Čtení ke kávě: Nehody se stávají (Martina Boučková)

Nehody se stávají

30.6.2026 Martina Boučková Bez komentáře

Blížil se den D. Nic se nesmělo pokazit. A tomu odpovídala i všudypřítomná panika: třikrát se přelešťovalo zábradlí, luxovaly schody, pulírovaly okenní tabule. Čekali jsme návštěvu. Takže jsem musela vypadat dokonale. Jenže pak se stala drobná nehoda…

Blížil se den D. Nic se nesmělo pokazit. A tomu odpovídala i všudypřítomná panika: třikrát se přelešťovalo zábradlí, luxovaly schody, pulírovaly okenní tabule. To vše kvůli návštěvě významného zákazníka. Mířil za námi, aby se ujistil, že jeho mnohamilionová investice padla do správných rukou. Kéž by do mých! Já bych si s nimi věděla rady! Ani Interpol by mě nenašel! O Googlu už vůbec nemluvě.
No nic, pro mě se bohužel rýsoval jiný program než utrácení cizích peněz. A účast na něm byla povinná. Šéf zdůraznil, že omlouvá jen vlastní smrt. „Tvoje, nebo moje?“ rýpla jsem si do něj.
„Nevtipkuj, Ireno, na tebe jsem obzvláště zvědavý, čím zase zaperlíš. Už umíš anglicky?“
Přešla jsem jeho impertinentní poznámky s ledovým klidem. Jsem dospělá. A beztak jsem měla jiné starosti. Musela jsem popřemýšlet, jak to udělat, abych zapůsobila. Jelikož skutečně moje angličtina je na štíru, nezbývalo mi nic jiného než to zachránit svým zevnějškem. Mám zaručený trik: stačí vypadat šik. Následně se tvářit zasvěceně, a pokud se schyluje k otázce, vyhýbat se očnímu kontaktu. Stejný princip jako na základce.
Takže jsem nejprve vyskládala na postel svůj šatník. Následně jsem se pustila do hlasitého komentování: „To ne. To ne. To taky ne. Proboha, kde se to tady vzalo? V žádném případě, leda na můj pohřeb. A v tomhle? V tom bych nešla ani k popelnici. Proč nemám proboha nic pořádného na sebe?! To je bída. Dobře, tak když teda nic jiného, vezmu si tyhle šaty.“ Jenže když jsem se do těch nejlepších přiléhavých šatů narvala, došlo mi, že tudy cesta taky nevede. Vypadala jsem v nich spíše jako maskot firmy na výrobu pneumatik. A vysoukat se z toho předraženého kusu látky, to byla vážně výzva. Po několikaminutovém boji jsem byla rozhodnutá, že na ně vytáhnu nůžky a nemilosrdně je rozcupuju. Jenže tenhle geniální nápad jsem dostala právě až ve fázi, kdy už jsem v nich byla napasovaná jako tučná ponrava v kukle těsně před puknutím. Naštěstí nakonec se to stejně povedlo. Šaty byly dole. A já jsem se v předklonu snažila znovu popadnout dech.
Převlékla jsem se tedy raději do kalhot. Byly nové. Padly jako ulité. Elegantní, lehké, s tenkým zipem, který téměř nebyl vidět. Vůbec se na svět nešklebil z poklopce jako ten, co mám u riflí. K tomu lesklá saténová halenka. Perfektní. Mise byla (téměř) splněna.
Už to vážně vypadalo, že mám našlápnuto na úspěch. Nějaké trapné pindy toho dvakrát rozvedeného narcise jsem si ani nepřipouštěla. Zabalila jsem si notebook, nasedla do služebního vozu a na jeho otázku „Tak co, dobrý?“ jsem sebevědomě odpověděla: „Jasně, dobrý.“
Po hodině jízdy jsme byli na místě. Dceřiná pobočka se ještě skvěla novotou. Za chvíli se bude skvět i mou přítomností, řekla jsem si pro sebe kurážně a vydala se z parkoviště k budově. Šéf šel pár metrů za mnou. Musel si totiž ještě zapálit. Věděla jsem, že na mě celou dobu bude zírat. Ale odmítala jsem mu dát příležitost k další jízlivé poznámce. Ani jsem se neotočila. Žádné zaškobrtnutí, brada pěkně nahoru. Levá, pravá. Jsem profesionálka, dneska to všem ukážu!
A pak přímo přede mě se najednou postavila skleněná výloha. Nestihla jsem si jí včas všimnout. Byla bez jediného smítka, i všechny plakáty byly sundané. Vypulírovaná, až házela prasátka na Měsíc. Ale já ji přehlédla. A rázně na ni připlácla svou tvář. Skleněné samootvírací dveře se nacházely metr a půl napravo od mého neplánovaného fyzického kontaktu. Sekla jsem se tedy jen o kousek.
Nádech, výdech. Dobře. O nic nejde. Stane se. Skoro nikdo mě neviděl. Až na šéfa, který už stál vedle mě. Periferně jsem zahlédla jeho úškleb. Nerozhodilo mě to. Otočila jsem se k němu, hodila vlasy a odfrkla si, jako by to byla jeho chyba.
Avšak po této zkušenosti jsem se u schodů raději ani nepřidržovala zábradlí. Vyleštěná výloha, vypulírované zábradlí: vždyť já vím. A na to by se šiklo vyfasovat předloketní protiskluzové návleky. Satén je satén. Ten klouže, že? A já jsem rozhodně neměla v plánu dopadnout jako na jaře, když jsem vylezla naolejovaná ze solárka a pažemi se opřela o barový pult. Nikdo mi tenkrát nevěřil, že jsem ještě nic nepila.
Zbývala tedy hodina do příjezdu návštěvy. Vešla jsem do kanceláře a vyhlédla si volný stůl, abych zatím v klidu vyřídila pár e-mailů.
„Kde máte zásuvky?“ houkla jsem na kolegu, jenž hbitě ukázal na zadní stranu stolu, že prý tam, za tou svislou deskou. Nepoklekl přede mnou, aby kabel zapojil. A tak jsem si klekla sama. A znovu jsem si potvrdila, že to byl super nápad vzít si kalhoty. Kdybych si oblékla šaty, mohla bych si třeba právě teď potrhat silonky!
Trochu to trvalo, ale kabel se mi nakonec podařilo zapojit. Rychle jsem vstala, oprášila z kolen těch pár drobků, když vtom se rozrazily dveře a do kanclu vstoupil další z kolegů. „Ty kráso, to byste měli slyšet! Dole je takový řev,“ prohodil uštěpačně. „Uklízečka tam dokola opakuje, že dá výpověď!“
„Co se stalo?“
„Někdo prý udělal naschvál na sklo ve výloze velký mastný flek. Zrovna dnes. Když má přijet zákazník. Uklízečka tam šermuje s Okenou a křičí, že takovou sabotáž si nenechá líbit.“
Uhnula jsem pohledem, aby snad někoho nenapadlo, že bych s tím mohla mít něco společného. Jenže ten samý kolega si mě bohužel hned všimnul. „Hele, co ty…,“ začal.
„Co já… Já s tím nic…,“ bránila jsem se neobratně.
„No, mně jde spíš o to, na koho tady máš políčeno.“ Smál se, ale místo na tvář ukazoval někam níž. Zaostřila jsem, abych zjistila, kam míří. Pomalu jsem klopila hlavu. A když jsem spatřila vzor svých kalhotek, došly mi výhody a nevýhody plastového zipu.
„Neboj, to zachráníme. Na stole mám sešívačku,“ radil bryskně.
„Zbláznil ses? Víš, jak by to vypadalo? A zničilo by mi to kalhoty!“
„A to tady jako chceš s tou ventilací pochodovat celý den po fabrice?“
Než jsem odpověděla, vstoupil šéf, jehož nejprve zdržela káva a koláčky v kantýně. Jeho zrak okamžitě spočinul na ono kritické místo. „Tos udělala naschvál, že jo?!“ obvinil mě, jako bych se pořád chtěla té návštěvě vyhnout.
Ano, chtěla, ale ne tímto způsobem!
„To je jen drobná nehoda,“ špitla jsem. „To se vyřeší.“ Mrkla jsem za sebe: a hleďme, záchrana! Sáhla jsem k věšáku po pracovním plášti. Vzhledem k mé výšce mi sahal akorát tak do půli lýtek. Dokonale tím zakryl ony inkriminované partie. „Nechám si ho na sobě. Stejně pak půjdeme do výroby a tam musíme s pláštěm,“ prohodila jsem duchapřítomně. Nehody se stávají! Nevzdávat to! Důležité je si umět poradit.
„Jenže předtím, Ireno, nás budou dvě hodiny grilovat v mítinkovce! Takže se hned seber a sežeň si nějaké šití. Jsi ženská, tak jednej jako ženská!“
Protočila jsem očima, rozhlédla se po kanclu. Všichni kroutili hlavou, tiskli rty, nikdo u sebe šití neměl. Sedla jsem si tedy k notebooku a začala obepisovat další lidi po firmě. Bez šance. Až mě napadlo napsat na messenger jedné kámošce, která bydlela blízko, tudíž do práce přicházela jako poslední. A pohledem na hodinky ještě nemusela být ani na cestě.
Bingo! Byla doma.
„Jasně, už to balím, jehla, černá niť, nůžky, ještě nějaké přání?“
„Panáka!“ procedila jsem mezi zuby.
Když dorazila, zamířila přímo k mému stolu. Krčila jsem se v plášti už fakt dost vystresovaná. Zbývalo mi do začátku celé akce jen deset minut. A i když by si zachránkyně ráda popovídala o tom, jaké že to zapeklitosti se v životě mohou stát, já jsem musela upalovat na záchod.
Už teď se dalo předpokládat, že to bude ve firmě toho dne má poslední návštěva kabinky na dámách. Pustila jsem se do pečlivého sešívání rozpáraného místa. Nakonec jsem to stáhla tak, že jsem v kalhotách vypadala víc šik než ráno. Byla jsem fakt pevně sešněrovaná a svým způsobem nedobytná.
Celodenní mítink proběhl už bez dalších incidentů. Usmívala jsem se. Slavnostně. Sebevědomě. Sešitě. Sexy. Tvářila jsem se zasvěceně, patřičně přikyvovala, a když to vypadalo na otázku, včas jsem uhnula pohledem. Třeba do šálku s horkou kávou, které jsem se však ani netknula. Kdepak. Stoly se prohýbaly pod obloženými mísami chlebíčků, rolád, řízečků, dortů a zákusků. A já kolem těch všech dobrot jen tak procházela, trpěla, ale držela tvář. I mně bylo jasné, že pokud by nastal příjem, musel by být i výdej.
„A ty si vážně nic nedáš?“ zeptal se mě šéf.
„Ne,“ špitla jsem a tiše polkla na sucho.
„Ty zas držíš nějakou potrhlou dietu, že jo? Hele, Ireno, neblbni, žijem jen jednou, ne?“ domlouval mi s plnou pusou.
Bože! Co na to říct? Raději nic. Úsměv a držet fazonu. Ladislav Špaček taky na banketech nic nejí. Člověk s plnými tvářemi, drobky v dekoltu, umaštěným límečkem a kousky salátu mezi zuby určitě nevytváří tak skvělý dojem, jako dělalo mé hladové já.
Zákazník byl spokojený. Najedený. Ovíněný. Já to přežila ve zdraví. Doma jsem se vypárala z kalhot, dala si rohlík s paštikou a v hlavě si přehrávala vzpomínky na dobroty, které mě toho dne minuly. Kalhoty jsem pečlivě složila do prádelního koše, že až bude čas, tak je spravím.
Už tam leží dva roky.

Martina Boučková

Autorka vystudovala Fakultu humanitních studií na Univerzitě Karlově. Vedle hlavního pracovního poměru na pozici projektového koordinátora pracuje jako externí redaktorka a autorka knih adresovaných převážně ženám a dětem. Mezi její známé tituly patří rodinné úsměvné romány Šílená babička, Šílená babička do každé rodiny a Šílená babička na cestách. Dále humorné romány Past na sňatkového podvodníka a Deník zoufalé třicítky. Z dětských knih pak lze vypíchnout milé příběhy Ptačí pohádky a Hmyzí pohádky s bohatými ilustracemi, jež malým čtenářům přinášejí také mnoho užitečných informací o české přírodě. Rovněž stojí za zmínku populární díly na pokračování Kámoši s florbalkou či čtení genetickou metodou Princ a drak.
Autorka uspěla v několika literárních soutěžích, získala například 3. místo v klání o Cenu Miloslava Švandrlíka za knihu Past na sňatkového podvodníka. Dále 3. místo za nejlepší původní dílo roku 2022 – za knihu Kačenka a rytíř ze Lhotky – při příležitosti předávání výročních cen nakladatelství Albatros. Tato knížka vychází v roce 2026 pod hlavičkou nakladatelství Bambook. Na Humbooku 2021 v literární soutěži pro nakladatelství CooBoo postoupila do finále s rukopisem Lovid apod. Vede rodinný webový portál Superrodina.cz.