Groteskní kronika jedné podivné doby

Sobegh_SanghajskaDyka_ekniha
Asi nenajdeme mnoho lidí, kteří by na dobu pandemie vzpomínali s láskou. Většina z nás si spíš vybaví nejistotu, zmatky, zákazy, příkazy a postupně sílící pocit, že svět kolem najednou přestává fungovat tak, jak jsme byli zvyklí. A právě z této zkušenosti vyrůstá ironický, nadsazený a místy až groteskní obraz jedné podivné doby.

Na jaře roku 2026 poslal Chorche Damián Sobegh prostřednictvím vydavatelství Martin Koláček – E-knihy jedou do světa další titul, tentokrát s názvem Šanghajská dýka aneb koronovírusové válečné hurly-burly. Už samotný titul dává poměrně přesně tušit, že ani tentokrát nepůjde o jemně melancholické rozjímání nad osudem člověka, ale spíš o svižnou, drsnou a ironickou výpravu do světa, v němž se realita ochotně převléká za grotesku a groteska se co chvíli tváří jako až nepříjemně přesný obraz reality. Kniha ostatně vyšla opět elektronicky a ve stejném vydavatelském zázemí jako řada dalších autorových textů.

Už když jsme minulý rok spolu nahlédli do autorovy spisovatelské dílny poprvé, prozradili jsme si, že jméno Chorche Damián Sobegh bychom v matrikách hledali marně. Jde o pseudonym, za nímž se skrývá autor, který podle dostupných medailonků píše dlouhodobě, soustavně a po svém, bez zjevné potřeby se někomu podbízet nebo někoho napodobovat. A právě tato svébytnost je na jeho textech možná vůbec nejvýraznější. Sobegh nepůsobí jako autor, který by si před psaním kladl otázky: co se zrovna sluší, co se očekává a co bude znít dostatečně „literárně“. Píše prostě tak, jak uzná za vhodné, a buď na jeho hru přistoupíte, nebo ne. V mém případě znovu platí spíše ta první možnost.

Jestliže byla předchozí kniha Tenkrát v parlamentu výpravou za kulisy prostředí, o němž má většina veřejnosti velmi plastickou, leč často jen zpovzdálí zprostředkovanou představu, pak Šanghajská dýka jako by na ni volně navazovala. Ne přímo dějem, ale zájmem o parlamentní provoz, plus stejnou chutí odkrývat zákulisí, demaskovat rituály moci a současně se vysmívat pocitu lidské důležitosti. Také zde se pohybujeme v prostředí parlamentu a státního aparátu, také zde dostává slovo vypravěč, který má k tomuto světu blízko, a také zde se ukazuje, že instituce, které zvenčí působí majestátně, uvnitř často stojí na směsi improvizace, zvyku, absurdity a osobních vazeb všeho druhu. Jen zatímco v Tenkrát v parlamentu šlo především o politické intriky a boj o moc, nyní se na stejný svět řítí něco ještě horšího: pandemie přepsaná do jazyka války.

Děj začíná v okamžiku, kdy se v hospodě místo sportu na obrazovce objeví zpravodajství a do běžného života se začne vkrádat cosi neviditelného, ale o to mocnějšího. Světová zdravotnická organizace (WHO) oznamuje pandemii, parlament omezuje provoz, lidé začínají nejistě manévrovat mezi prací, hospodou, domovem a narůstající nejistotou a jazyk každodennosti se pozvolna mění ve slovník fronty, krytů a pohybu nepřítele. V té chvíli už je zřejmé, že Sobegh nebude psát „covidový román“ v podobě, jakou bychom možná čekali od autorů usilujících o civilní kroniku doby. On si zvolil jinou cestu: pandemii přetavil do válečné stylizace a svého hrdinu Mojmíra Okatého postupně přivedl až k armádní operaci s krycím názvem Šanghajská dýka.

Právě tohle je na knize zřejmě nejvýraznější a také nejriskantnější. Sobegh se nepokouší o strohou výpověď, nevystačí si s pouhým popisem pandemických opatření ani s ironickým glosováním doby. Místo toho vezme onu často opakovanou frázi o „válce s covidem“ doslova a nechá ji naplno rozvinout. Výsledkem je text, v němž se střídá hospodská mluva, kancelářská rutina, parlamentní provoz, armádní rozkazy, kasárenská absurdita, osobní vzpomínky na vojenskou katedru i průběžné „válečné“ záznamy o padlých, raněných a vývoji na frontě. Čtenář tak dostává cosi mezi deníkem, satirou, kronikou a románovou mystifikací. Autor ostatně v závěrečné poznámce sám říká, že kniha kombinuje fabulaci a jeho vzpomínky a že ji chápe jako svého druhu kroniku „koronovírové války“.

A funguje to? Dle mého soudu ano, a to velice dobře. Samozřejmě za předpokladu, že čtenář přijme Sobeghova pravidla hry. Jeho styl je opět jadrný, místy schválně neotesaný, často velmi chlapsky hospodský a zcela nepochybně nekorektní v tom původním smyslu slova, totiž že se neohlíží na to, koho by mohl popudit. Vedle sebe tu stojí vulgarita, černý humor, kulturní odkazy, melancholie, politická ironie i zvláštní druh únavy člověka, který se sice pořád směje, ale tak nějak tuší, že důvodů ke smíchu ve skutečnosti ubývá. V tom je podle mě Sobegh silný: dokáže psát vtipně o věcech, které veselé nejsou, aniž by je tím zlehčoval.

Stejně jako u Tenkrát v parlamentu i zde platí, že autor dobře zná prostředí, o němž píše. A je to vidět. Parlamentní kanceláře, provoz instituce, typy lidí, jejich slovník, jejich malá i větší selhání, to všechno působí přesvědčivě. Když k tomu přidáme vojenskou stylizaci, která se opírá i o vypravěčovy zkušenosti z vojenské katedry a základní služby, vzniká velmi specifický textový svět, jenž je absurdní, ale nikoli vycucaný z prstu. Spíš připomíná realitu lehce dotaženou za hranu, aby lépe ukázala, co v ní bylo směšné, co nebezpečné a co lidsky únavné už od začátku.

Potěšila mě i skutečnost, že Sobegh znovu nezůstává jen u jedné nápadné roviny. Kdo čeká pouze sled vtipných hlášek a covidových anekdot, ten může být překvapen. Pod povrchem se totiž pořád ozývá cosi vážnějšího: strach, samota, stárnutí, ztráty, nejistota a také vědomí, že moderní společnost se v krizových chvílích umí změnit ve velmi podivný mechanismus. Jednou se mluví o záchraně, podruhé o poslušnosti, pak o improvizaci, pak zase o tom, kdo bude držet ústa a krok. A mezi tím vším člověk pořád musí nějak fungovat, přežít, dojít do práce, nasadit si improvizovanou roušku a nezbláznit se.

Za zmínku stojí i autorova práce s odkazy a inspiracemi. V závěru knihy sám přiznává řadu použitých narážek a citací, od Švejka přes Černé barony až po další filmové, literární a hudební reference. A je to vlastně přesně ten typ společnosti, v níž se tato kniha pohybuje: něco mezi hospodou, kasárnami, státním úřadem a kulturní pamětí několika generací. Nejde o text uhlazený, moderně minimalistický ani jazykově vykleštěný do podoby sterilního bestselleru. A upřímně řečeno, ještě že tak.

Neznamená to ovšem, že by Šanghajská dýka byla knihou pro každého. Nebude. Někoho odradí jazyk, jiného mužský typ humoru, dalšího možná určitá rozvolněnost a epizodičnost. To všechno chápu. Jenže právě v tomto případě bych to nebral automaticky jako slabinu. Spíš jako přirozený důsledek toho, že Sobegh nepíše podle tabulek ani kurzů tvůrčího psaní. Jeho texty mají vlastní rytmus, vlastní kadenci i vlastní druh neukázněnosti. Někdy tím mohou čtenáře vychýlit z komfortu, ale zároveň je právě tohle činí zapamatovatelnými.

Pokud bych měl Šanghajskou dýku vztáhnout k předchozí knize Tenkrát v parlamentu, pak bych řekl asi toto: starší z knih mi připadala jako sarkastická exkurze do útrob politického provozu, novější jako groteskně válečný záznam doby, která sama připomínala špatně napsaný scénář, a přesto jsme tuto dobu všichni museli odžít. V obou případech je cítit autorova zkušenost s prostředím, schopnost vystihnout několika tahy lidské charaktery a dar podat i dost trudná témata tak, aby čtenář neodpadl po třiceti stranách znechucením nebo nudou. Naopak: i když se pod povrchem mluví o věcech dost neveselých, četba probíhá svižně a s chutí.

Šanghajská dýka vyšla opět jako e-kniha, a to ve formátech ePUB, mobi a PDF. Rozsahem jde o titul zhruba na sto sedmdesát stran. Hledáte-li četbu, která vás pobaví, sem tam píchne do žeber, připomene jednu podivnou dobu a ještě vám ukáže, co se stane, když se jazyk války přestane používat jen jako metafora, pak by tato kniha mohla stát za vaši pozornost. A že jde zase „jen“ o elektronickou knihu? V roce 2026 už je to námitka asi stejně přesvědčivá jako tvrzení, že člověk nepotřebuje internet, protože má doma encyklopedii z roku 1987. Tady tedy žádná výmluva neobstojí.

A ještě malá poznámka na závěr. U knih, jako je tato, se obvykle dá snadno sklouznout buď k nadšenému plácání po zádech, nebo naopak k povýšenému ohrnování nosu nad tím, že jsou moc hrubé, moc své a málo učesané. Ani jedno mi nepřijde fér. Mnohem přesnější je podle mě říct, že Chorche Damián Sobegh znovu napsal knihu, která přesně ví, čím chce být, a nesnaží se tvářit jako něco jiného. A to je v době, kdy se tolik textů podobá jeden druhému jako respirátory z jedné krabice, vlastně nesmírně osvěžující.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeŠanghajská dýka
aneb koronovírusové válečné hurly-burly

Sobegh, Chorche Damián

Martin Koláček - E-knihy jedou, 2026

Napsat komentář