V jejich záhlaví je tučně uvedeno obyčejně znějící české jméno a příjmení – Naďa Horáková. Jak vám ale ukážeme v následujícím rozhovoru, určitě stojí za to, abyste si je zapamatovali a po jejích knihách se podívali.

Naďa Horáková (*1962) je občanským povoláním učitelka češtiny a dějepisu, maminka dvou synů a autorka románů. Také ji najdeme jako spoluautorku filmových scénářů (Byl jednou jeden polda IV, Policie Modrava). Žije poklidným životem v jihomoravských Mutěnicích. Co ji vedlo ke psaní knih, kde hledá inspiraci a co právě připravuje pro své čtenáře, jsem se jí zeptala za vás a odpovědi najdete v našem rozhovoru.

Jaké byly Vaše začátky? Proč jste vlastně začala psát?

Začala jsem psát v polovině 90. let krátké povídky, které jsem později vydala v regionálních tiskovinách. Pak jsem napsala první román Tři v kruhu, který vyšel v roce 2000.

Proč jsem začala psát, je pro mě docela těžká otázka, na kterou dodnes hledám odpověď. V mládí jsem o spisovatelské kariéře ani neuvažovala, přestože jsem byla od dětství knihomolem. Bylo to několik okolností, které mě k psaní doslova dotlačily. Řekla bych, že za to mohou i moje geny. Rod mého otce pochází z Rychtářova u Vyškova a mám společné předky se spisovatelem a arabistou Aloisem Musilem, který byl přítelem císaře Karla I. a zpovědníkem císařovny Zity, a rakouským spisovatelem Robertem Musilem, který byl zase přítelem France Kafky. Dalším, kdo podědil spisovatelské schopnosti, byl například rychtářovský učitel a starosta František Sochor. Ten napsal Paměti obce Rychtářova. A tak bych mohla pokračovat dál. Krátce řečeno nějaký ten gen zřejmě u nás „putuje“.

Velmi mě ovlivnila i moje prababička Františka Grufíková, u které jsme s rodiči bydleli do mých sedmi let. Bývala školnicí, a když jsem se narodila, bylo jí sedmdesát tři let. Měla na mě tedy spoustu času. Četla mi pohádky a učila mě básničky například z Kytice a z Ohlasu písní českých a vyprávěla si o nich se mnou. Dodnes na ni často vzpomínám. Myslím, že právě tohle dnešním malým dětem chybí.

Bylo těžké se prosadit ve světě literatury? Jak dlouho Vám trvalo, než jste svoje dílo „udala“, tedy sehnala nakladatele?

První román vyšel asi za rok po tom, co jsem ho nabídla několika nakladatelstvím. Jedno se ozvalo a vydalo ho. Jednu knihu jsem ještě vydala vlastním nákladem, ale pak jsem začala psát detektivky, o které měli nakladatelé zájem.

Píšete romány s detektivní tématikou. Co je při jejich tvorbě nejtěžší?

Najít zajímavá, neotřelá témata a vytvořit napínavou zápletku. Jsem intuitivní typ autora, takže dopředu příběh neplánuji. Najednou prostě začnu psát a jede to nějak samospádem. Sama jsem někdy překvapená, jak si příběh žije vlastním životem.

I když píši detektivky, nemám ráda násilí, takže mě stojí dost úsilí někoho zavraždit.

Nebojíte se při psaní? Já osobně se musím přiznat, že se mě při čtení někdy zmocňuje iracionální strach…

Bojím se. Jsem docela strašpytel a zvláště ten iracionální strach mě provází často a nejen při psaní. Nejvíc jsem si ho užila při psaní detektivky Hrob třinácté panny. Původně se kniha měla jmenovat Bosorčino dědictví a je založena na venkovských pověrách. Jako venkovský člověk k nim mám blízko. Tehdy mě potrápily dost strašidelné sny.

Za své knihy jste obdržela několik ocenění za nejlepší českou detektivku roku v soutěži „O poklad byzantského kupce“ (Hrob třinácté panny ji vyhrál, Vlk na vodítku byl druhý, Kletba markomanské královny také), ale, co je hlavní, máte příznivou odezvu i od svých čtenářů. Jaký je to pocit, být úspěšnou autorkou?

Samozřejmě je to příjemný pocit, když jsou čtenáři spokojení a knížky chválí. Nejvíc mě nakopne do dalšího psaní, když mi čtenáři napíší, že při čtení mých knížek zapomněli na své problémy nebo že jim udělaly radost. Měli jsme v rodině dlouhodobě nemocného člověka, takže mám představu, jak je důležité mít možnost alespoň na chvíli uniknout do světa fantazie.

Kde hledáte pro svoji tvorbu náměty? A s kým konzultujete odborné termíny a postupy?

Náměty jsou takové náhlé nápady, kdy třeba někde něco zaslechnu a zaujme mě to. Mám přátele z nejrůznějších oborů, takže konzultuji například s policisty, patology, lékaři, balistiky, právníky, vinaři, odborníky z oblasti gastronomie. Často mi radí i můj manžel, který je veterinář. Co se týče historie, většinou se snažím nastudovat všechno sama a občas se obrátím na odborníky, kteří učí historii na vysokých školách.

Píšete i knihy historické. Vkládáte do nich jak dějinné souvislosti, tak dobové zvyky, ale hlavně vymýšlíte zajímavé osudy, do nichž často zasahuje nějaký kriminální čin. Je to náhoda, nebo záměr?

Že se v mých historických románech objevuje nějaký kriminální delikt, záměr není. Prostě se mi tam najednou objeví, i když si říkám, že se právě v tomto románu kriminální zápletce vyhnu. Je také ale pravda, že některé mé historické romány jsou inspirovány skutečnými kriminálními činy.

V červnu letošního roku Vám u nakladatelství MOBA vyjde novinka Ženy na pranýři a připravuje se druhé vydání Brněnských nevěstek. Obě knihy jsou z historického cyklu Mocní a ubozí Markrabství moravského. Čím Vás upoutalo období okolo roku 1353, ve kterém se obě knihy odehrávají? Chystáte další díly?

Původně jsem chtěla napsat román o životě markraběte Jana Jindřicha, ale jak jsem studovala odbornou literaturu o Brně té doby, zjistila jsem, že se zachovalo hodně zajímavých pramenů. Jedná se hlavně o život bohatých patricijů, kteří řídili město. Uvědomila jsem si, že o životě měšťanů téměř nic nevím a také že jsou na okraji spisovatelského zájmu. Přitom některé příběhy, které se v Brně v polovině 14. století odehrály, jsou pro literární zpracování přímo ideální.

Napsala jsem Brněnské nevěstky a Ženy na pranýři. Teď píši další román, tentokrát z roku 1350, a následovat by měl ještě čtvrtý, který se bude odehrávat v šedesátých letech 14. století. V něm se objeví některé postavy zřejmě ze všech tří předcházejících dílů – moudřejší, případně protřelejší, podle toho, co za těch uplynulých deset let prožily. Jednotlivé romány na sebe přímo nenavazují a dají se číst v jakémkoliv pořadí, i když osobně bych doporučila zachovat při čtení jejich posloupnost.

Chtěla bych se také dotknout Vaší scénáristické práce. Jak jste se vlastně ke spolupráci na scénářích dostala?

Docela náhodně. Oslovil mě pan režisér Jaroslav Soukup, jestli bych s ním nechtěla spolupracovat. Koupil si mou detektivku Vlk na vodítku a líbil se mu styl mého psaní. Zjistil si telefon a zavolal mi.

Pilotní díl seriálu Policie Modrava byl divácky vcelku úspěšný. Dočkáme se pokračování?

http://www.stream.cz/video/618322-policie-modrava

Pan režisér Soukup seriál připravuje a natáčet by se mělo začít koncem května.

Jak se pojí Vaše spisovatelská (potažmo scénáristická) práce s civilním zaměstnáním? Jak na psaní pohlíží Vaši žáci, Vaše rodina?

Pracuji jako učitelka na základní škole a veškerá moje spisovatelská aktivita se děje ve volném čase, tedy převážně o víkendech a o prázdninách. Většina mých žáků ví, že píši knihy, ovšem já sama je nijak nepropaguji. Píši knihy pro dospělé a myslím si, že děti by měly číst úplně jiné příběhy než o problémech dospělých, mordech a intrikách.

V rodině moje psaní také nijak zvlášť neřešíme, i když manžel, synové i moji rodiče jsou na mě hrdí a podporují mě.

Čím žijete nyní? Píšete nějaké nové dílo? Jaká doba Vás teď láká – dávná minulost či žhavá současnost?

V současné době píši další román z cyklu Mocní a ubozí Markrabství moravského. Až dokončím poslední dva romány z plánované brněnské historické tetralogie, chci dopsat už několik let rozpracovanou detektivku z gastronomického prostředí a také dlouho rozepsaný historický román o založení města Hodonína.

Děkuji moc i za naše čtenáře za upřímnost, s níž jste odpovídala na moje otázky. Věřím, že se teď budeme společně těšit na Vaši knižní novinku, která spatří světlo světa již v červnu letošního roku v nakladatelství MOBA i na ty, které teprve čekají na napsání. Přeji Vám hodně inspirace pro Vaši tvorbu i radosti z Vašeho díla.