Lenka Chalupová – žena nečekaných konců

L. Chalupova uvodni
První knížku Lenky Chalupové jsem do ruky vzala začátkem roku 2021. Udělala na mě takový dojem, že jsem se během roku stihla pročíst až k novince PÁTÉ JABLKO, která vyšla letos v březnu. Navzdory žánrové odlišnosti mají autorčiny knihy jednu věc společnou. A tou je překvapivý závěr!

Lenka Chalupová se narodila 4. 2. 1973 v Přerově a svému rodnému městu zůstala věrna – dosud v něm žije i pracuje. Vystudovala Střední průmyslovou školu strojní v Přerově a žurnalistiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Pracovala jako redaktorka v týdeníku Nové Přerovsko, v Přerovském deníku, v časopisu Sedmička i v Televizi Přerov. V současné době působí jako tisková mluvčí Přerova. Je vdaná a má syna a dceru. Ve volném čase kromě psaní ráda čte, poslouchá hudbu, zajde si do divadla nebo na film a má zálibu v historii a výtvarném umění. V březnu letošního roku vyšla autorce už jedenáctá kniha. Její knihy jsou si v mnohém podobné, většinou je jejich děj zasazen právě do prostředí Přerovska, a přesto má každá něco, čím je naprosto jedinečná.

Kdy jste vlastně začala psát? Bylo prvotním cílem psát, nebo se psaním živit? Nejste spisovatelka na volné noze – je tedy pravda, že psaním se tak úplně uživit nedá?
Píšu vlastně od dětství. Už jako malá holka jsem měla potřebu si všechno zaznamenat na papír, vyráběla jsem si vlastní knihy i s ilustracemi a snila o tom, že jednou – až budou velká – vydám „opravdovou“ knihu. Cesta k mému snu byla ale klikatější. Nedostala jsem se na střední školu podle svých představ, takže jsem musela – ač humanitně zaměřená – jít studovat strojní průmyslovku. Teprve pak jsem se dostala přes konkurz do týdeníku Nové Přerovsko, začala studovat žurnalistiku a ve svých osmnácti letech napsala svou první knihu Lásky za školou, která bohudík zůstala v šuplíku. Po ní následovala ještě další nevydaná kniha a teprve až třetí napsanou jsem nabídla vydavatelství. V té době jsem měla lehce přes třicet, doma dvě malé děti a psaním jsem se bavila na rodičovské dovolené. Knihou Neříkej mi vůbec nic začal můj start do literárního světa. To byl rok 2004, od té doby jsem vydala dalších deset knih.

V době, kdy vyšla knížka Neříkej mi vůbec nic, mi bylo 15 a hned na mě dýchl duch devadesátek, protože knihu vydalo nakladatelství ERIKA, zaměřující se především na romány pro dívky. Nemáte třeba Vy jako autorka chuť knihu vydat znovu, aby měla nový kabátek? Aby ji čtenáři/ky nebrali jako prvoplánový románek pro holky? Nebo je pro Vás spíš dobře, že je taková, protože se tím vlastně odlišuje od těch ostatních? Nejenom vzhledem, ale trochu i svým obsahem?
Přiznávám, že já už se dnes k této knize moc neznám. Byla to prvotina, dnes už bych si takové téma k psaní nevybrala. Od té doby jsem ušla v životě kus cesty, a to by mělo být na tvorbě znát – myslím, že i je :) Nechci se už vracet ke starým knihám a dávat jim novou tvář, toužím vymýšlet nové příběhy. Dnes mě baví psát psychologické příběhy s detektivní zápletkou, anebo romány, které stojí na reálných základech určité doby. Aktuálně mě těší zpracovávat čtyřicátá a padesátá léta, brzy bych ráda zabrousila i do šedesátých let.

Už v roce 2009 vyšla další kniha – Vosí hnízda. Zpracováváte v ní téma sekty, manipulace a únosy lidí, což je od první knížky docela skok. Byl to záměr, nebo prostě přišla zrovna inspirace na toto téma? Jak vůbec knížka vznikla?
Cílem bylo napsat příběh s detektivní zápletkou. V té době rezonoval případ sekty, která si říkala Imanuelité a jejím duchovním vůdcem byl zeť herečky Mileny Dvorské. Říkala jsem si, že příběh komunity, která si žije podle svých vlastních pravidel a zasahuje do životů jiných lidí, bych ráda dostala do knihy. Tak vznikla Vosí hnízda – sekta, jejíž představitelé unášeli lidi, s nimiž měli své plány…

Jako další bych zmínila knížku Pomněnkové matky z roku 2014, věnovanou rodičům, jejichž děti zmizely beze stopy. Název odkazuje na tzv. „Pomněnkový den“, jak se přezdívá Mezinárodnímu dni pohřešovaných dětí, který připadá na 25. května. Proč právě toto téma pro další knihu?
Když jsem pracovala jako redaktorka v deníku, setkala jsem se postupně se dvěma matkami, kterým se ztratily děti – jedna byla z Přerova, druhá z Hranic. Prožívala jsem s nimi jejich hrůzu a děsila se, že by se něco takového stalo mně… Nedokázala jsem si ani představit hloubku jejich bolu, hrůzy a zoufalství. Věděla jsem, že matkám, kterým se ztratilo dítě, se říká pomněnkové, a zároveň jsem si byla vědoma, že česká veřejnost moc neví o dni, který je jejich připomínkou. Ani se vlastně neví, že symbolem toho dne je pomněnka, která říká: „nezapomeň na mě“. Rozhodla jsem se proto v knize vystihnout prožitky matek, kterým se ztratily děti a ony po nich pátrají. Předmluvu ke knize mi napsala prezidentka Nadace naše dítě Zuzana Baudyšová, knihu jsem měla možnost prezentovat v pořadu Sama doma České televize – a toto všechno mě dostalo do většího podvědomí čtenářů. Kniha byla úspěšná, rychle se vyprodala, dělal se dotisk a vydavatelství Čas mě zařadilo do seznamu svých kmenových autorů.

Nemůžu nevzpomenout také knihu Začátek. Tentokrát se jedná o povídky, ale řekla bych hodně netradičního obsahu. Jsou temné, skoro až děsivé, nikoliv po „duchařské“ stránce, spíš psychologicky. Připomněly mi tvorbu autorky Viktorie Hanišové (např. povídková kniha Dlouhá trať). Znáte tuto její knihu? Zajímalo by mě, jak vznikne nápad k takto psychologicky náročné, ale propracované knize?L.Chalupov zacatek
Když jsem chtěla napsat knihu povídek, tak mě vydavatel odrazoval. Říkal, že povídky se moc dobře neprodávají. Ale nakonec kývl a dostala jsem volnou ruku. Ano, kniha Začátek přináší povídky tak trochu hrubšího zrna… ale čtenářsky byly, troufám si říct, příznivě hodnocené. Všechny povídky propojuje postava psycholožky Vandy Berkové, která vlastně vypráví příběhy svých klientů – lidí mnohdy vyšinutých, zvláštních, podivínských až nebezpečných. Povídají jí o svých problémech a ona je vrací na začátek jejich potíží – většinou tedy do dětství. To bylo podstatou… ukázat, kam až mohou vést staré škrábance na lidské duši. A ano, vím, že některé moje knihy čtenáři přirovnávají k dílům Viktorie Hanišové. Četla jsem od ní zatím jen Houbařku a moc se mi líbila, na další její knihy se chystám.

Abych se taky dostala k novince… Kniha Páté jablko vyšla letos v březnu. Máte z vydání každé další knihy stejnou radost?
Mám z ní obrovskou radost, pořád se na ni dívám, očichávám si ji, listuji. Každé své knižní dítě mám ráda, ale to čerstvě narozené je pak mým favoritem – hřeje se v mém srdci na výsluní až do chvíle, než mi vyjde další kniha. Těší mě, když vidím, že po pár dnech na trhu má na Databázi knih hodnocení 95 procent, nesmírně si toho vážím. Ale zároveň to přijímám s pokorou a vděkem – vím, že může přijít den, kdy už nenapíšu nic, protože to třeba nepůjde. Zatím si to ale neumím představit, příběhů v mé hlavě rezonuje a tancuje spousta.

Podle ukázky mi kniha stylově připomíná tu předcházející – Kyselé třešně (vyšla v roce 2020). Mají k sobě tyto knihy stylově blízko? Je při psaní jednodušší opírat se o reálné události, nebo si celý příběh vymyslet podle svého?
L. Chalupova TresneKyselé třešně se odehrávají v letech 1944 a 1945 v Přerově a v blízké vesnici Lověšice. Kousek od ní je kopec zvaný Švédské šance, na kterém se krátce po konci války stala tragédie – masakr karpatských Němců slovenskými vojáky. Při psaní knihy jsem o této pohnuté válečné a poválečné době mluvila s pamětníky, listovala kronikami i dobovým tiskem. Vůbec jsem nečekala, že román bude mít takový ohlas, do dvou měsíců byl celý náklad vyprodán a dělal se dotisk. Proto jsem se rozhodla pokračovat v obdobném duchu a napsala Páté jablko – kniha se odehrává v letech 1946 až 1950 v Přerově a v blízké vesnici Předmostí. Příběh pojednává o sadařích, kteří po Vítězném únoru přišli o svou ovocnou zahradu a domnívali se, že jde o největší křivdu, kterou mohli zažít – vždyť jejich sad obdělávalo několik generací rodu a úrodná hanácká půda pro ně byla takřka posvátná! Jenže pak přišla nečekaná osudová rána, proti které byla všechna dosavadní příkoří nicotná. Také tady jsem se inspirovala kronikami a povídala si s pamětníky, kteří v té době v Předmostí žili. A jestli je při psaní lehčí opírat se o reálné události? Zdánlivě ano, i je to lákavější a dobrodružnější, ale taky to může být zrádné. Proto jsem obě poslední knihy dala ještě ve formě rukopisu číst třem historikům, abychom vyladili případné nesrovnalosti.

Teď trochu osobní otázka. Vždycky si říkám, že když píšete, určitě už nemáte čas na čtení. Jak to je? Máte jako spisovatelka čas číst? A pokud ano, co si Vy sama ráda přečtete?
Jasně, čtu strašně moc ráda, miluji ty chvíle, kdy se nořím do příběhů. Nejraději mám knihy současných českých spisovatelek, čtu je ráda a samozřejmě se občas nevyhnu porovnávání… Nebo si přemýšlím, jak bych tu dějovou linku vedla já, anebo jakou formu psaní bych volila.

Normálně bych se na konci zeptala, co dalšího chystáte. Vám ale letos nová kniha již vyšla. Proto by mne zajímalo, jestli si dáte od psaní chvíli volno, nebo se rovnou pouštíte do přípravy dalšího titulu?
Kniha Páté jablko prošla v březnu slavnostním křtem, a tak se pomalu pouštím do přípravy na další knihu. Už se na to moc těším, ráda bych zase zabrousila do historie, konkrétně do padesátých a šedesátých let minulého století.

Autorce děkujeme za rozhovor a přejeme plno inspirace pro další čtenářsky úspěšné příběhy. Vy se můžete podívat na informace o dalších vydaných knihách: Liščí tanec, Ptačí žena, Tyrkysové oko, Ledové střepy nebo Utopená

Foto: web autorky

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizePomněnkové matky

Chalupová, Lenka

Čas, 2014

zobrazit info o knizeZačátek

Chalupová, Lenka

Čas, 2019

zobrazit info o knizePáté jablko

Chalupová, Lenka

Čas, 2022

zobrazit info o knizeLiščí tanec

Chalupová, Lenka

Čas, 2018

zobrazit info o knizePtačí žena

Chalupová, Lenka

Čas, 2017

zobrazit info o knizeTyrkysové oko

Chalupová, Lenka

Čas, 2016

zobrazit info o knizeLedové střepy

Chalupová, Lenka

Čas, 2015

zobrazit info o knizeUtopená

Chalupová, Lenka

Čas, 2013

Napsat komentář