Kniha Tajný deník Lucrezie Borgii pochází z pera historika Joachima Boufleta a roku 2012 ji vydalo nakladatelství Domino. Fiktivní autobiografický deník Lucrezie Borgii, dcery papeže Alexandra VI., napsal autor podle dobových pramenů. Doslovné citace z dopisů či zpráv současníků jsou v textu vyznačeny kurzívou, každému, kdo vezme knihu do rukou, se tak dostává zajímavé možnosti srovnání faktů s fikcí.

Lucrezia Borgia, vévodkyně z Ferrary, čtenářům skrze deníkové zápisky retrospektivně odhaluje svůj život do nejniternějších podrobností. Její Il Diario vzniká mezi 29. dubnem a 12. červnem roku 1519, tedy těsně před její smrtí, která si pro ni přišla pár dní po dokončení písemné zpovědi. V době svého smiřování se se světem a připravování se na smrt byla Lucrezia v očekávání, těhotenství ji však naprosto vysílilo a stalo se jí osudným.

Co vlastně víme o této historické postavě? Joachim Bouflet její deník pojímá jako vyznání ženy, mnohými nepochopené, neprávem pomlouvané a proklínané. Lucrezia byla proti své vůli zatažena do nemilosrdné spleti intrik vlastního cílevědomého otce a krutého bratra, kvůli jejichž ambicím musela několikrát vstoupit do nedobrovolného manželského svazku a přišla o mnoho svých bližních, na nichž jí ze srdce záleželo.

Lucreziin život je vskutku strhujícím dramatem, ve kterém se mísí bolest a bezmoc s láskou a nadějí. Její první manžel byl sadista, neschopný naplnit ji láskou, jakou od něj ve své mladické naivitě očekávala. Naopak se zapříčinil o to, že se obávala vstoupit do dalšího manželství. I přes neblahé předtuchy se však do svého druhého manžela hluboce zamilovala a konečně se dozvěděla, jak chutná opětovaná láska. Toto štěstí nemělo dlouhého trvání, její bratr Cesare, zahrnující Lucrezii žárlivou a vůbec ne sourozeneckou láskou, zničil tuto idylu a Lucrezia se opět ocitla sama v síti svých hamižných příbuzných. Ani tehdy ji papež nenechal vydechnout a donutil ji k dalšímu svazku, jenž ale inteligentní Lucrezie obrátila ve svůj prospěch a ocitla se tak v relativním klidu a míru. Bohužel ne nadlouho…

Zajímavý není jen osud této ženy, sama Lucrezia Borgia je velmi obdivuhodnou osobou. Vlastnila ve své době jednu z největších knihoven, ve které se snoubily teologické spisy se světskými díly, a její dvůr byl plný proslulých malířů, básníků a pěvců. Tímto svým životem v obklopení umělců se Lucrezia zasloužila o kulturní rozkvět oblasti, ve které pobývala.

Hlavními postavami příběhu, postupně odkrývaného v hořkých vzpomínkách umírající Lucrezie, jsou kromě její osoby Cezare Borgia, Lucreziin krutý a žárlivý bratr, Rodrigo Borgia, papež Alexandr VI., jenž svým charismatem ovládal téměř celé kolegium kardinálů, a mimo jiné i Giulia, papežova milenka, pro niž se z lásky dopouštěl mnohých nepřístojností. Nejvíce jsem si z těchto charakterů sice oblíbila Lucrezii, kterou jsem po většinu knihy litovala pro její nešťastný a nenaplněný život, avšak jako nejzajímavější postava se mi jevil Cezare Borgia, imponující mi svou tajemností a zvláštní temnou aurou.

Lucreziin deník je psán velmi květnatým jazykem plným metafor, který čtenáře velmi rychle přenese do doby renesanční Itálie, jejímž centrem byl poněkud prostopášný Řím. Autor se dokázal přesvědčivým způsobem vžít do role inteligentní, ale lehce využitelné ženy, netoužící po ničem jiném než ochránit sama sebe a své děti před nechutnými pletichami vatikánského dvora. Sama jsem již po pár stranách nalezla k hlavní hrdince mnohé sympatie a od líčení jejího pravděpodobného života jsem se nemohla odtrhnout.

Autobiografický deník není jen popisem života Lucrezie, ale také velmi výmluvným svědkem své doby. Jeho pisatelka velmi duchaplně komentuje dění kolem sebe, nevynechává ani vpád Francouzů či boje mezi italskou šlechtou o území. Kromě politické situace v soudobé Itálii kniha líčí i způsob oblékání, stolování nebo etikety, která tehdy řídila život vyšších vrstev společnosti.

Kniha Tajný deník Lucrezie Borgii potěší všechny milovníky historie, naopak přívrženci akce pravděpodobně nebudou všemi těmi popisy bohatých hostin, luxusních rób a drahých šperků příliš nadšeni.

Ukázka z knihy

Objal mě a já jsem mu plakala na rameni, šťastna znovunalezenou náklonností svého bratra i vzpomínkou na dny našeho dětství, kdy mi darem nosil panenky. Náhle mi zašeptal do ucha:
„A co já, Lucrezie, mě nemiluješ?“
Chtěla jsem se od něho odtáhnout, on mě však sevřel v objetí ještě pevněji a těžce oddechuje, pravil:
„Nechceš ode mě to, co ti nedokázal dát ten eunuch Giovanni? Jsi ještě panna, a já tě mohu učinit ženou!“
Líbal mě na šíji a rukou mi přejížděl po hrudi až na břicho. Snažila jsem se vymanit, měla jsem pocit, že se řítím do propasti.
„Cesare, jsi přece můj bratr!“
„Správně, má krásko. Vzpomínáš si na stropní fresky v otcových pokojích?“
Zmítala jsem se mu v objetí, chtěla jsem křičet, z vyprahlého hrdla jsem však nevydala ani hlásku. Cesare těžce dýchal a snažil se mě povalit na podlahu.
„Osiris a Isis, bratr a sestra, milenec a manželka. Pod dohledem našeho otce, slunce, bychom vládli celému světu! Odevzdej se mi…“
Cítila jsem provoněný dech, jeho rty zcela blízko u mých, laskání, jaké jsem dosud nepoznala a které mi do duše vnášelo zmatek. Náhle mi roztrhl horní díl šatů. Zvuk párané látky mě přivedl k vědomí. Vyrazila jsem hlasitý, strašlivý výkřik. Překvapeně vyskočil, zatímco někdo bušil na dveře. Klidně šel otevřít, zatímco já na podlaze sténala a dusila se vzlyky. Za dveřmi stál Giovanni.
„Těší mě, když vidím, že moje choť je krvesmilná děvka!“ pronesl ledově. (str. 183-184)

Související knihy

Bouflet, Joachim

Domino, 2012