Přinášíme vám ukázku z knihy Bastard,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

Mouchy dorážely na zašedlá skla v oknech refektáře a jejich bzučení bylo tak hlasité a nesnesitelné, že zahánělo myšlenky někam pryč. Bratr Alain jim před jídlem četl Zachariášův chvalozpěv z Lukášova evangelia a Yannig by přísahal na vlastní smrt, že ho nikdo neposlouchal. Nikdo. Na dlouhém stole ležely misky s ovesnou kaší, a když má být zítra ten svátek, tak dokonce u každé stál i kalíšek s medem.
Bratr Alain si odkašlal a utřel si nos do rukávu. Vždycky to tak dělal a žádný z mladých laiků kvůli tomu nikdy nechtěl prát jeho kutnu. Odkašlal si ještě jednou, aby všichni pochopili, že mají poslouchat. „A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů…“
Yannig se rozhlédl po ostatních. Byl nejstarším synem zeměpána, a proto mohl. Nikdo ho nenapomenul.
„… pro smilování a milosrdenství našeho Boha…“
Každý už zase zpozorněl. Když bratr Alain četl, nevyplácelo se nedávat pozor.
Yannig se nechtěl dívat, jak si dvěma prsty utírá nos a pak těmi samými prsty otáčí stránky Písma svatého. Uhnul očima a pohledem zůstal viset na kříži nad hlavou opata v čele stolu.
„… aby se zjevil těm, kdo jsou ve tmě a stínu smrti, a uvedl naše kroky na cestu pokoje.“ Bratr Alain znovu umlkl.
Všichni vstali a dívali se na Yanniga. Něco provedl? Co se stalo? Neposlouchal. Jen seděl u stolu, kručelo mu v žaludku a těšil se na medovou kaši. Sklouzl pohledem z kříže. Opat stál vedle něj a mračil se jako bouřka od jihu. Něco říkal, ale chlapec ho nevnímal. To se stává. Chichi. Jemu pořád.
A pak to opat zopakoval ještě jednou, a Yannig řekl ne.

* * *

Yannig se ani nestačil leknout toho, co udělal. Až teprve po chvilince, kdy mu k uším dolehly poděšené výkřiky druhých. Zmateně se rozhlédl, ale neviděl nic než rozmazané postavy, na stole misky s kaší, džbánky s vodou a kříž na čelní stěně refektáře, který jako by najednou měl svěšená ramena.
Zavrtěl hlavou, jako by ani nechtěl uvěřit tomu, co udělal. Musel pryč!
Kdosi jej chytil za paži.
Pryč!
Vytrhl se, odskočil dozadu a vrhl se ke dveřím z jídelny. Zrovna se otevíraly. Někdo vcházel, ale chlapec si ani nevšiml kdo. Jen se kolem něj protáhl do chodby. Na okamžik mu blesklo hlavou, že by mohl dveře zapřít těžkým dubovým křížem, co visel jen pár kroků od něho, ale kdo ví, jestli by ho vůbec dokázal sundat ze zdi.
Ven? Věděl, že tamtudy to nepůjde. Bratr fortnýř by jej z kláštera v době oběda nepustil. Musel jinudy! Jinam! Někde se schovat!
Jen pár kroků a dřevěné schůdky nahoru.
Na druhém schodu klopýtl, ale ještě stačil před sebe nastavit ruce. Bez toho, že by zpomalil, vyběhl zbytek po čtyřech. Nahoře se ohlédl, na okamžik ztuhl a zaposlouchal se. Ne, neslyšel, že by se za ním hnali. Muselo je to překvapit, ale že by tak dlouho stáli a nepohnuli se? Proč? Po zádech mu přeběhla husí kůže. Možná, že… Ani pomyslet!
Vyskočil na nohy. Třeba se za ním nerozeběhli, protože věděli, že stejně nemá kam uprchnout? V patře nad refektářem, společnou jídelnou, se nacházely jen cely bratří společenství svatého Illtyda a dvířka na konci chodby se otevírala do prázdna. Pro západní křídlo kláštera, kde měl jednou stát dům pro poutníky, ještě ani nezačali kopat základy. Jen ve výšce šesti sáhů nad zemí nechali průchod. Už tam odtud několikrát seskočil, ale to se vždycky jen chtěl vyhnout nekonečným hodinám v oratoriu tráveným vkleče se sepjatýma rukama a pohledem upřeným ke kříži s Vykupitelem. Teď to bylo horší.
Že tudy Yannig utíká, věděl mezi bratry ve společenství skoro každý. Budou na něho dole pod nimi čekat. A mezitím mu další odříznou cestu. Je to slepá chodba. Jak jednou k těm dvířkům doběhne, bude v pasti.
Ne, nebude. Rty se mu prohnuly do opatrného úsměvu. Neměl tady svoji celu, spával nahoře na hradě, ale znal to tu. Okna klášterních cel na pravé straně mířila ke vsi a přístavu a cel po levé ruce na pastvisko táhnoucí se až k lesem zarostlým kamenitým kopcům. Žádným okénkem by se sice nedokázal protáhnout ven, ale…
Dole někdo otevřel dveře z jídelny a do chodby vyšplouchlo vlnobití hlasů okořeněných rozčilením a zlobou. Ještě má čas, blesklo mu hlavou. Než oběhnou klášter a dostanou se pod dvířka. Rozběhl se. V rychlosti vysunul zajišťovací kolíček a vyhlédl ven. Pod ním, o pár desítek kroků dál, stál prázdný povoz. Jeden z těch, co z lomu za Plounevezem vozily kameny na stavbu hradu.
Voli byli vypřáhnutí a vozka se zády opíral o vůz a ukusoval z chlebové placky. Nevěděl o něm. Zrovna se ohlížel doleva, nejspíš se právě z fortny vyhrnuli mniši a rozběhli se podél klášterní zdi.
Yannig nechal dvířka dokořán, aby to vypadalo, že utekl právě tudy, a stáhl se zpátky do chodby. Zaslechl, že už někdo vystupuje po schodech za ním do patra. Rychle vklouzl do první cely na levé straně. Ani netušil, komu patří, ale věděl, že jsou všechny stejné. I tahle byla maličká, úzká a nízká, sotva se do ní vlezlo lůžko a u zdi, dál od okna, aby jí neublížil déšť v době nečasu často vehnaný větrem až dovnitř, stála velká truhla.
„Určitě chce vyskočit!“ slyšel, jak venku křičí jeden z mnichů.
Yannig se ušklíbl. V rychlosti vylezl na truhlu a opatrně se postavil. Pod stropem z nahrubo osekaných borových trámků, na volno naskládaných vedle sebe, se nemohl úplně narovnat. Tiše, aby na sebe neupozornil ty, co zrovna přiběhli chodbou a vyhlíželi dvířky ven, nadzvedl první trámek a opatrně jej posunul dál na ostatní. Pomalu odebíral další, než vznikl otvor dostatečně široký na to, aby se jím mohl protáhnout. Zvedl ruce a prostrčil je skrz. Pokusil se vzepřít o lokty a vytáhnout se do podstřeší, ale nešlo to. Ramena měl sotva ve výši stropu a to bylo ještě moc vysoko. Jeho paže postrádaly dostatek síly. Přitom věděl, že nemá ani moc času. Jakmile ostatní dostanou z toho vozky, že dvířky nikdo nevyskočil, podívají se do cel.
Rychle slezl na zem, vzal stoličku, postavil ji na truhlu a vylezl na ni. Pak už se nahoru dostal bez nesnází. Ještě si lehl na břicho, spustil se hlavou dolů, popadl stoličku a vytáhl ji za sebou. Shodit ji nemohl, to by šlo slyšet, a nechat ji na truhle by byla hloupost. Rychle zase naskládal trámky zpátky na své místo a tiše, jen s modlitbou, aby pod ním nezapraskalo dřevo, se vydal podstřeším na opačnou stranu klášterní stavby.
Pořád slyšel hlasy a křik, ale snažil se je nevnímat.
Panovalo tu šero. Na tvář se mu lepily pavučiny a v jednu chvíli mu přes obličej přeběhl pavouk. Musel se hodně přemáhat, aby nevyjekl odporem. Naštěstí dělali mniši na chodbě takový hluk, že ho při přelézání po trámcích nad jejich hlavami nemohli slyšet. Už přišli na to, že jim zmizel, jen pořád ještě nevěděli kudy. Venku před klášterem bratr Alain vyslýchal nešťastného vozku a nevěřil mu, že nikoho neviděl. Yannig by se jindy smál, ale dnes mu bušilo srdce jako snad ještě nikdy. Věděl, že tohle nemůže dopadnout dobře. Neměl se kam ukrýt. Neměl, za kým by šel a poprosil o pomoc.
Přelezl hlavní příčný trám krovu a dostal se přímo nad refektář. Dole byl klid. Ticho. Mniši už asi odběhli. Necelý sáh napravo od něj pronikalo zespodu do podstřeší světlo dírou po vypadlém suku. Yannig na okamžik zaváhal. Přece jen ale změnil směr a po kolenou se k tomu místu přiblížil. Zatajil dech a přiložil k otvoru oko.
Opat Gildas stál přímo pod ním. Sám, jako by se jej štvanice na Yanniga netýkala. Opíral se o zeď u okna, hned vedle stojánku s biblí, otevřenou na kapitole s Lukášovým evangeliem, z něhož před jídlem četl bratr Alain. V prstech přebíral růženec a modlil se. Yannig se už chtěl začít sunout podstřeším dál, ale v ten okamžik jako by opat vycítil jeho přítomnost. Znenadání ukončil modlitbu a chvíli se rozhlížel. Yannig ztuhl a ani se nepohnul. Pak opat zničehonic zvedl hlavu. Chlapec sebou cukl.

—————————-

Stáhněte si celou ukázku.

—————————-

O autorovi

Jaroslav Mostecký se narodil v roce 1963 v Zábřehu na Moravě, ale nakonec se po vychození střední průmyslové školy usadil s rodinou v nedalekém Šumperku. V devadesátých letech patřil k vlně autorů, kteří u nás položili základy dobrodružné sci-fi a fantasy. Přestože tvořil v mnoha žánrech, nejvíce tíhl k historické fantasy. To se odrazilo i v jeho románovém debutu Jdi a přines hlavu krále (1995), první části dnes již legendární ságy Vlčí věk. Mezi jeho další významná díla patří sbírka hororových povídek Čára hrůzy (1998) či kultovní román Útesy křiku (2004). Dále napsal např. sbírku sci-fi, fantasy a horových povídek Číslo se smrťákem. Vedle psaní se aktivně podílel na vedení Moravské lakrosové ligy. Zemřel předčasně v roce 2020 a jeho poslední dokončenou knihou se stal historický román Bastard (2023).

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Mostecký, Jaroslav

Mystery Press, 2023