Stulík a Blatoušek jsou dva vodníci, kteří se předtím neznali. Do cesty se jim vpletla náhoda, která provází i samotné vodníky. Když se totiž jižní Čechy změnily z obrovského sladkovodního jezera na krajinu plnou stromů, keřů a trávy a lidé tady začaly stavět obydlí a zakládat rybníky, bylo na čase zvolit pro ten největší, Rožmberk, také svého vodního pána. A právě tady se tito dva vodníci, kteří ještě nemají svůj rybník, kde by mohly spravedlivě vládnout rybám, setkávají. A nejen oni. Vodníků je tady habaděj a nastává skutečná pranice o to, kdo bude mít v rukou žezlo největšího rybníka.
Ani Stuchlík, ani Blatoušek vodními pány na Rožmberku bohužel nebudou, a protože se ani jednomu nechce putovat samotnému, rozhodnou se, že půjdou spolu, aby jim cesta lépe ubíhala. A tady se již začínají odvíjet jejich další dobrodružství směřovaná, jak jinak, k rybníkům a vodě vůbec. Do cesty se jim ale připletou i další pohádkové bytosti, jako třeba čert Chlastoděs, který zapomněl, kudy vede ta správná cesta do pekla, a tak podniká loupežné výpravy a z ukořistěných peněz si kupuje kořalku. Nebo pomůžou vodníkovi ze Záblatského rybníka vyhnat ohnivé strašidlo. Na svých toulkách také potkají vodnickou školku.

Nakonec si oba najdou svůj vysněný rybník a jejich cesty se tak rozejdou.

Velice krásně napsaná knížka, která pozve malé čtenáře do dob, které již dávno minuly a jsou tak trochu pohádkové, ale objevují se tady i určitá fakta, jako je třeba rybník Rožmberk a jeho zakladatel Jakub Krčín z Jelčan. Kniha je plná radovánek a zábavy, které si děti užijí spolu s vodníky, ale přinese i poučení. Například o tom, že nejen člověk, ale i vodník potřebuje kamarády a přátele, že má touhu mít svůj domov, kde se bude cítit v bezpečí, a že je nutné si mezi sebou pomáhat.

Ukázka z knihy:

Jednoho rána připutovali vandrovníci k velikánskému rybníku – sice o něco menšímu než Rožmberk, ale patřícímu mezi velikány. Jmenoval se Horusický. Posadili se na hráz a čekali, až se někdo objeví. Z dlouhé chvíle házel Blatoušek na hladinu placáky žabky. Stulík ho napomenul: „Necháš toho! Co když bacíš kapra do hlavy?“ Blatoušek staršího kamaráda poslechl. Na první pohled bylo vidět, že rybník je mělký. „Pro kapry dobrý, mohou se vyhřívat, ale vodník by si o dno odřel břicho,“ usuzoval Stulík. Blatoušek se zeptal, jak se ptával u každého rybníka: „Berem? Neberem?“ I když dobře věděl, že to nezáleží na jejich roz hodnutí. Ptával se, aby řeč nestála. Stulík nad hloupou otázkou už ani rameny nekrčil.

Najednou se pod vodou ozvalo zvonění. Na hladinu se s povykem vynořila spousta zelených hlaviček. Bylo jich, jako když hrachu naseje. Vodnická drobotina. Pošťuchovala se, řehotala a dávala si dusíky. Drobotina zpozorovala vodníky. Přestala rejdit a vykuleně koukala. „Kdo vás sem nasel, mrňouskové?“ zeptal se Blatoušek a také kulil oči. Mrňouskové se chvilku chichotali, až jeden kulihrášek odpověděl vysokým hláskem: „My jsme tady prosím vzděláváni.“ „Cože jste?“ divil se Blatoušek. „Učíte se číst a psát?“ dychtivě se zeptal Stulík. „My se prosím učíme mravům.“ „Co to jsou mravy?“ O mravech Blatoušek ještě neslyšel. „Prosím, prosím,“ hlásil se jeden mrňousek, „mravy jsou… když…“ nevěděl dál a ostatní vodníčci se řehnili. Vtom letěl nad rybníkem čáp. Mrňousek, který nevěděl, co jsou to mravy, začal pokřikovat:

„Čáp letí, letí,
nosí děti.“

Ostatní se přidali:
„Hloupej čáp,
hloupej čáp,
praštíme ho přes zobák.
Brekeke,
kvaky kvak,
praštíme ho přes zobák.“

A strouhali na čápa mrkvičku. „Nerozumové. Kdyby čáp chtěl, sezobne je všechny na tři klapnutí zobákem,“ řekl Stulík a opravdu se o drobotinu bál. „To je dobře, že čáp nosí děti. Někdo to dělat musí,“ chválil čápa Blatoušek. „Proslýchá se, že nenosí,“ odpověděl Stulík. Čáp si drobotiny nevšímal a letěl za svým. Pod vodou se rozdrnčel zvonek. „Poplach! Poplach!“ vykřikoval kdosi pisklavým hlasem. Všichni mrňouskové se potopili. I žáby měly poplach. Jedna přes druhou naskákaly do vody. Čáp přeletěl, a když už byl v dálce malinký, z vody se za vlasy vytáhl vodník. Obhlížel nebe, jestli ještě hrozí ne bezpečí. Potom se podíval k břehu na sedící vodníky a pisklavým hlasem vypískl: „Co vy tady?“ Blatoušek způsobně odpověděl: „My se tady, prosím, divíme.“ Vytáhlý se rozječel: „Tady se nemáte čemu divit. Tady je vodnická školka, vy smrdutí bahňáci!“

Jednotlivé pohádky na sebe navazují a jsou vhodné svou délkou i jako pohádky na dobrou noc. Doplňují je milé ilustrace Edity Plickové, které jim dodávají tu správnou vodnickou atmosféru. Navíc je v příbězích dostatek přímé řeči, tudíž se děti budou bavit při jejich předčítání, kdy mohou rodiče využívat změn v tónech hlasu a napodobovat vodníky podle charakteristiky jejich postav.

Knížka je vhodná pro děti do deseti let, udělá radost všem, kteří milují klasické téma pohádek, tedy obsazení postav tak trochu strašidelných. Zároveň je plná vyprávění z jižních Čech, takže potěší i milovníky této krásné krajiny.

Související knihy

Krejča, Miroslav - Jelenová, Tereza

Portál, 2010