiva by měla mít nějaký výstřední koníček, libůstku či slabost, která jej zlidšťuje. Inspirován Colinem Dexterem, jehož inspektor Morse je milovníkem Richarda Wagnera, jsem Výrovou vybavil kompletní diskografií Boba Dylana a nekontrolovatelným fanouškovským zápalem.

 

První román se jmenoval Případ pro Exorcistu – Vy sám jste se někdy zabýval sektami či okrajovými náboženskými skupinami, nebo nápad přišel odjinud?

Mně osobně je téma náboženských sekt zcela cizí. V době, kdy román vznikal, se mi zdálo, že velmi narůstá trend jakýchsi iracionálních detektivek, jejichž tvůrci místo logického řešení přicházejí s mystikou, či s různými fantasmagorickými spiknutími, třeba i náboženskými. Tak vznikl nápad na detektivku, která by s takovými tématy pracovala, ale čtenářům by nabídla ryze „realistické“ řešení.

 

Zdá se, že Vaše alma mater, tedy Univerzita Palackého v Olomouci, je místem, které provokuje k páchání zločinů. Tedy alespoň jeden jste do ní umístil ve svém novém románě Modré stíny. Trefně v něm popisujete univerzitní zákulisí a problémy. Nemají Vám to kolegové za zlé?

Doufám, že ne. Umísťuji své příběhy do akademického prostředí nikoliv proto, že by univerzita byla semeništěm zločinu, ale proto, že toto prostředí znám a protože detailně vykreslené prostředí je jednou z podmínek detektivky. Navíc kolegové určitě vědí, že navazuji na literární tradici takzvaných „univerzitních detektivek“ a v nich vždy hraje roli určitá dávka humoru a satirické nadsázky. Můj oblíbený Colin Dexter psal o zločinech na univerzitě v Oxfordu a nakonec dostal od města ocenění za jeho popularizaci. I když Olomouc není Oxford, i u nás dokáží lidé odlišovat fikci a realitu.

 

Opisoval jste v Modrých stínech z reality, nebo je vše dílem Vaší fantazie? Není zavražděný Ondřej Chalupa Vaším dvojníkem?

Žádná z postav v románu není dvojníkem ani mým, ani kohokoliv jiného. Už po vydání Případu pro exorcistu jsem si všiml, že to, že jsem děj umístil do konkrétního prostředí a při jeho vylíčení jsem dbal na věrohodnost, má na čtenáře zvláštní psychologický dopad, protože se domnívají, že autentickému prostředí musejí odpovídat i autentické postavy. Samozřejmě jako autor sleduji svět kolem sebe a vědomě i podvědomě jej reflektuji v románu, ale to nic nemění na tom, že oba mé romány jsou ryze fikční díla, což platí nejen pro zápletku, ale i pro postavy.

 

Máte již námět na další detektivku? Alespoň já za sebe i ostatní příznivce Marie Výrové doufám, že ano…

Minimálně ještě jeden román s Výrovou určitě bude. Je v první verzi již napsaný, nicméně odpočívá v pomyslném „šuplíku“, protože s jeho podobou zatím nejsem spokojen. A také musím – jako v předchozích románech – ještě k případu vybrat vhodnou hudbu, tedy to správné album Boba Dylana.

 

Co Vás teď zaměstnává a co Vám přináší potěšení?

Kromě třetí detektivky s Výrovou, o které vím, že určitě časem vyjde, bych o tom, na čem zrovna pracuji, raději nemluvil, protože jsem se rozhodl, že knihy, které nejsou hotové, raději nebudu avizovat. A co mi přináší potěšení? Poslední dobou jsem nějak optimisticky naladěn, takže vlastně všechno.

 

Děkuji moc za upřímné odpovědi na moje všetečné otázky. Přeji Vám, aby Vás příjemná nálada neopouštěla a aby se Vám brzy podařilo připravit k vydání další knihu, o níž se zmiňujete. Určitě si ji ráda přečtu nejen já, ale i všichni příznivci Marie Výrové.

 

Foto: Milena Valušková

Doporučení:

Napsat komentář