Beth Revisová – Loď mezi hvězdami

AMY

Ať jde máma první,“ povídá táta.
Máma chtěla, abych šla první já. Asi se bála, že až je zavřou do boxu a zmrazí, uteču a budu dál žít, místo abych se svěřila té studené průhledné bedně. Ale táta si nedal říct.
„Ať Amy vidí, jaké to je. Jdi první, ona se bude koukat. Pak může jít ona, já tu budu s ní. A nakonec půjdu já.“
„Ty jdi první,“ máma na to. „Poslední půjdu já.“ Šlo ale hlavně o to, že dovnitř člověk lezl nahý, a ani jeden z nich nechtěl, abych je viděla svlečené (ne že bych se na ně chtěla dívat, jak je pánbůh stvořil, fuj), ale kdybych si měla vybrat, šla by první máma, protože tam dole vypadáme stejně a tak.
Připadala mi hrozně hubená, když se svlékla. Klíční kosti jí vyční¬valy ještě víc než normálně a její kůže, tenká jako rýžový papír, vypa¬dala, jako když si starý člověk příliš často maže ruce. Břicho, které vždy skrývala pod oblečením, měla celé varhánkovité a povislé, takže působila ještě o něco zranitelnější a slabší.
Zaměstnance laboratoře matčina nahota zřejmě nezajímala, stejně jako nebrali na vědomí přítomnost mě a mého otce. Pomohli jí leh¬nout si do průhledného kryo boxu. Vypadal skoro jako rakev, ale v rakvi je polštář a vypadá mnohem pohodlněji. Tohle byla spíš tako¬vá větší krabice od bot.
„Studí to,“ postěžovala si máma. Její bílá kůže se přitiskla ke dnu boxu.
„Nic neucítíte,“ zabručel první zřízenec. Na jeho jmenovce stálo Ed.

Když druhý zřízenec, Hassan, napichoval matce kapačku, odvrátila jsem zrak. Jednu do loketní jamky levé ruky, druhou do pravé, do té velké žíly za klouby prstů.
„Uvolněte se,“ povídá Ed. Byl to rozkaz, ne laskavé pobídnutí.
Máma si skousla ret.
Tekutina v kapačce netekla jako voda. Táhla se jako med. Hassan stiskl pytlík, aby ji popohnal. Byla nebesky modrá stejně jako chrpy, co mi dal Jason na maturáku.
Máma bolestí sykla. Ed sundal z prázdné kapačky v levé ruce žlutou plastovou svorku a hadičkou začala do pytlíku proudit světle červená krev. Máminy oči se zalily slzami. Modrý sliz v druhé kapačce se zaleskl a matčinými žilami slabě probleskovalo nebe, jak jimi protékal.
„Musíme počkat, až to dorazí do srdce,“ řekl Ed a podíval se na nás. Táta zaťal pěsti a pohledem se vpíjel do mámy. Ta měla oči pevně zavřené a na řasách se jí usadily dvě horké slzy.
Hassan znovu stiskl sáček s modrým slizem. V místě, kde si máma kousala ret, jí zpod zubů vytryskl pramínek krve.
„Bez téhle hmoty by to zmrazení nefungovalo.“ Edův tón byl nenucený, jako když pekař vykládá, že se do těsta dává droždí, aby vykynu-lo. „V buňkách by se vytvořily krystalky ledu a protrhly by buněčné stěny. Ta hmota je posiluje, víme? Led je neprorazí.“ Podíval se dolů na mámu. „Ale bolí to jak čert, když to teče dovnitř.“
V obličeji byla bledá, ležela v boxu a vůbec se nehýbala, jako by se měla zlomit, kdyby se pohnula. Už teď vypadala mrtvá.
„Chtěl jsem, abys to viděla,“ zašeptal táta. Nepodíval se na mě – pořád hleděl na mámu. Ani nemrkl.
„Proč?“
„Abys věděla, do čeho jdeš.“

Knihu Loď mezi hvězdami vydalo nakladatelství CooBoo.

Související knihy

Revisová, Beth

CooBoo, 2012