Milan Hes – Čekání na smrt

PROLOG

Esesáci při svém úprku z Osvětimi sice nechali vyhodit do povětří všechna krematoria v Březince (Birkenau), ale pod jejich troskami v nevelké hloubce pod nánosy stavební suti, hlíny a lidského popela se nacházela i polní hliníková láhev, kterou tam v září 1944 krátce před svou smrtí ukryl tajný „kronikář“ sonderkomanda, polský Žid Salmen Gradowski. Obyčejná nádoba, která dlouho sloužila jen k uhašení žízně, v sobě skrývala dopis a poznámky, ve kterých bývalý úředník s literárními sklony zanechal lidstvu cenné i hrůzné poselství zároveň. Svědectví, jež svou naléhavostí dodnes patří mezi nejděsivější písemné dokumenty lidské historie vůbec. Podle dostupných zdrojů bylo takovýchto schránek s tajně pořízenými zápisy celkem zakopáno v prostorách vyhlazovacího tábora v Březince téměř čtyřicet. V neodhalených podzemních skrýších přechovává možná část z nich svá hrůzná tajemství dodnes.

První část Gradowského zápisků, která byla nalezena již v březnu 1945, končila prakticky uprostřed vyprávění, v okamžiku, kdy jejich autor popisoval, jak byl zařazen do sonderkomanda v Birkenau jako obsluha kremačních pecí. Bylo víc než pravděpodobné, že někde opodál musí být ukryto i pokračování děsivé osvětimské kroniky, v kterém bude vylíčeno to, co Gradowski v bezprostřední blízkosti plynových komor viděl. A skutečně tomu tak bylo. Až na to, že osud další části Gradowského textu byl po jeho nalezení poněkud komplikovanější a poměrně dlouho se o jeho existenci mezi širší veřejností vůbec nevědělo.

V dnešní době jsme již schopni klikatou cestu tohoto zásadního pramene, tak jak vedla od jeho autora k badatelům a k čtenářům, takřka kompletně celou rekonstruovat. Zápisky byly nalezeny jakýmsi Polákem, jehož jméno bohužel neznáme. S určitostí však víme, že již brzy po skončení války nálezce prodal svůj „poklad“ Chajimu Wolnermanovi. Ten se v roce 1947 přestěhoval do dnešního Izraele, kde až do roku 1977 marně hledal vydavatele, ochotného výjimečný text publikovat. Nakonec na tuto snahu rezignoval a chvályhodný čin realizoval z vlastních prostředků.

Počátkem osmdesátých let minulého století využil Gradowského zprávu ve svých pracích a veřejných vystoupeních historik Otto Dov Kulka a povědomí o obsahu dokumentu se zásadním způsobem začalo šířit téměř do celého světa. Dodejme, že Salmen Gradowski svou osvětimskou zprávu nejspíše sepsal a ukryl v průběhu září 1944. Bylo to krátce před tím, než 7. října téhož roku zahynul jako jeden z vůdců krvavě potlačeného povstání členů sonderkomanda. Jeho slova však přežila a svědčí proti nacistickým zločinům až do dnešních dnů.

Z hlediska českých dějin je velmi důležité, že v druhé části Gradowského zápisků se nachází důležitá informace o osudu rodinného tábora českých Židů v Osvětimi. Jedná se o přímé svědectví, které nás zpravuje o tragické noci z 8. na 9. března 1944, kdy bylo postupně zavražděno v plynových komorách 3792 nevinných lidí. Tento hrůzný čin vešel do historie jako největší poprava československých občanů během 2. světové války. Díky autentické zprávě ze samotného dna osvětimské hrůzy tak víme, že ani v této chvíli nejtěžší neztratili vězni  rodinného tábora odvahu a svým důstojným vystupováním, na které nebyli přihlížející esesáci nikterak zvyklí, doslova povýšili svou nejcennější oběť na nezapomenutelné vítězství humanity nad zločinem a barbarstvím.

Salmen Gradowski si v této souvislosti neopomenul povšimnout, jakým pevným krokem vstoupili Terezínští do chodby krematorií, jak nakonec ve velkém „bunkru“ (plynové komory) těsně před branou smrti nechali vyniknout své morální převaze: „Čekají na smrt. Najednou se odtamtud ozve živelný zpěv. Vysocí důstojníci zůstali stát jako opaření. Nechápou, nemohou pochopit, jak je možné, že tam v bunkru, v srdci hrobu, na prahu zániku, v posledních minutách života by mohli lidé místo naříkání, místo pláče nad svými mladými životy, které jsou zmařeny, spojit své hlasy do jednolitého zpěvu. (…) Tóny melodie, která se odtamtud ozývá, jsou všem velice dobře známy. A speciálně pro ně, pro bandity, jsou to tóny jako nůž, jako kopí, které proniká do jejich srdce. Zástup mrtvých tam zpívá všeobecně známou Internacionálu. (…) Nová píseň se odhodlaně dere z hloubi ženských srdcí. Zástup zpívá národní hymnu. Zpívají teď Hatikvu. I tato píseň je (esesákům) dobře známa, slyšeli ji už nejednou. Zástup zpívá národní hymnu s hrdostí a radostí. A důstojníci-bandité tu stojí opět potichu, očarováni. Ta píseň jim vypráví, probouzí je, upomíná je na něco. Skrze tuto píseň k nim směle promlouvá zástup mrtvých. Vy bandité, vrazi světa! Věřili jste – svedení svým >>vůdcem<>svým bohem<< – mysleli jste si, že vyhubíte národ Izrael a jeho vyhlazením že dosáhnete vítězství. Slyšte však tuto píseň, která vám vypráví a připomíná, že nikdy nedosáhnete vítězství na úkor izraelského národa. (…) Teď zpívají hymnu zotročeného československého národa. Byli občany tohoto národa. Žilo se jim tam jistě klidně, tak jako všem ostatním občanům země. Až do té doby, než přišli bandité a celý národ si podmanili. (…) Posílají nyní českému národu poselství z hrobu: nechť se Češi odhodlaně postaví na odpor a přichystají se k boji. Ta píseň (esesákům) připomíná, že všechny národy světa budou brzy osvobozeny a mezi nimi i Československo.“

Jaký byl příběh terezínského rodinného tábora v Osvětimi? Proč vůbec tento neobvyklý stav věznění nacisté realizovali? Co nám ve svých vyprávěních zanechali ti, kteří se štěstím nedobrovolný pobyt v Birkenau přežili? Pojďme se tedy blíže seznámit s dramatickou kapitolou dějin 2. světové války, která by nikdy a nikým neměla zůstat zapomenuta.

Z hloubky srdce si přejeme, aby také tato knížka, alespoň nepatrně přispěla k tomu, že zločiny holocaustu budou navždy varováním a poučením ve světě, v kterém se bohužel skupinová nenávist, rasistické předsudky a netolerance nestaly „pouhými“ kapitolkami v dějepisných učebnicích, ale naopak jsou bohužel součástí společenské reality kolem nás. Nezapomínejme na skutečnost, že hrůzný příběh Osvětimi se neodehrál na vzdálené „planetě barbarství“, ale naopak uprostřed moderní a vyspělé civilizace…

(Vzhledem k citlivosti prožitků, o nichž vyprávěli přeživší vězni z Osvětimi-Birkenau, používá autor u jejich výpovědí jen iniciály jejich příjmení.)

Kapitola první:
Terezínské zastavení

TEREZÍN V KONEČNÉM ŘEŠENÍ ŽIDOVSKÉ OTÁZKY
(1941 – 1945)

V průběhu roku 1943 již stále častěji používal nechvalně proslulý nacistický úředník a esesák Adolf Eichmann pro severočeský Terezín označení „Židovské sídelní území“. Starší termín „ghetto Terezín“, který byl běžně používán od července 1942, měl být zkrátka zapomenut. Již se nehodil ani samotným nacistům. Ostatně právě nacistický aparát byl hotovým mistrem ve vynalézání všemožných eufemismů, pomocí kterých zkresloval skutečnost do nepoznatelné podoby. Prostě se nevraždilo, ale vězněným se dostávalo „zvláštního zacházení“, Židé neměli být podle nacistické terminologie likvidováni, ale prostě se hledalo „konečné řešení židovské otázky“. Tak se i vězňům terezínského ghetta mělo dostat „výsad“, o kterých se lidem v zázemí fronty nemohlo ani zdát. Jaká dobrota! Sám Vůdce „daroval“ Židům město, aby v něm mohli nikým nerušeni žít, pracovat a bavit se. Nebylo však na překážku to, že o nucené přežívání za hradbami pevnosti se Hitlera nikdy neprosili? Na to se pochopitelně nikdo nikoho neptal. S tím, jak se německé vojenské úspěchy na východní frontě stávaly stále spíše sporadické a ocelová mašinérie wehrmachtu se pomalu, ale jistě zastavovala v nekončícím ruském prostoru, tak se i plány týkající se „řešení židovské otázky“ opět odchýlily od původních představ organizátorů holocaustu. Kam se jen poděly bláznivé nápady o tom, že všechny Židy z poražené Evropy nacisté odvezou na vzdálený a exotický Madagaskar? Nebo by snad byla „vhodnější“ Britská Nová Guinea či Rhodésie? Kde skončily mistrné propočty Heydrichových kumpánů, v kterých bylo od psacího stolu v Berlíně-Wannsee určeno, kolik ještě zbývá zavraždit nevinných bytostí? Snad přímo v Eichmannově hlavě se zrodil ďábelský plán, který měl zmást, ošálit, možná i na chvíli uklidnit vyděšené Židy, kteří stále teprve pobývali v terezínské „čekárně na smrt” a do cílové stanice jim ještě zbývala poslední část cesty. Ostatně povstání ve varšavském ghettu, které probíhalo mezi dubnem až květnem 1943, Němce takovým způsobem vystrašilo, že nehodlali v Terezíně připustit nic podobného. Tomu musíme rozhodně předejít, to se již nesmí v žádném případě opakovat, zdůrazňoval svým podřízeným vůdce SS Heinrich Himmler. Terezín (Theresienstadt) jako bývalá pevnost, kterou nechal v 18. století vystavět na obranu před pruskými vpády osvícenský císař Josef II., během války naplňovala hned několik důležitých funkcí. Bývalé posádkové město se stalo důležitým střediskem, do kterého byli shromažďováni převážně Židé z protektorátu a Třetí říše. Obzvláště v případě německých Židů velmi často Terezín fungoval jako ghetto pro seniory.

Staří a obvykle velmi důvěřiví lidé, kteří z německých oblastí přijížděli do nového „bydliště“, nebyli schopni přežít v novém prostředí delší dobu než pouhých několik týdnů. Často jim nacisté slibovali lázeňskou péči, vybrané stravování a plně fungující sociální služby. Nejenže si mnozí staříci a stařenky do svých zavazadel zcela zbytečně přibalili slunečník, vycházkovou hůlku a společenský oděv, ale navíc podvedeni nacistickou propagandou vydali zbytky svých finančních úspor za prostorné a na jih orientované apartmány s vyhlídkou na jezero. Nic takového je ovšem mezi mohutnými hradbami terezínské pevnosti nečekalo. Jejich údělem se stala zima, hlad a brzké umírání.

S nelehkými životními podmínkami, které v Terezíně panovaly, souvisí i druhá funkce, kterou pro potřeby nacistů toto místo plnilo. Již na konci třicátých let Adolf Hitler několikrát prorokoval, že v případě vypuknutí válečného konfliktu, bude zničen také „viník“, který Evropu do této „vřavy“ vtáhl. Falší a lstí prohnaný „mírotvůrce“ Hitler, tak vlastně světu oznamoval, že hlavní obětí, kterou hodlá na oltář nacismu položit, budou Židé. Jedním z míst, kde byl tento zvrácený dar „falešnému bohu“ předáván, byl rovněž severočeský Terezín. Do bývalé „habsburské pevnosti“ bylo postupně od listopadu 1941 do dubna 1945 deportováno na 140 000 židovských vězňů, určených jako objekty konečného řešení židovské otázky. Mezi 20. dubnem a 6. květnem 1945 k nim přibylo ještě více než 15 000 příslušníků tzv. evakuačních transportů, které z různých koncentračních táborů přivážely židovské i nežidovské vězně z řady evakuovaných koncentračních táborů. Jednalo se často o vězně na smrt zesláblé, velmi podvyživené, a především nemocné tyfovou nákazou, která si svou krutou daň vyžádala v samotném závěru války i v prvních týdnech míru. Za celou dobu existence koncentračního tábora bylo v Terezíně vězněno přibližně 155 000 mužů, žen a dětí. Okolo 35 000 z nich zemřelo přímo v Terezíně, a ten se tak pro nacisty stal důležitým místem likvidace evropských Židů.

Pro vězněné, kteří byli do Terezína deportováni z území protektorátu, později také z Německa, z území anšlusem připojeného Rakouska, z Nizozemí, z Dánska a také ze Slovenska, však Terezín nebyl vždy oním konečným táborem, ve kterém by se štěstím přečkali válku a dožili se v jeho hradbách okamžiku osvobození. Jakási klamná naděje sice mohla mezi vězněnými přežívat, ale maximálně jen do osudného 5. ledna 1942, kdy bylo publikováno v denním rozkaze Rady starších oznámení o nadcházejícím transportu. Tehdy poprvé byla terezínská židovská „samospráva“ jménem pověřeného představitele dr. Egona Poppera nucena svým spoluvězňům oznámit: „Podle nařízení táborové komandatury odjede 9. 1. 1942 do Rigy transport o 1000 lidech. Podrobnější pokyny budou vydány starším budov.“

O čtyři dny později dr. Leo Janowitz za Radu starších již jen konstatoval, že „podle nařízení táborové komandatury odejel dnes transport „O“ do Rigy. S odjezdem dalších transportů na východ se musí počítat.“ Generální sekretář židovské samosprávy Janowitz, který bude později zavražděn během březnové likvidace rodinného tábora v Osvětimi, se bohužel nemýlil. Tušil snad již v této době, jak dalekosáhlé jsou krvelačné plány architektů holocaustu?

S odjezdy transportů museli Terezínští opravdu počítat. Transport „O“ byl prvním z tragického řetězu třiašedesáti transportů, jimiž bylo na Východ deportováno více než 87 000 Židů. Terezín se tak stal přestupní stanicí, předpeklím či čekárnou na smrt pro desítky tisíc nevinných bytostí. Dodejme k této hrůzné bilanci, že osvobození se z oněch takřka devadesáti tisíc z Terezína odtransportovaných lidí dožilo přibližně jen 3800.

Již bylo alespoň v krátkosti zmíněno, že Terezín sehrál v plánech nacistů také velmi zvláštní propagandistickou úlohu. Měl se stát a také se skutečně stal cílem návštěvy mezinárodních komisí, které se na vlastní oči mohly přesvědčit o tom, jak „skvěle“ je o Židy postaráno, v jakých (na válečné poměry) „snesitelných“ podmínkách žijí. Fámy o tom, že jsou snad posíláni na smrt někam na Východ, měly být vyvráceny. Povídačky o tom, jak nepřirozeně velká úmrtnost starých lidí v Terezíně panuje, měly být uvedeny na pravou míru. Stačilo jen „málo“, jen „nepatrně“ Terezín v duchu „potěmkiniády“ náležitě připravit a divadelní představení hitlerovského humanismu mohlo začít.

Terezín měl být postupně zkrášlen, měl vykazovat znaky autonomně fungujícího území, kde si Židé hospodaří a vládnou sami. Začala zde dokonce v průběhu roku 1943 fungovat Banka židovské samosprávy, která uvedla do oběhu ghetto koruny. To, že za tyto (dnes sběratelsky velmi cenné) peníze ve skutečnosti nešlo téměř nic koupit, pochopitelně vůbec nevadilo. Těch pár „obchůdků“ s přichystaným zbožím a kavárna, v které si bylo možno maximálně objednat jeden šálek náhražkové kávy či hrnek bylinného čaje, se spíše staly bolestnou připomínkou běžného života, kterým terezínští vězni žili před válkou než radostným uspokojením z Hitlerova „štědrého daru”.

Celý proces vylepšování terezínského obrazu vyvrcholil na jaře roku 1944. Sami nacisté si však uvědomovali, že to nejpodstatnější povrchními úpravami a kamuflážemi zakrýt nelze. Na poměrně malé rozloze bývalého posádkového města se v naprosto nevyhovujících životních podmínkách tísnilo velké množství jeho nedobrovolných obyvatel. Bylo možné předvést delegátům Mezinárodního výboru Červeného kříže „vzorové židovské sídliště“, které bylo až po okraj napěchované nebohými lidskými bytostmi?

Jak se můžeme v záznamech dočíst, tak k 30. červnu 1943 nedobrovolně žilo za zdmi velké pevnosti 44 621 vězňů. Často tito nebožáci obývali nehostinné kůlny, improvizovaná stavení ve dvorech budov, v zimě mrzli na půdách a v létě se v těch samých prostorách dusili v nesnesitelném horku. Pokud měli nacistům jejich záměry s předvedením Terezína vyjít, museli se nutně několika tisíců lidí zbavit. Uvědomovali si však, že prostá, a hlavně rychlá likvidace těchto transportů v plynových komorách by nemusela být tím nejlepším řešením. Co když se během inspekce Červeného kříže někdo z Terezínských zeptá neobvyklé návštěvy na osud přátel, kteří před pár měsíci odjeli někam na východ? Co když se naopak někdo z mezinárodní delegace bude zajímat o osud transportů, které z Terezína již od počátku roku 1942 v nepravidelných intervalech odjížděly? Nebylo by pro esesáky výhodnější mít k dispozici část terezínských vězňů, kteří by už přímo v městě nad Ohří nezabírali místo, ale zároveň by mohli poskytnout tolik potřebné alibi o tom, že veškeré řeči o hromadných vraždách jsou jen výmyslem nepřátelské propagandy? Zdá se, že právě v tento okamžik myšlenka plánu na založení rodinného tábora českých Židů v Osvětimi začala přecházet z pouhé fantazie do reálného činu.

Psal se čtvrtý zářijový den roku 1944 a Rada starších obyvatelům ghetta oznamovala zprávu, která opět nevěstila nic dobrého. „Na rozkaz služebny SS bude v pondělí 6. 9. 1943 vypraven pracovní transport s 5000 lidmi. Předvolání se budou roznášet 4. 9. 1943. Bližší pokyny o nástupu do transportu, přepravě zavazadel a odevzdání peněz a menážkaret dostanou předvolaní účastníci prostřednictvím starších okrsků, budov, domů, světnic a oddělení vedení transportů.“

Neskutečně dlouhých sedm měsíců se mohli terezínští uklidňovat tím, že na východ nikdo neodjel. Co když ani neodjede? Co když ten zlý sen skončil a všichni již zůstanou v Terezíně, v kterém je snad zastihne tolik očekávaný konec války? To se však mělo brzy změnit. Co se asi odehrávalo v hlavách těch, kteří se seznámili s obvyklým raportem? Co prožívali ti, kteří obdrželi předvolání k cestě? Bylo jim alespoň nějakou nadějí to, že se mělo jednat o „cestu za prací“? Mohou však skutečně pomáhat dospělým také malé děti nebo staří lidé? Snad ano, pomocných rukou a dětských úsměvů nemůže být nikdy dost…

PRVNÍ TRANSPORTY DO „PRACOVNÍHO TÁBORA
(ZÁŘÍ 1943)

„Pracovní transport s 5000 lidmi opustil 6. 9. 1943 ghetto. Ubytovací místa uvolněná po odchodu pracovních transportů budou plánovitě využita. Příštích 8 dní se nikdo nesmí bez povolení stěhovat. Za Radu starších ing. Otto Zucker.“ Kdo však dal povolení hitlerovskému Německu násilím vyhánět Židy z jejich domovů a přestěhovat je až k samotnému chřtánu zkázy?

Tak tedy měli terezínští opět vyjet do neznáma. Zmiňovaných sedm měsíců trvala přestávka, která do života vězňů ghetta vnesla alespoň nepatrný klid. „Svolávací výzvy k deportacím, takzvané >>Einberufung<>Es wird Ihnen mitgeteilt, dass Sie weisungsgemäss in den Transport eingereiht wurden<< – >>Sděluje se Vám, že jste byl podle příkazu zařazen do transportu.<< Následoval pokyn, kdy a kam se má předvolaný dostavit k registraci, co si smí vzít s sebou i konečně hrozba sankcí, neuposlechne-li příkazu,“ objasňuje byrokratické náležitosti odjezdu z Terezína historik Toman Brod.

Lístky, které z člověka najednou učinily pasažéra cesty do obávaného neznáma, byly roznášeny pravidelně během noci. Právě v tuto dobu, kdy již bylo dávno po obvyklých pracovních povinnostech a vězni odpočívali, měla kancelář Židovské rady jistotu, že adresát bude zastižen na svém místě. V přesně určený den, ve stanoveném čase se lidé, kteří obdrželi transportní lístky, dostavili do odbavovacího prostoru tzv. „šlojzky“. Když vězni prošli finální registrací před odjezdem, tak se vydali s nově přidělenými transportními čísly na seřadiště, kam od června 1943 mohla z bohušovického nádraží nacouvat lokomotiva. Dříve železniční přípojka do Terezína neexistovala a cestu do Bohušovic nad Ohří bylo nutné absolvovat pěšky. Začalo nakládání zavazadel a lidí, kterému asistovala židovská služba, čeští četníci a esesáci.

Vlastně se tehdy na počátku září 1944 jednalo hned o transporty dva, které dohromady čítaly 5000 lidí, z nichž naprostá většina pocházela z území protektorátu. Mezi odváženými však byli i Židé z příhraničních území, která Třetí říše zabrala po Mnichovu v říjnu 1938. Z „cizinců“ odjíždělo na Východ rovněž 128 německých Židů, 92 rakouských a 11 nizozemských. První z transportů, kterým odjížděla polovina z nedobrovolných cestujících, nesl označení „Dl“. Druhý, pod evidencí „Dm“, byl prakticky stejně početný a vyjel se zpožděním několika málo hodin za předcházejícím.

Proč se však nacházelo v nákladních vagónech nemalé procento dětí? Podle opakovaného ujišťování esesáků se přece mělo jednat o založení nového pracovního tábora. Nebylo také nacistům na překážku, že budoucí Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun, jak znělo krycí označení cíle putování Terezínských namísto tábora v Osvětimi-Birkenau, měl poskytnout nový domov také téměř dvěma tisícům osob starších padesáti let? Bylo skutečně v pracovním lágru tolik uplatnění i pro tyto jedince? Nervozita pochopitelně před odjezdem z Terezína panovala veliká. Kdo konkrétně obdrží předvolací lístek do transportu a kdo bude ušetřen? Tak zněla nejdůležitější otázka. „Myslel jsem si, že to nebude tak nejhorší. Vždyť to měl být přece pracovní tábor, tak jsem si myslel, že když je tam práce, tak tam musí být i nějaké jídlo,“ uvádí jeden z přeživších.

V situaci, kdy byli lidé v Terezíně na cestu zařazeni, nešlo většinou dělat již vůbec nic. „Tatínek jednou přišel a říkal: >>Tak jdeme do transportu.<< Začali jsme balit a od té doby si pamatuji, jak se má skládat sako.“ Rychle se přichystat na cestu, obléci si na sebe hned několik vrstev oblečení, opravit si boty, zabalit kufr či jiné zavazadlo, rozloučit se s těmi blízkými, kteří prozatím v městě nad Ohří zůstávali. Zbývalo jen doufat, že se někdy ještě spolu setkají. Nejlépe doma, po válce, v bezpečí a v nerušeném klidu. Snad se již brzy tohoto okamžiku dočkají. Již tolikrát Terezínem proletěla „zaručená zpráva“ o tom, že brzy přijde toužebně očekávaná svoboda. Fáma se šířila rychlostí světla, aby nakonec zapadla do šedi terezínských dní a byla vystřídána novou a samozřejmě již zaručeně spolehlivou informací.

Podle bývalého terezínského vězně a pozdějšího historika ghetta Hanse Günthera Adlera byla právě vrstva lidí, která se za zdmi ghetta upínala k optimistickým vizím, naprosto nejpočetnější. Nelze se také ničemu divit. Kdo by nechtěl s potěšením naslouchat tomu, „že válka za šest týdnů skončí, že válku nelze prohrát, že Němci teď mají jiné starosti než Židy v Terezíně, že se už nedostává vagónů, aby ještě mohli organizovat transporty, že jsme pod ochranou Červeného kříže, že se nacisté už neodváží proti nám nic podniknout, protože se bojí Ameriky.“ Takových „že“, těchto uklidňujících slůvek bylo vyřčeno snad nekonečné množství. V září 1943 však bohužel žádný kouzelný okamžik nenastal. Vlaky se opět daly do pohybu.

Vlak, který byl ještě na počátku dvacátého století tak často opěvovaný jako symbol pokroku, rychlého překonávání dlouho nepředstavitelných vzdáleností, ale i propojování etnik, se stal ve vzpomínkách přeživších synonymem hrůzy a nejistoty. „To hučení vlaku to nezapomenu nikdy, jak ten vlak duněl, jaké příšerné to bylo a jaký příšerný byl příjezd do Osvětimi.“ Většinu z těch, na které dopadla tíha šoa, jak raději někteří lidé katastrofu holocaustu označují, již nikdy nikam žádný další dopravní prostředek nedovezl.

 Knihu Čekání na smrt vydalo nakladatelství Epocha

Související knihy

Hes, Milan

Epocha, 2012