Napínavé pátky: Barbora Hrůzová – Tajemství Bělského kopečku

Bělský kopeček
Vesnice Bělá žila poklidným životem, dokud ho nenarušily podivné události spojené, jak se zdá, s dávným prokletím nedalekého vršku. Za vraždu je zatčena malířka Alice, její sestra zpěvačka Viki se na vlastní pěst pouští do pátrání, protože nevěří policii, že pravého vraha odhalí. Přečtěte si ukázku z napínavého příběhu.

Barbora Hrůzová – Tajemství Bělského kopečku

Tak jsem skutečně tady. A sama.
Když sem jela, měla strach, že se jí bude stýskat, že se bude cítit smutná a opuštěná, ale místo toho ji teď zaplavil hřejivý pocit štěstí. Tady je doma. Teď už bude poslouchat jen ptačí zpěv a venkovské ticho. Nikdo na ni nebude křičet a nikdo jí nebude říkat, co má dělat. A ona nebude muset řešit problé­my druhých a myslet na spoustu věcí, na které myslet nechce. A taky ji tady nikdo nesežene. Ani mobilem, protože v Bělé a širokém okruhu okolo žádný mobil nefunguje. Když někdo potřebuje telefonovat, tak buď z pevné linky, nebo musí až do Kostelce. Třeba to tady někdo začaroval, aby měla pokoj.
Alice Košková se s úsměvem podívala oknem z kuchyně na neoplocenou zdivočelou zahradu, zalitou ranním sluncem. Sáhla po hrnku s čerstvou voňavou kávou, do druhé ruky vzala talířek se včerejším loupáčkem a vynesla si skromnou snídani ven. Za domem stála dřevěná lavice, bytelný stůl a dvě bílé plastové židle. Na ty se Alice zamračila, protože se ke sto­lu a lavici nehodily. Postavila hrnek a talířek s loupákem na stůl, popadla židle a odnesla je do kůlny s nářadím. Tak. Teď už byla scéna dokonalá i pro její malířské oko. Usadila se na dřevěnou lavici a pohladila dokonale hladký povrch, lehce zčernalý vlivem počasí. Když sem přijela poprvé, dozvěděla se, že lavice a stůl jsou výrobky starého řemeslníka, řezbáře a truhláře Františka Matouška. Byl to předválečný majitel tohoto domu, ještě když to býval živý prosperující statek se zvířaty a spoustou lidí. To se jí líbilo. Je v pořádku, že tu něco zůstalo jako připomínka minulosti.
Zafoukal mírný větřík a Alice se zachvěla. Rychle upila z hr­níčku horké kávy a ukousla z loupáčku. Ranní slunce ještě nestačilo osušit rosu a vyhnat noční chlad ze všech koutů zahrady, přesto se jí nechtělo vracet se do kuchyně, tady se cítila svobodná a volná.
Ano, jsem zase volná, uvědomila si už poněkolikáté. Z Pra­hy odjela nakvap, nechala za sebou několik nedořešených věcí, ale bylo jí to jedno. Po rozchodu s Vojtou chtěla jen pryč, utéct od všeho a všechny problémy a nepříjemnosti ne­chat v Praze. Jestlipak se jí to podaří? Je tady chvíli a už ji přepadají pochybnosti.
Zamyšleně se zadívala do hrnku s kávou, jako by tam mohla vidět svoji budoucnost. Babiččina přítelkyně Maruška uměla věštit z lógru, ale z instantní kávy by to asi nedokázala.
Alice se potichu zasmála a znovu upila. Zavřela oči a na­stavila tvář slunečním paprskům, které jí jemně hřály pleť. Poslepu zašátrala po loupáčku a znovu si kousek ukousla. Když ho pokládala zpět na talířek, uslyšela tiché zašramo-cení vedle své ruky a polekaně otevřela oči. Na stole vedle talířku přistála velká černá kavka s šedivou hlavičkou a nebo­jácně přešlapovala. Alice strnula a pomalu, aby ji nevyplašila, odlomila kousek loupáčku a položila ho před ptáka na stůl. Kavka ještě jednou přešlápla a pak rychlým pohybem popad­la kousek pečiva do zobáku a zhltla ho. Naklonila hlavu na stranu a očima jako stříbrné korálky si Alici změřila.
„Chceš ještě?“ zašeptala mladá žena a odlomila další kou­sek. Tentokrát ho však nechala na dlani a pomalu ho kavce nabídla. Ta si ještě chvíli Alici nedůvěřivě měřila, ale pak ne­odolala a zhltla i druhý kousek.
„Au,“ vyjekla Alice překvapeně. Kavka ji velkým zobákem citelně štípla do dlaně. Pták poplašeně roztáhl křídla a uletěl.
Dívala se za ním a znovu se zachvěla, tentokrát to však ne­bylo zimou. Zvláštní zážitek, pomyslela si. Na poloochočená zvířata byla zvyklá z pražských parků. Tam si veverky a ptáci běžně brali potravu z lidských rukou, ale tady na venkově? A na téhle kavce bylo něco zvláštního. V jejím pohledu jako by se zračila nečekaná, téměř lidská inteligence.
Brr. Jsem tady první den a už mi začíná strašit ve věži. To bude tím, že si tady připadám jako v pohádce, zasmála se v duchu a rychle dopila stydnoucí kávu. Dojedla loupáček a zvedla se. Po snídani půjde na procházku a pak bude ma­lovat.
Kráčela pomalu po úzké měkké pěšině vedoucí světlým a pří­větivým lesem. Staré stromy s bohatými korunami sytě ze­lených listů poskytovaly příjemný polostín a naprosté ticho rušil jen zpěv ptáků a šustění listí v mírném větříku. Nepří­tomně sledovala hru stínů a slunce a myslela na Vojtu, na sestru a na matku a na všechno, co nechala za sebou. Na-vždycky, nebo jen na dva letní měsíce?
„Ty ses úplně zbláznila,“ slyšela znovu v duchu matku, když jí před týdnem oznámila svůj úmysl odejít natrvalo na chalupu do Bělé.
„Doufám, že si to ještě rozmyslíš, než uděláš nějakou ne­napravitelnou hloupost, jako třeba že bys dala ve škole vý-pověď.“
„To už jsem udělala,“ pípla Alice nejistě. Přestože se jí blí­žila pomalu třicítka, před matkou byla pořád jen ta malá, vystrašená holčička.
„Co že jsi udělala?“ matka se teatrálně chytila za srdce a za­vřela oči. „Okamžitě to zrušíš,“ přikázala Alici nekompro­misně.
Alice se vzdorně zamračila a matka nasadila rozumný a chá­pající tón:
„Jestli si potřebuješ odpočinout a dostat se na chvíli pryč z toho všeho tady, tak prosím – máš na to celé léto. Ale přece si nemůžeš myslet, že bys tam zůstala napořád. Sama nepraktická ženská v baráku skoro na samotě! Umíš si vůbec představit, jaké to tam bude v zimě? A čím by ses tam chtěla živit? Snad si nemyslíš, že tím svým malováním? A nechceš přece dopadnout jako Viki, že?“
Alice zaťala ruce v pěst a vztekle s nimi švihla do vzduchu. Moje malování! Jako by to byl jen takový koníček na úrovni zahrádkaření nebo domácího pletení! Matka tvrdohlavě od­mítala vidět úspěchy, kterých Alice v poslední době dosáhla. Její vernisáž výstavy v Mánesu navštívil známý výtvarný kritik a vyjádřil se o ní sice opatrně, ale přece jen pochvalně. A dva obrazy prodala hned ten večer! Další den s ní pak televize natočila krátký rozhovor, který se sice neodvysílal, ale o její výstavě byla alespoň zmínka ve zprávách z kultury. Vždyť je přece teprve na začátku a před ní leží celý oceán času…
Nic na světě není tak opojné jako úspěch. Stoupá do hlavy rychleji než alkohol a je návykovější než všechny drogy do­hromady. Alice věděla, že už nebude moct přestat malovat. Potvrdilo se jí, že to umí a že se to lidem líbí, ale hlavně při malování cítila podivné vytržení, podobné náboženskému, které se už stalo pevnou součástí jejího života. Kdyby o to měla přijít, cítila by asi stejný „absťák“ jako narkoman bez přísunu drog.
Matka měla asi největší strach z toho, že by Alice mohla dopadnout jako její sestra. Ale to se nestane. Já se uživím vždycky a rozhodně nepropadnu žádné špatné závislosti jako Viki, protože já už závislá jsem. Ach jo, moje milovaná a pro­klínaná sestřička! Copak asi právě dělá?
Na tvář jí dopadl stín a Alice se probrala ze zamyšlení. Zma­teně se zastavila a rozhlédla se okolo sebe. Kam jsem to do­šla? Listnatý les přešel pomalu a nenápadně do smíšeného a posléze do husté, tmavé smrčiny. Slunce už se neprodralo hustými korunami smrků natěsnanými na sebe a místo trávy a mechu měla pod nohama jen vrstvu suchého jehličí. Les byl tichý a nehybný a působil najedou ponuře a smutně. Když byla malá, jednou jí matka navykládala, že tyhle lesy jsou zakleté a že v nich žijí čarodějnice, které chytají malé děti. Ne že by tomu dodnes věřila, ale proč chodit někam, kde člověku není dobře…
Obrátila se a rychlým krokem se vydala na zpáteční cestu. Najednou se jí strašně zachtělo pustit se do nového obrazu. Měla už pár náčrtků a celkem jasnou představu, jak by měl vypadat.
Jdu vůbec správně? Okolí se jí zdálo cizí, vůbec ho ne­poznávala. Šla jsem okolo tohohle velkého vývratu? A kde je vlastně pěšina? Zastavila se a pátravě se rozhlížela okolo sebe. Pomalu začínala propadat panice. Nad hlavou jí pře­letěl nějaký větší pták a pronikavě zakřičel. Leknutím sebou trhla. To je přece jen straka… nebo sojka? Zahání vetřelce ze svého území… Alice byla městské dítě, o ptácích věděla jen to, co se učila ve škole. Přece není možné, aby tady zabloudi­la. Vždyť to tu celkem zná a šla přece jen chvilku, nemůže být od chalupy příliš daleko… Leda by teď šla opačným směrem, jenže to by předtím musela překročit bludný kořen. Při té myšlence se trochu usmála a maličko se uklidnila. Její život byl silně ovlivněn pohádkami. Nikdy by to nepřiznala, ale věřila, že kouzla a zázraky se dějí, jen se o tom nesmí mlu­vit. Kdyby před racionálně smýšlejícím Vojtěchem takovou možnost jen naznačila, vysmál by se jí. Zase Vojta! Kdy už na něho přestanu myslet a začnu jednat sama za sebe? Vědomě zahnala vzpomínky na jeho úsměv a velké ruce, které uměly něžně pohladit, a soustředila se na to, jak najít správný směr cesty z lesa. Pak ji najednou napadlo jednoduché řešení. Když šla od chalupy, slunce jí svítilo zleva, takže když teď půjde tak, aby slunce bylo vpravo, musí to být správný směr. Zved­la hlavu a narovnala záda, sama na sebe pyšná, jak problém logicky vyřešila. Není tak nepraktická, jak se jí pořád snažili namluvit střídavě matka i Vojta.
Po deseti minutách uslyšela dunění vlaku. To přece musí být trať, vedoucí kilometr od Bělé. Po chvíli se skutečně vy­nořila na okraji lesa kousek od zrušeného vlakového nádraží. Po pravé ruce se ve slunečním svitu leskly koleje a v dálce doznívalo rytmické bušení kol vlaku mizejícího za zatáčkou. Na chvíli se zastavila, zaclonila si rukou oči a zadívala se na nádražní budovu. Všechno tu působilo klidným a utěšeným dojmem, nic nebylo zchátralé ani poničené vandaly. Nevy­soký cihlový domek vypadal obydlený. Byl natřený okrově žlutou s bílými okny a tmavě hnědými truhlíky. V nich bujely rudé a žluté begonie, na zahrádce rostly vysoké štíhlé sluneč­nice, které otáčely svoje zlaté hlavičky ke slunci, a u plotu stála bytelná králíkárna s chundelatými strakáči. Alice zavřela oči a vdechla sytou vůni čerstvě posečené trávy a pražců, do kterých se opíralo slunce. Jen nerada minula starobyle pů­sobící, zeleně natřenou železnou lavičku zvoucí k posezení a pomalu vykročila po silnici k Bělé. Ano, vypadá to tady jako v pohádce. A to, že mě nohy zanesly zrovna sem, nemů­že být náhoda. Tohle místo jsem od začátku chtěla namalovat a teď se mi to jen potvrdilo. Ještě jednou se ohlédla a měla chuť hezkému nádraží zamávat.
Za jedním z oken nádražní budovy se zavlnila záclona a zvě­davé oči sledovaly její vzdalující se záda.
Měl bych si konečně pořídit navigaci, vzdychl si otráveně RNDr. Vojtěch Niederle po deseti minutách prohlížení au­tomapy. Zjistil, že se musí asi tři kilometry vrátit, protože přejel tu správnou odbočku do Kostelce. Po hlavní silnici by sice projel okolo Bělé, ale mohl by jí leda tak zamávat zdálky, protože jediná cesta, která do vesnice vedla, je ta zatracená mrňavá kostelecká silnička. Naštvaně mrsknul automapou na prázdné sedadlo spolujezdce a nastartoval. Riskantně vycou­val z malého parkoviště, se zakvílením gum se otočil a prudce se rozjel směrem, odkud před chvílí přijel.
Městečko Kostelec se pyšnilo malým úhledným náměstím s obchody, dvěma hospodami a nezajímavým, oprýskaným barokním kostelem. Vojtěch zvolnil a na chvilku zaváhal, jestli se nemá zastavit u stánku s květinami. Blbost. Alice má přece u baráku zahradu s kytkami, nač jí nosit ještě další. Vojtěch byl pyšný na svůj pragmatický způsob myšlení a jen litoval, že stejně neuvažují i všichni ostatní. Svět by byl přehlednější a jasnější, ubylo by nedorozumění a nesmyslů a všichni by byli určitě šťastnější.
Projel Kostelcem ukázněně padesátkou, protože nechtěl, aby si ho podali místní poldové, kteří mají určitě na Pražá­ky obzvláštní pifku. Nikdy nepochopil, proč jsou Pražáci ve zbytku republiky tak neoblíbení. To jim všichni tak závidí? Ale co vlastně?
Teď už bez zajížďky dojel k malému hospodářskému sta­vení, které si ta bláznivá Alice koupila od své sestry. Místo aby peníze zděděné po prarodičích investovala podle jeho rady do výnosných bankovních produktů, pořídila si tuhle barabiznu. A ještě ke všemu se s ním chtěla rozejít. Bouchl dlaní do volantu. Sám sobě namlouval, že má na Alici vztek, v hloubi duše však cítil nečekanou bolest a strach. Dokud mu neoznámila, že je mezi nimi konec, ani ho nenapadlo, že by v jejich vztahu bylo něco v nepořádku. On rozhodoval, ona se podřizovala, on se o ni staral a ona to přijímala. Tak to přece má být, tak je to nejlepší, tak to vždycky mezi muži a ženami fungovalo, co svět světem stojí. A nikdo ho nepře­svědčí, že by to dneska mělo být jinak. Vždyť Alice je ještě ke všemu tak strašně nepraktická!
Zaparkoval přímo před vjezdem na dvůr a účinně ho zablo­koval. Vystoupil z auta a protáhl si záda. No, je to tady docela hezké, ale tak na víkend. Práce žádná, bydlet tady delší dobu ukoušu se nudou, ušklíbl se a zamířil dovnitř. Dveře do dom­ku byly odemčené, Alice nikde. Nenašel ji ani ve stodole, ani na zahradě za domem. Kde ta ženská vězí? Se zájmem prošel zdivočelou zahradou až na konec a s odporem si všiml, že šlápl do něčeho mazlavého a nelibě vonícího. Měl si sem vzít vybavení, co si vozí na výzkumy do terénu. Vrátil se před dům a snažil si polobotky očistit na rohožce. Ještě že Alici nenapadlo chovat slepice nebo jinou podobnou havěť. To by se tady už nedal udělat ani krok. Vešel do kuchyně a pustil se do systematického prohledávání všech skříněk a zásuvek. Na závěr nakoukl i do lednice a znechuceně ji zase zabouchl. To jsem si mohl myslet! Chce tady bydlet, a přitom nemá ani nic pořádného k jídlu. Třeba jela do Kostelce na nákup, ale čím? Její auto stojí vedle stodoly. Ta ženská je tak zoufale nesamostatná!
Vojtěch si zhluboka povzdechl a znovu vyšel před dům. Ali­ce nikde, přece tady na ni nebudu čekat a utrácet zbůhdarma čas. Ze zadního sedadla auta vytáhl kšiltovku, nasadil si ji na hlavu a do kapsy strčil peněženku. Pak se pustil svižným krokem přes vesnici.
Malé domky se zahrádkami, kde se střídaly květiny s petr­želí a mrkví, lemovaly poničenou asfaltku, ústící v náves s ma­lou požární nádrží. Na sytě zelené špinavé hladině porostlé orobincem plavaly dvě kachny a schovávaly se ve stínu tlusté křivé vrby. Na velikém kameni vedle opuštěné autobusové zastávky se vyhřívala spící černá kočka, jinak nebylo nikde vi­dět živou duši. Závan větru přinesl odněkud úryvek melodie z rádia a zase bylo ticho.
Vojtěch se rozhlédl pátravě okolo a hledal povědomý znak či reklamu na pivo, které by ho dovedly do hospody, ale ne­našel nic. Jeden z domů vypadal, jako že snad dříve, možná před deseti či dvaceti lety, býval pohostinským zařízením, ale dneska měl jen slepá okna, zatlučená prkny, a na vratech by­telný zámek.
To snad není ani možný! Vojtěch si setřel z čela pot a cítil, jak v něm roste vztek. Měl žízeň, že by se o ni mohl opřít, žaludek mu signalizoval, že už je pomalu čas na oběd, a tady je to jak na konci civilizace. Nechtěl se smířit s porážkou, a tak prošel pod pálícím sluncem pustou návsí a šel nazdařbůh rovně ulicí. Třeba bude přece jen nějaká hospoda schovaná kousek dál, nebo aspoň narazí na nějakého domorodce, který mu poradí. Jenže prošel až na konec vsi a nenarazil ani na hospodu, ani na jediného človíčka. Kousek za vesnicí se najednou zdvíhal do výšky asi patnácti až dvaceti metrů kopeček, k jehož úpatí se tulil malý domeček, vypadající opuštěně. Z náhlého popudu vystoupal nahoru po úzké pěšince, vedoucí okolo vraku trak­toru, napůl zarostlého do země. Kopeček byl porostlý tvrdou, seschlou trávou a nízkými křovinami a na vršku rostla osamělá křivá pláňka. Posadil se do jejího stínu a před ním se otevřel nádherný pohled do kraje, plochého jako placka. Špatná ná­lada se jako zázrakem vytratila. Barevné čtverečky políček, od­dělené prašnými cestami a silničkami, železniční trať s náklad­ním vlakem a dvě velké plochy tmavě zeleného lesa. Pěkný výhled, ale kde se v té ploché krajině najednou vzal kopeček, na kterém právě sedí? Zkušenosti z jeho profese mu našeptáva­ly, že to nebude jen tak samo sebou. Rozhlédl se po vrcholku kopečku a objevil vedle povaleného žulového balvanu malá Boží muka. Pod jednoduchým železným křížem stála sklenice od kompotu s čerstvou kyticí zahradních květin, Vojtěcha však víc zaujal velký kámen. Jak ten se sem dostal? Má zajímavý tvar a stopy po hrubém opracování. Ten tady neleží jen tak náho­dou, ten sem dopravili lidé za nějakým účelem.
Umínil si, že jen co se dostane k počítači, najde si o tomhle místě víc informací. Stálo by za to podrobněji to tady pro­zkoumat. Alice už z dálky viděla, že u jejího domu před vraty na dvůr parkuje auto. Znepokojilo ji to. Kdo to může být? Zamkla jsem vůbec dům? Asi ne…
Když přišla blíž, poznala Vojtěchovu starou zelenou ško­dovku a ramena jí poklesla. Co ten tu ještě chce? Všechno si přece vyříkali už v Praze… Tedy přesněji řečeno, ona mu vmetla do tváře všechno, co jí na jejich vztahu vadilo, a on se jen shovívavě usmíval, pak se naštval a odešel. Možná, že je dobře, že přijel, aspoň uvidí, že ona to myslí vážně.
Rázně nakráčela na dvůr a pak do domu, ale Vojtěch nikde. Nejspíš se šel někam projít. Věděla o něm, že je velice činoro­dý a pracovitý a nejvíc na světě nesnáší čekání a nicnedělání. Kupodivu mu ale nechyběla velká trpělivost, když se zabral do práce na těch svých kostech. To se jimi dokázal probírat a studovat je dlouho a pečlivě.
Mrkla na hodiny a překvapeně zjistila, že je poledne, a ona ještě neudělala vůbec nic z toho, co si naplánovala. No co, vždyť přijela teprve včera a má právo na trochu odpočinku. Po dlouhé procházce se cítila příjemně unavená, ale hlady už jí nahlas kručelo v břiše. Otevřela lednici, ale než z ní stihla něco vzít, ozval se za ní povědomý ironický hlas:
„Zase nemáš nic pořádnýho k jídlu, co? Jako doma…“
Leknutím až nadskočila a do tváří se jí nahrnula červeň. Zabouchla dveře lednice a prudce se k němu otočila. Zase ji dokázal vyvést z míry.
„Co tady děláš?“
„To je ale hloupá otázka. Přijel jsem za tebou.“
„Proč?“
„Aličko, nebudeme přece tady na sebe štěkat jako dva hlado­ví psi. Pojď, zajedeme si autem do Kostelce na oběd a pak se uvidí, jo? Tady v té pr… eh, malé vesnici není ani hospoda.“
Alice se jen tak z trucu chtěla začít dohadovat, ale uznala, že jeho nápad je v danou chvíli nejlepší. Chtěla aspoň jet svým autem, ale uvědomila si, že Vojtěch zablokoval vjezd. Zase je po jeho, ale přece se nebude hádat o malichernosti. A vlastně je to už jedno.
Zaparkovali na náměstí vedle kašny s tlustým kamenným chlapečkem držícím rybu, které z otevřené tlamičky tryskal proud stříbřité vody. Beze slova se vydali k restauraci, která měla na chodníku zahrádku se slunečníky. Usadili se do stí­nu a Vojtěch začal studovat jídelní lístek. Hm, ceny slušné, ještě aby to jídlo stálo za to. Poočku sledoval Alici, která byla celá nesvá. Tvář měla napjatou a vypadala, že je stále ve stře­hu. Tak jí ještě dáme chvilku na uklidnění.
„Nechceš víno? Mají tady docela dobré,“ nabídl jí, protože na Alici doslova platilo, že když se trochu opila, byla povol­nější. K jeho zklamání odmítla, že je moc horko. Škoda.
Objednali si a pak seděli mlčky, než číšník přinesl jídlo. Ali­ce se do své porce pustila mechanicky, ani pomalu nevěděla, co jí, zato Vojtěch si jídlo vychutnával. Objednal si stejk na pepři a musel uznat, že ho udělali dobře. Byl trochu pálivý, ale jen tak akorát, a opečené brambory byly výborné, žádný polotovar narychlo rozmražený. Jen škoda, že si nemůže na závěr dopřát ještě orosenou plzničku. Tohle nealkoholické pivo, to prostě není ono.
„Kafe si dáme až doma, ne?“ zeptal se, když dojedli.
Alici to trochu podráždilo, ale pokrčila rameny.
„Jak chceš.“
Vojtěch zaplatil a oba se polední výhní pomaloučku loudali k autu. Nasedli a hned stáhli všechna okénka. Alice už to nevydržela:
„Děkuju ti za oběd, ale mezi námi to nic nemění. Řekla jsem ti jasně, že se s tebou rozcházím, a to platí!“
„Aličko, já se s tebou nechci hádat. Jen jsem nepochopil, co ti najednou na mně tak strašně vadí. Vždyť to všechno bylo mezi náma tak fajn…“
„Všechno nebylo fajn. Nikdy jsme nebyli rovnocenní part­neři. Vždycky ses ke mně choval jako k méněcenné osobě, které se musí říkat, co má a nemá dělat. Já jsem přece dospě­lá a svéprávná a chci si o sobě rozhodovat sama!“
„Kam chodíš na ty feministický kecy?“ ušklíbl se Vojtěch, rozhlédl se opatrně na obě strany a pomalu se rozjel.
„To nejsou žádný feministický kecy!“ rozlítila se Alice.
„Tak jo, nerozčiluj se,“ uklidňoval ji. „Necháme si to až na pak, jo? Teď mě nech, prosím tě, řídit, nebo skončíme ve škarpě.“
Alice zmlkla, do očí jí vhrkly slzy a veškerá energie z ní vy­prchala. Pořád dokola to samé. Místo věcné diskuse to bude jen hašteření o slovíčka. Vojtěch se jí bude posmívat a srážet její sebevědomí, až ona skončí v slzách. Pak ji bude utěšovat a lichotit jí, a ona mu zase podlehne, jako vždycky. Ale tohle přece nechci! Kvůli tomu jsem utekla z Prahy sem, aby už nade mnou neměl žádnou moc!
Když dojeli do Bělé, Vojtěch ještě nestačil ani zaparkovat a Alice už rychle vyskočila z auta.
„Kam ten spěch?“ podivil se, ale jeho otázka zůstala bez odpovědi. Alice už zmizela uvnitř domu, když on teprve vy­stupoval z auta.
Alice uvařila dvě kávy a Vojtěch s uspokojením v duchu konstatoval, že mu ji udělala přesně takovou, jakou měl rád. Silnou, bez mléka, mírně oslazenou.
Sedli si do stínu za chalupou na dřevěnou lavici a Vojtěch se pohodlně opřel. Tak, teď pěkně Alici vysvětlí, že oni dva prostě patří k sobě jako dvě poloviny jednoho celku a ona to musí pochopit. Pak si zajede do Prahy pro nějaké věci, co bude potřebovat na výzkum, a staví se taky v knihovně. Ten záhadný kopeček tady v Bělé už se mu v hlavě uchytil drápkem a dráždí jeho zvědavost. Musí zjistit, jestli už se ně­kdy o něm psalo, jestli tady proběhl nějaký výzkum a s jakým

Knihu Tajemství Bělského kopečku vydalo nakladatelství Plot

Doporučení:

Související knihy

zobrazit info o knizeTajemství Bělského kopečku

Hrůzová, Barbora

Plot, 2012

Napsat komentář