PhDr. Dana Kalinová je bývalá dlouholetá ředitelka mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha. Ve vedení projektu působila od roku 1995 do roku 2016. V letech 2008-2013 byla víceprezidentkou Konference ředitelů mezinárodních veletrhů. Vlastním nasazením a vizí významně přispěla k mezinárodnímu uznání české literatury a propagaci četby knih a literatury. V roce 2007 jí byla udělena Cena ministra kultury za přínos k rozvoji české kultury a také je nositelkou Výroční ceny Nadace Český literární fond za propagaci knižní kultury. V roce 2017 obdržela Řád Isabely Katolické za dlouholeté působení ve prospěch kultury a literatury. Letos byla Dana Kalinová společně s Janem Kanzelsbergerem a Ivem Železným oceněna prestižní literární cenou Magnesia Litera v kategorii Cena za přínos knižní kultuře, konkrétně za založení a vedení knižního veletrhu a festivalu Svět knihy Praha.

Nemohu na úvod zvolit jinou otázku: Ceny, výroční ceny, Řád Isabely Katolické, letos ocenění za přínos knižní kultuře… Paní Kalinová, jaký je to pocit být ověnčena tolika prestižními cenami v oblasti literatury?
Zcela upřímně si to uvědomuji až nyní, když se hovoří o mém dlouholetém působení v oblasti propagace četby knih a literatury. Každá z těch cen byla pro mne určitým překvapením. Nečekala jsem ocenění, chápala jsem svou činnost jako příležitost využít své vzdělání a zkušenosti a těšilo mne, že jsem mohla být celý život prospěšná v oboru, jenž mne baví, celoživotně zajímá a práce pro něj je pro mne obohacující. Vážím si ale jistě každé z nich.

V rozhovoru pro Radiožurnál jsem se dočetla, že jste po neúspěšném pokusu o právnickou fakultu začala pracovat v městské knihovně, kde jste byla 15 let. Od právnické fakulty do městské knihovny, to je docela skok. Litovala jste někdy, že nejste právník?
Bylo dobře, že jsem se na fakultu nedostala, nebyla bych dobrým právníkem. Inspiroval mne tatínek, který právníkem byl, ale zabýval se autorskými právy. Šla jsem místo studia pracovat do Městské knihovny v Praze a posléze jsem se dostala na dálkové studium oboru knihovnictví a informační vědy na FF UK. V knihovně jsem potkala celou řadu báječných lidí, nejvíce vzpomínám na Julinku Kuncovou, zakladatelku Studovny pragensií, s níž jsem měla tu výsadu pracovat. Její manžel – Jaroslav Kunc – založil Českou národní bibliografii a oba byli knihovníky duší i tělem. Bavilo mne hledat relevantní tituly našim čtenářům, naučila jsem se pracovat s průhledovou lístkovnicí – předchůdkyní analytických systémů, katalogizovala jsem knihy o Praze, připravovala rešerše. Později jsem krátce pracovala v Referenčním středisku Národní knihovny a ve firmě Albertina icome, kde jsem připravovala podklady pro databázi Books in Print, jež měla být vydávána na CD-ROM. Pár měsíců jsem byla tzv. „user manager“ ve firmě vyvíjející knihovnický software Aleph.

A nelitovala jste někdy, že už nepracujete v knihovně?
Ano, často mne napadlo, jestli nejsem více knihovnice než manažerka. Ale byla jsem v roce 1989, kdy došlo k velkým společenským změnám, ještě celkem mladá a měla jsem velkou touhu udělat ještě něco víc, neboť jsem věřila, že podnikatelský sektor je pro mne výzvou i možností další seberealizace. Uměla jsem anglicky, lákaly mne nové možnosti práce v prostředí, jež motivuje k většímu nasazení, nabízí nové výzvy.

Jak se vlastně zrodila myšlenka na založení festivalu Svět knihy?
V roce 1995 se konal první ročník veletrhu Svět knihy, který uspořádal Svaz českých knihkupců a nakladatelů (SČKN) pod vedením pana Jana Kanzelsbergera. V té době se zde již konal obdobný festival, jehož pořadatelem byla zahraniční firma, ale představitelé SČKN nebyli s komunikací a spoluprací z její strany spokojeni. Uspořádali vlastní akci, kterou oficiálně podpořil i tehdejší ředitel Frankfurtského knižního veletrhu Peter Weidhaas. V tu dobu vznikala v postkomunistických zemích celá řada nových knižních akcí a on vždy tvrdil, že knižní veletrhy může profesionálně prezentovat jen místní odborná organizace, jež rozumí domácímu knižnímu trhu a jeho problematice. Na tomto prvním (spíše nultém) ročníku jsem vystavovala s výše zmíněnou softwarovou firmou. Pan Kanzelsberger ale nebyl spokojen s organizací veletrhu, již svěřil soukromé výstavářské firmě, a začal hledat manažera, který by se pořádání ujal přímo pod vedením SČKN. Znal mne z dřívějších setkání, oslovil mne a já jsem nabídku přijala.

Jako ředitelka jste působila celých 21 let. Když se ohlédnete nejenom za tím časem, ale i za vývojem, kterým veletrh jistě prošel, je to málo, nebo moc?
Přála jsem si připravit 25 ročníků, Peter Weidhaas vedl Frankfurtský knižní veletrh přes 30 let, Oliver Zille vedl mnoho let úspěšný Lipský knižní veletrh, Zev Birger založil veletrh v Jeruzalémě a stál v jeho čele po mnoho let. Pokud máte tým, na nějž se můžete spolehnout, využíváte nasbírané zkušenosti, reagujete na trendy vydavatelského průmyslu, vytváříte si dlouhodobé a spolehlivé mezinárodní kontakty, spolupracujete s profesními organizacemi působícími v rámci knižní kultury, není už tak těžké pokračovat v tradici, jíž jste pomáhali zavést. Pro mne byla vždy důležitá vzájemná důvěra mezi mnou a vedením SČKN, jíž společnost Svět knihy, s.r.o. (založená v roce 1997) patřila. Lidé se ve voleném představenstvu měnili po 4 letech, při každé změně bylo třeba najít k sobě cestu, vzájemně se respektovat a podporovat se. Bylo to důležité pro obě strany. V roce 2017 jsem mohla odejít do důchodu, v tu dobu jsem věděla, že se tato cesta zaklikatila. Udělala jsem něco, co jsem si nikdy neuměla představit. Odešla jsem do důchodu.

Když si představím kolos, jakým je Svět knihy, napadne mě, že to muselo být neskutečně náročné, ale i radostné: tolik literatury, tolik knih, autorů… Je to více dřina, nebo radost? Taková funkce se snad bez nadšení ani dělat nedá, nebo ano?
Je to radostná dřina. Nejtěžší byly začátky, kdy docházelo k organizačním karambolům, čelili jsme objektivním potížím s výstavním prostředím, byla jsem ze začátku na vše sama, i když mi pan Kanzelsberger moc pomáhal. První ročníky jsme spolupořádali s Výstavištěm Praha, se vznikem soukromé společnosti jsme získali finanční nezávislost. Byly to větší starosti, ale jejich řešení nám napomáhalo rychleji se vše naučit a první úspěchy nás motivovaly k dalšímu pokračování. Nadšení je nezbytné, a i když Vám zodpovědností těžknou nohy, jdete dál, protože máte tu práci ráda, obklopujete se řadou profesních přátel, těší vás úspěch autorů, autorek, překladatelů, ilustrátorů, chcete dál vyvíjet organizaci přinášející užitek nakladatelům a dalším subjektům českého knižního trhu a literární scény.

Bylo nějaké období, kdy jste si vůbec jako ředitelka mohla vydechnout? Příprava na Svět knihy s sebou jistě nese dlouhodobou přípravu (i když věřím, že to není pouze o jednotlivci) a i se skvělým týmem v zádech to musí být otázka mnoha měsíců…
Mohla jsem vydechnout a kompenzovat vnitřní napětí aktivitami, jež mne těšily. Čas s rodinou, práce na zahradě, cestování, kulturní zážitky. Kupodivu jsem si vydechla i při pravidelných setkáních s ostatními řediteli podobných akcí ve světě. Byli jsme taková rodina, měli jsme se rádi, navzájem jsme se respektovali, mohli jsme si ulevit od starostí, sdílet je a společně řešit. Strávili jsme spolu 3 dny za rok, jeden z členů nás vždy pozval do svého města a představil nám místo konání akce, seznámil nás s představiteli kulturního a literárního života. To byla veliká vzácnost a nenahraditelná lekce. Každý ročník byl připravován 1,5 roku dopředu, docházelo tedy k souběhu příprav dvou ročníků. Příprava následného ročníku spočívala především v úvaze o stěžejním programu, oslovení zahraničních vystavovatelů, k čemuž jsme využívali účast na zahraničních veletrzích. Pozvolna se pak příprava stupňovala, ale dalo se vše zvládat.  Jen jsem vždy od ledna nemohla jezdit na hory a lyžování mi opravdu chybělo!

Je něco, na co jste za toto období nejvíce pyšná, a nebo naopak něco, co byste určitě udělala jinak? Přeci jenom člověk v průběhu let nasbírá mnoho zkušeností.
Bráním se pocitu pýchy, ale pokud se určitý ročník veletrhu a festivalu podařil, cítila jsem určité uspokojení nad tím, že vynaložené úsilí nebylo marné, a těšilo mě to. Se svými dnešními zkušenostmi bych vše vrátila na začátek a vyvarovala se chyb, kterých jsem se tehdy dopouštěla. Ale to je utopie. Za celou tu dobu jsem zažila i mnoho faux pas, legračních i hrozivých situací. Ještě si je někdy v duchu promítám. Musím se ale hlídat, abych příliš neobtěžovala okolí svými vzpomínkami. Senioři bývají někdy nesnesitelní.

Jaký byl Svět knihy na začátku a jaký je dnes? Dá se to nějak porovnat? V čem se třeba zásadně proměnil?
Porovnání lze nalézt ve statistických údajích. Informace o počtu vystavovatelů, programů, registrovaných novinářů mohou jednotlivé ročníky pomoci srovnat. Každý ročník je specifický, originální svým programem, osobnostmi, jež se jej zúčastňují, skladbou nakladatelské nabídky. Akce jako taková se formálně nezměnila, knižní veletrh má svou danou strukturu, určitý formát a standardy. Vliv na jeho vývoj mají objektivní podmínky – místo konání, finanční síla knižního trhu, celospolečenský zájem o knihy a četbu. Mění se jistě forma propagace vlivem technologického vývoje, využívají se jiné či nové kanály. Ale stále vnímám, že současný pořadatel využívá osvědčené materiály, jež jsme kdysi zavedli – katalogy, texty, produkce a způsob oznamování programů. Jsou zachovány tradiční pořady, jež vznikly při prvních ročnících (ceny, výstavy, společenské akce). Na druhou stranu je vždy prostor co zlepšovat, kreativně měnit, fantazii se meze nekladou. Důležité je stále to, aby byli návštěvníci a vystavovatelé spokojeni. Jen mám pocit, že na veletrh již nepřijíždí tolik zástupců zahraničních nakladatelů a agenti. Ale k tomu jsou určeny jiné a větší knižní akce v zahraničí. A Svět knihy Praha je stále atraktivní pro širokou čtenářskou obec, to je důležité.

Jaká jste Vy jako čtenářka, jaké máte ráda knihy? A máte vůbec prostor na jejich čtení?
Mám nyní mnohem více času, vyplňuji jej aktivitami, kterými jsem se před tím nemohla zabývat. Četba je jistě jednou z nich, i když jsem nikdy číst nepřestala. Před každým veletrhem jsem si načítala autory, kteří se jej měli zúčastnit, abych měla o jejich díle zasvěcenou představu. Jen se mi stává, že někdy knihu nedočtu. Náhle mne přestane bavit příběh, nesouhlasím s autorem nebo se s ním tzv. nepotkám. Dříve jsem dočítala vše. Vyhledávám dobré romány, povídkovou tvorbu i poezii, čtu i non-fiction z oblasti společenských a historických věd. A mám ráda inteligentní humor a nadsázku, k oblíbeným autorům se vracívám. Nejčastěji ke Karlu Čapkovi.

Co byste festivalu a všem, kteří jej připravují, popřála do budoucnosti?
Festivalu a veletrhu bych popřála stálý zájem vystavovatelů a čtenářů, protože ten je základním kamenem určujícím identitu akce a její úspěch. Pořadatelům přeji stálou a neotřelou kreativitu a odolnost proti stresu. A mým soukromým přáním je, aby byla brzy dokončena rekonstrukce Průmyslového paláce, jenž pro mne přestavoval důstojné místo pro konání knižní akce s mezinárodním rozměrem.

Za poskytnutí rozhovoru srdečně děkujeme PhDr. Daně Kalinové, za jeho zprostředkování Karolíně Krušinové.
Foto: Dana Kalinová, Pavel Němec, Magnesia Litera