Knihu Špionka v knihovně vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Nebylo nic, co by Ava Harperová milovala víc než vůni starých knih. Zatuchlý pach letitého papíru a zvětralého inkoustu ji zval na cestu do svícemi ozářených sálů panských sídel, zasazených mezi zelenajícími se kopci, nebo prastarých hradů s věžičkami natahujícími se k nekonečným, neznámým nebesům. Byly tu objemné knihy, které kdysi hýčkaly dlaně předků, pročítali je učenci, hltali studenti lačnící po vzdělání. V těch křehkých zažloutlých stránkách se ukrývaly příběhy minulosti a všechno vědění. Měla opravdu štěstí, že jí nabídli práci v oddělení vzácných knih v Knihovně Kongresu, kde byla prastará vůně historie vždy přítomná. Prošla pod třemi oblouky k úhledným řadám stolů a opatrně sebrala komínek vzácných knih. Byly různě velké a těžké, měly ohmatané obálky a nerovné okraje stránek, a přesto hromádka nějak pěkně zapadla do sebe jako dokonalá skládačka.
Nedbalý návštěvník tady knihy nechal ležet poté, co si objednal mnohem víc, než mohl za odpoledne přečíst.
Mají větší oči než mozek. Tak to kdysi po Aviných stížnostech na tenhle obvyklý jev – kterým se sama často provinila – zhodnotil její bratr Daniel, když byl doma na dovolené. A ona si na něj vzpomněla pokaždé, když na nějakou opuštěnou hromádku narazila. Ne že by to měla návštěvníkům za zlé. Ani dávní filozofové by nedokázali pojmout tolik informací za jedno odpoledne. Ale i tak se jí bratrova poznámka líbila, vždycky si vybavila, jak se Daniel usmál, když ji vyslovil.
Oba zdědili po matce mechově zelené oči, i když Avě v nich nikdy netančily takové jiskřičky veselí, jaké byly charakteristické pro jejího staršího bratra. Pohled na hodinky jí potvrdil, že už je skoro poledne. Sevřel se jí žaludek, když si vzpomněla na krátký rozhovor s panem MacLeishem, který se ten den odehrál. Schůzka s knihovníkem Kongresu byla mimořádnou událostí, zvláště když po ní
následovalo načmárání adresy na papírek a příslib nové příležitosti, která by pro ni mohla být zajímavá. Ať už to bylo cokoli, pochybovala, že by jí to vyhovovalo víc než místo v oddělení vzácných knih. S potěšením studovala starobylé texty, poznatky dokázala zpracovat a utřídit a pomoct tak návštěvníkům knihovny odhalit hledané informace.
Co by se jí mohlo líbit víc?
Ava přistoupila k poslednímu stolu vpravo a opatrně zavřela La Maison Reglée, ohmataná kožená obálka byla pod jejími prsty hladká jako máslo. Kniha ze sedmnáctého století byla jedním z mnoha gastronomických textů darovaných ze sbírky Katherine Golden Bittingové. Byla to obdivuhodná žena, která své znalosti využívala ve svých funkcích na ministerstvu zemědělství a v Americké asociaci konzervátorů. Každá kniha měla svůj příběh a Ava byla jejich strážkyní.
Opustit místo tady by bylo jako opustit děti. Robert se vznášel na svém obvyklém oblaku domýšlivosti a kritickým pohledem sledoval místnost. Zhasla světlo, aby se nemusela dívat na sardonický úšklebek svého spolupracovníka. Natáhl ruku po La Maison Reglée a ve tváři se mu mihl podrážděný výraz.
„Já to uklidím.“
Ava si knihu přitiskla k hrudi. Koneckonců ani neuměl francouzsky. Nedokázal ji ocenit tak jako ona. Vrátila svazek mezi ostatní ze sbírky, aby rodina byla zase pohromadě, a pak vyšla z honosných prostor knihovny. Přivítal ji svěží jarní washingtonský vzduch, vdechovala ho až k tramvaji, kterou se vydala na adresu napsanou na papírku.

Na E Street 2430, NW dorazila deset minut před schůzkou, což se ukázalo jako výhodné vzhledem ke všemu, čím musela projít, než se konečně dostala dovnitř. U strážní budky před vstupem ji zastavil přísně se tvářící muž, jehož výraz se během jejich hovoru nezměnil. Zjevně neměl pro schůzku o nic větší pochopení než ona. Když ji konečně pustili dál, vykročila po cestě k budově s mohutnými bílými sloupy. Snažila se potlačit svou až příliš
bujnou fantazii – které často popouštěla uzdu – a přinutila se kráčet dál. Další muž ji provedl vchodem do budovy a chodbou až do kanceláře, v níž byl jen stůl a dvě tvrdé dřevěné židle. V porovnání s nimi se zdály židle v oddělení vzácných knih jako velmi pohodlné. Očividně to bylo místo určené pouze pro pohovory.
Ale o čem?
Podívala se na hodinky. Ať se s ní měl setkat kdokoli, opozdil se o deset minut. Zalitovala, že nechala doma na komodě ležet rozečtenou knihu. Nedávno začala číst Rebeccu od Daphne du Maurier, příběh mladé ženy a její nečekané lásky ji okamžitě strhnul. Záložka zůstala u stránek líčících příchod novomanželů do Manderley v Cornwallu. Dveře do vedlejší kanceláře se rozletěly a dovnitř se přihnal muž v šedém válečném obleku – jednořadé sako s úzkými klopami bylo navržené s ohledem na co nejmenší spotřebu materiálu. Posadil se za stůl. „Jsem Charles Edmunds, tajemník generála
Williama Donovana. Vy jste Ava Harperová?“
Jediné jméno, které jí něco říkalo, bylo to její.
„To jsem.“
Otevřel složku, prolistoval ji a podal jí několik papírů.
„Podepište to.“
„Co to je?“ Přelétla je pohledem, samý právnický žargon.
„Smlouva o mlčenlivosti.“
„Nepodepíšu nic, co si důkladně nepřečtu.“
Text byl sušší než obsah některých nezáživných vzácných svazků v Knihovně Kongresu. I tak ale pečlivě pročítala každé slovo, zatímco pan Edmunds na ni podrážděně zíral, jako by ji mohl očima přimět k podpisu. To samozřejmě nemohl. Čekala deset minut na jeho příchod; on tedy mohl počkat, než ona zjistí, k čemu se má upsat. Vše nasvědčovalo tomu, že nesmí nikomu sdělit, co se
v místnosti bude říkat o její potenciální pracovní příležitosti. Nebylo to nic až tak hrozivého, a tak podepsala, což pan Edmunds ocenil netrpělivým odfouknutím.
„Mluvíte německy a francouzsky.“ Prohlížel si ji přes brýle s černými obroučkami, hnědé oči ji zkoumavě sledovaly.
„Můj otec byl něco jako lingvista. Musela jsem ty jazyky pochytit.“ Bodlo ji u srdce, když jí hlavou prolétla vzpomínka na okamžik před lety, kdy otec v hovoru volně přešel do němčiny v nadšení z nadcházejícího výletu s matkou k jejich dvacetiletému výročí. Toho výletu. Toho, ze kterého se její rodiče nikdy nevrátili.
„A také jste prý pracovala s mikrofilmy.“ Pan Edmunds povytáhl obočí.
Rty jí nejistě zacukaly. Když nastoupila do Knihovny Kongresu, její povinnosti se týkaly spíše oblasti archivnictví než typické role knihovnice, zachycovala tehdy na mikrofilmy staré noviny, jejichž stránky pomalu nahlodával čas.
„Ano, to jsem dělala.“
„Vaše vláda vás potřebuje,“ pronesl věcným tónem, který nepřipouštěl námitky. „Jste zvána, abyste vstoupila do Úřadu strategických služeb, Office of Strategic Services – OSS – v rámci programu sběru informací nazvaného Mezirezortní výbor pro získávání zahraničních publikací, the Interdepartmental Committee for the Acquisition of Foreign Publications.“
Mozek jí jel na plné obrátky, jak se snažila pochopit, co právě řekl, otevřela ústa a bezmyšlenkovitě plácla první, co ji napadlo:
„To je hodně velké sousto.“
„Zkráceně IDC,“ dodal bez zaváhání a humoru. „Je to tajná operace, v jejímž rámci se získávají údaje z novin a textů na neutrálních územích, což přispívá k shromažďování informací o nacistech.“
„Budu potřebovat výcvik?“ zeptala se, protože si nebyla jistá, jak ji znalost němčiny vybavila pro špehování Němců.
„Jak jsem pochopil, máte veškerý výcvik, který potřebujete.“
Začal před sebou znovu skládat složku. „Pojedete do Lisabonu.“
„Do Portugalska?“
Na chvíli se odmlčel. „Ano, to je jediný Lisabon, který znám.“
Nepochybně by se tam musela dostat letadlem. Začínalo ji mrazit kolem páteře, ale potlačila to. „Proč mě na to doporučují?“
„Protože mluvíte francouzsky a německy.“ Pan Edmunds zvedl ukazováček. „Umíte pracovat s mikrofilmy.“ Přidal další prst. „Fred Kilgour doporučuje váš bystrý intelekt.“ Ještě jeden prst.
To jméno znala. Předloni pomáhala Fredovi, když převáděl na mikrofilmy zahraniční publikace pro knihovnu Harvardovy univerzity. Po měsících, které strávila stejnou prací pro Knihovnu Kon-
gresu, mu s tím mohla snadno pomoci a on se rychle učil.
„A jste hezká.“ Pan Edmunds se opřel v židli, poslední bod byl vyřízen. Kompliment byl v takovém prostředí stejně nepatřičný jako nežádoucí.
„Co má můj vzhled společného s čímkoli z tady toho?“
Zvedl rameno. „Krásky jako vy mohou získat, co chtějí a kdy to chtějí. Pokud se tedy takhle nemračíte.“ Pokynul bradou.
„Měla byste se víc usmívat, panenko.“
Tohle už bylo příliš.

***

Ráno nepřišlo rychle.
Konečně se malým prostorem rozlehly ostré rány obušku na kovové dveře, které vytrhly Elaine ze spánku.
S vyčerpanýma očima a v pomačkaných šatech, ještě vlhkých od deště, byla spolu s dalšími dvěma ženami vyhnána z cely k ranní očistě. Podél zadní stěny vězení se táhlo velké umyvadlo podobné korytu, ze kterého se krmí dobytek. Tam se jim dostalo krátkého šplouchu vody, tak studené, až se zalykaly, a na tak krátkou chvíli, že jim všem kapala voda jen z brady. Několik ostřílenějších vězeňkyň odcházelo sice s neumytým obličejem, ale s dlaněmi plnými vody, ze kterých dychtivě pily a hasily tak žízeň.
Při pohledu na ně Elaine ještě víc pálilo ve vyprahlém hrdle, olizovala si kapky, které jí zůstaly na rtech. Její dvě spoluvězeňkyně se s ní nepokoušely dál mluvit a ona se neobtěžovala navázat rozhovor. Nejlepší bylo s nikým se nesbližovat, protože i to mohlo člověka učinit zranitelným.
O něco později se dveře opět otevřely, ukázal se strážný, který se na ně díval stejně nepřátelsky jako ony na něj. „Elaine Rousseauová,“ vyštěkl. „Pojďte.“
Druhé dvě ženy sklopily oči, aby jí nemusely dát nic najevo. Elaine se jim nedivila. Chovala se podobně, když do cely přišla.
Krev jí tuhla v žilách, když si vzpomněla na Etiennovu poznámku o tom, že lidé poslaní bez věcí mají být popraveni a ti s věcmi přemístěni do pracovního tábora. Stejně jako Joseph.
Ale ve skutečnosti nikdo z nich neměl žádné své věci, žádné zavazadlo. Až teď a tady si uvědomila, že to byla jen šifra pro život, nebo smrt.

——————————–

K dispozici je kompletní ukázka.
Můžete si přečíst také naši recenzi knihy.

——————————–

O autorce

Madeline Martinová je autorka historických fikcí a historických romancí. Žije na slunné Floridě se svými dvěma dcerami, jednou neuvěřitelně rozmazlenou kočkou a mužem tak úžasným, že dostal přezdívku Mr. Awesome. Je zarputilou milovnicí historie, která se každým dnem šťastně ztratí ve výzkumu. Když zrovna nepíše nebo nezkoumá, můžete ji najít, jak tráví čas se svou rodinou u Disneyho nebo se plíží pro pár lžiček Nutelly a směje se u kočičích videí. Miluje také cestování a svou fascinaci historií připisuje tomu, že většinu dětství strávila jako armádní „spratek“ v Německu. Čeští čtenáři mohou znát už její předchozí knihu Poslední knihkupectví.

Nakladatelství Cosmopolis vzniklo na jaře roku 2015 a je součástí zavedeného nakladatelského domu Grada. Logo značky v sobě zahrnuje hned několik významů: hřbety stojících knih, živoucí město a rytmus. Přináší tak svým čtenářům knihy z celého světa, zahraniční i českou beletrii všech žánrů, a současně drží prst na tepu doby. Pestrou skladbu žánrů (od detektivek a thrillerů přes humor až po čtení pro ženy) ilustruje také motto redakce: knihy všech barev.

Související knihy

Martinová, Madeline

Cosmopolis, 2023