Kde ji najdete? Přece v románu Vánice v kočičí kavárně od Rachel Rowlands. Autorka si po získání titulu z anglického jazyka a tvůrčího psaní vybudovala kariéru jako redaktorka na volné noze a zároveň začala pracovat na vlastních příbězích. Ve volném čase ráda hraje videohry a dojímá se u romantických korejských dramat. Žije v Manchesteru s manželem a dvěma kočkami – právě tato zvířata mají nezastupitelné místo i v již zmíněném románu Vánice v kočičí kavárně.

Děj se odehrává v kavárně Mňaučíno, kde si hosté v pohodlných křeslech umístěných mezi kočičími škrabadly vychutnávají výtečnou kávu a lahodné dezerty. A společnost jim dělá hned několik kočiček. Samozřejmě nejde o náhodu: majitelka podniku Sylvie dobře ví, že zvířata pomáhají léčit duši…

Svět je kruté a stresující místo – a my v něm chceme být ostrůvkem útěchy a klidu. (str. 17)

Útočiště v tomto podniku našla během komplikovaného životního období i Emmie Hartell – Sylvie jí nabídla práci baristky. Emmie potřebovala utéct od svého bratra Dustina. A také od problémů, které způsobil (propadl alkoholu a hazardním hrám, nevychází s penězi, odmítá vyhledat odbornou pomoc, a dokonce se vůči Emmie začal chovat agresivně). Takže s radostí práci přijala. Teď žije v bytě nad kavárnou, soustředí se sama na sebe (začala více malovat, touží se stát ilustrátorkou) a užívá si čas strávený v kavárně (obsluhu i péči o kočky). Někdy ovšem pochybuje, zda se rozhodla správně, když bratra nechala napospas svému osudu…

Mně na tobě záleží, ale takhle žít už dál zkrátka nešlo. Nesvědčilo by to ani jednomu z nás. A já ti sotva dokážu pomoct, když si nechceš pomoct ty sám. (str. 37)

Kromě Emmie se seznámíte s Jaredem Beckem – grafikem na volné noze, který se dostal do finančních problémů a k tomu se momentálně vyrovnává se ztrátou své kočky Poppy. I jeho Sylvie zachránila: nabídla mu práci zásobovače (rozváží oblíbené speciality do dalších podniků a místním starousedlíkům). Jared tak konečně zvládá splácet dluhy. A díky kavárně se mu do cesty znovu připletou nejen kočky (po Poppině smrti se zařekl, že už si žádné zvíře nepustí k tělu), ale také jedna velice sympatická žena…

Jeho matka – odjakživa svým způsobem mystik – by řekla, že to musí být poselství shůry. (str. 14)

Rachel Rowlands zvolila motiv, se kterým se v knihách nesetkávám příliš často. Zaměřuje se především na pouto, které si člověk vytvoří se zvířetem – mnozí lidé totiž považují svého mazlíčka za plnohodnotného člena rodiny. Po jeho smrti pak prožívají stejný žal jako při ztrátě blízkého člověka. Nepatříte-li k milovníkům zvířat, možná to nepochopíte. Pokud jste však také měli zvířecího parťáka, který s vámi prošel dobrými i zlými časy, jistě víte, jak moc jeho ztráta bolí. Autorka do příběhu zapojuje obě skupiny lidí a snaží se jejich postoje přiblížit.Ty, kteří nemají pro zvířata zvláštní slabost, přitom vybízí k jediné věci – k ohleduplnosti. Pokud někdo zrovna bojuje se smutkem po smrti milovaného tvora, projevte mu pochopení a respekt – protože i ztráta zvířecího společníka může být jednou z nejtěžších životních zkušeností.

„Říkáš, že bych neměl truchlit, protože Poppy nebyla člověk?“ Jared se snažil znít vyrovnaně, i když mu připadalo, že mu vibrují i kosti v těle. Jak je možné, že mu nedochází, jak obrovská rána to pro něj byla? (str. 21)

Se smrtí milovaného mazlíčka souvisí i další důležitý motiv knihy: překonání bolesti ze ztráty. Často se totiž stává, že se lidé – podobně jako Jared – uzavřou do sebe a brání se dalšímu kontaktu se zvířaty. Nechtějí znovu riskovat zlomené srdce. Nabízí se proto otázka: je to správný postup? Samozřejmě jde o velmi individuální záležitost, ale já v tomto ohledu souhlasím s autorkou: pokud máte zvířata rádi, nevyhýbejte se jim. Nové sblížení může naopak pomoci období smutku výrazně zkrátit. Srdce se totiž znovu naplní láskou, která se zdála být navždy ztracená…

A komu se román bude líbit? Čtenářům, kteří mají slabost pro romantické příběhy, vůni lahodné kávy – a samozřejmě pro kočky.

Související knihy

Rowlands, Rachel

Bourdon, 2025