Ukázka z knihy Špicl Páně 955 (Patrick Zandl)

Spicl Pane 955_uvodni
Přečtěte si neotřelý historický román, jehož děj se odehrává v době po zavraždění svatého Václava, kdy se Martin z Wartberka snaží usmířit východofranského krále Otu s knížetem Boleslavem.

Přinášíme vám ukázku z knihy Špicl Páně 955,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

 

Zvuk probouzející se země vybízel k jitřním modlitbám. Půda byla studená, nad řekou se válely cáry ranní mlhy a vzduch svou břitkostí řezal plíce. Příhodná chvíle, příhodný okamžik uklidnit svou duši i mysl před nadcházejícím dnem modlitbou na počest Kosmy. A Damián nebudiž opomenut.
Když Boleslav vyšel na dvůr, krokem ještě vratkým po včerejší hostině, jež se protáhla hluboko za půlnoční, motala se mu hlava. Sáhl do vědra, které stálo přede dveřmi do stavení, a ošplíchl si obličej. Nadechl se zhluboka, nos mu pročistil pach kouře a ostrý ranní vzduch, mysl pak voda, která stékala po jeho tváři. Nevšímal si toho, že mu smáčí košili.
Pak ho uviděl. Muž vyšel z druhého stavení, ranní ptáče stejně jako on. Jak je to babička naučila. A matka, jistěže. Čeleď se teprve probírá, a pánové jsou již na nohou, protože vládnout zemi neznamená odpočívat.
„Bratře? Václave?“ zavolal na něj. Druhý se na něj podíval, rukama si přejížděl suknici a urovnával opasek s tesákem. Kývl. Neřekl nic.
„Bratře. Ta váda… včera… Oba jsme to tak přece nemysleli!“
„A co jsme nemysleli? Mluvil jsi o mně jako o zbabělci, a za to se mi chceš omlouvat v ústraní, zatímco mě haníš přede všemi?“
Dohonil ho. Oba mířili ke kostelním vratům. „Počkej přece!“ zavolal znovu. Druhý ho nepočkal, jen zrychlil krok.
„To chceš jít na jitřní neusmířený?“ zavolal ještě jednou, už byl půl kroku za ním, a chytil bratra za rameno. Ten sebou škubl, vysmekl se mu a otočil se jako na obrtlíku.
„Co ti najednou, bratře, tak záleží na usmíření před mší? Zrovna tobě?“
„Jsi můj bratr.“
„Jsem především kníže země. Znevažuješ mě a to, že jsi můj bratr, tě neochrání věčně.“
„Nechtěl jsem přece nic pro sebe!“
„Nic pro sebe? Mělník je ti nic? Drvošť je ti také nic? A Levý Hradec? Co z toho je nic?“
„Cožpak jsem to chtěl pro sebe? Luckým bych zabránil, aby ti vpadli do zad! Jako když jsme bili bavorského Arnulfa. Tehdy jsi mi věřil!“
„Co to pořád meleš o Luckých? Jsme s nimi ve smíru a v úmluvě!“
„Vyvrátíš Kouřim, a než se Jindřich za hranicí probudí a vtrhne se saskou hotovostí do země, vyřídíme spolu Luckého. Obsadíme Zábruš a Drahůš. Zasekáme Nakléř! A kdo vejde, toho zničíme. Sjednotíme zemi! Co z toho je, bratře, pro mne? Co?“ nenechal se zadržet v řeči Boleslav.
„Nechápeš to,“ odbyl ho starší vztekle, ani se neotočil. „Kouřimského zpracuje Střezislava. Neuškodí nám, pohlídá ho. Na příští letnice budeme mít dost peněz pro družinu, vyvrátíme Lucko z chodu, a než Sasové přitáhnou, opevníme ho. Opačně to ale nejde. Copak to nevidíš? Arnulf by k nám vtrhl od Řezna a bez ostatních hradišť se Bavorům a Sasům najednou nepostavíme. Kolikrát ti to musím vysvětlovat? Tak na co bys seděl na Mělníce nebo na Drvošti? Táhni k Dyji pro otroky, jestli chceš pomoci bratrovi. Potřebujeme peníze. Pak vytáhneme na Lucko, obviníme Vitobora, že není křesťan, a upevníme víru. Proč všude stavíme kostely? Protože přinášíme víru. A na šíření víry Ptáčník slyší.“
„Váháme, jsme pomalí. Vypadáme jako slaboši!“ zuřil mladší.
„Ticho už! Nějak vypadáme, a jiní jsme! Udeříme v pravou chvíli a v pravý čas.“
„Teď je ten pravý čas, bratře!“
„Já řeknu, až bude! Copak si nepamatuješ to proroctví? Já budu ten, jehož krev a zrada vykoupí zemi, zatímco ty budeš sjednotitel země a tvé jméno při všech modlitbách zmiňovati budou na druhém místě za světcem českým. Budu to já, kdo chcípne uštvaný před zemskou branou, a mě budou všechny věky tupit! Více slávy tobě, už když ses narodil. Já jsem jen starší!“
„Ty tomu proroctví věříš? Kněz byl opilý. Krastěj pije malvaz jako vodu. Necháš se šálit pomluvami? Udělej, jak říkám! Horní Labe ubráním. Neprojdou, budeš mít dosti času! Bratře! Sjednotíme zemi!“
Znovu se ho pokusil chytit za ramena. Tak, jak to dělávali, když byli malí, aby jeden druhého vyslechli. Ale starší ho prudce odstrčil. Boleslav uklouzl a spadl do bahna dvora, padl na břicho a tvář se mu zabořila do černé rozbředlé země. Byl rozzuřený. Chtěl se smířit. Chtěl se omluvit. A chtěl zabíjet, v ponížení. Tohle všechno najednou. Věděl, že zašel příliš daleko, že se neměl bratrovi při hostině vysmívat. Moc pil. Ale tohle… to bylo vážné. Takhle daleko to zajít nemělo.
„A ty si myslíš, žes mi někdy v něčem byl oporou? Jen mě tupíš, že jsem mladší. Jen mi podsouváš to zasrané proroctví opilého pohana. Do bahna mě srážíš, a to je to jediné, čím mi věrnost oplácíš!“
„Táhni se svými výčitkami! Myslíš, že mám na starost jen tvoje nářky? Mám tě snad srazit mečem?“ odpověděl mu druhý, už také rozzuřený. Křičeli, křičeli na celé kolo, na celý dvorec.
Mladší kopl stojícímu bratrovi nohou pod koleno, chtěl ho také srazit do bahna, jenže ten uskočil a kopl ho zpět. Začali se prát. On v bahně na zemi, jeho starší bratr nad ním s převahou a rozvahou stojícího. A staršího.
„Dost, dost už, ty bláhovče,“ křičel – možná to křičeli oba, protože oba chtěli ukončit tu nedůstojnou scénu. Pak ho přece jen citlivě kopl někam do břicha, když se skláněl. Starší uskočil a v bolesti se prohnul. Vytáhl meč.
„Kdo si myslíš, že jsi, ty hlupáku, dost už!“ křičel starší. Meč promáchl vzduch a narazil do nohy, naštěstí plocho a křižmo, ale beztak bolestivě. Mladší zařval, bolelo to, jako by se meč zakousl do kosti, protože holeň nekrylo nic než tenká nohavice. Smýkl sebou v bahně a podařilo se mu bratrovi podkopnout jednu nohu; téměř ho srazil do bahna. Bylo by mu to bývalo stačilo. Byl by to býval považoval za vyřízené, protože dál už zajít nechtěl. Nemohl. Nesměl. Už tak pokoušel štěstěnu i trpělivost staršího více, než bylo možné považovat za únosné.
Hlava mu třeštila, oči měl plné bláta, tvář zmazanou a studené bahno mu zatékalo pod kytlici. Náhle ucítil ruce, jak je od sebe odtrhávají. A uslyšel křik. Z dálky. Až pak si uvědomil, že křičí on sám, že má jen bahno v uších z toho, jak se v něm prali. Poznával je. Jeho družiníci. Skoro neustrojení, vyběhli, když slyšeli křik. Baže, hádali se vedle srubu, kde přespávali. Museli to slyšet.
Konečně křik rozpoznal: „Chce zabít Boleslava! Chce ho zabít!“
„Ne! Dost! Nechte toho! To je v pořádku!“ začal křičet, ale odpovědí mu bylo zařinčení tesáků. Nikdo ho už neposlouchal. Nikdo. Ani vlastní muži. Popravdě, spíše už si mysleli, že nežije. Nebo je zraněný. Že musejí zastavit jeho bratra, než ho zabije.
Než stihl udělat cokoliv dalšího, vedle něj se do bahna s mlasknutím svezlo tělo. Poznával ty vousy, vlasy, pruh látky, jímž si bratr svazoval vlasy. Tvář měl červenou. Rudou. Od krve, jež vytékala z pootevřených úst. Pak uviděl rány. Rozervanou látku.
„Bratře! Václave! Co jste to udělali?“
Čtveřice mužů kolem něj stála, dýchala zrychleně, jak je příval vzrušení a blízkosti smrti stále ještě rozechvíval a zostřoval jim smysly.
„Chtěl tě zabít, Boleslave! Co jsme měli dělat?“ prohlásil Česťa hlasem plným napětí.
„Nechtěl! Jenom jsme se pohádali! Rychle, pomozte mi odnést ho do kostela, seženeme kněze, ať ho uzdraví!“
Vzali tělo, ze kterého vyprchával život, a rychle běželi ke kostelu svatého Klimenta. Všichni byli v šoku, ještě si plně neuvědomovali, co se stalo, ještě věřili tomu, že kněz svede zázrak a při mši svaté tělo knížete navrátí mezi živé. Že všechno bude při starém. Možná. Možná tomu ještě v tuhle chvíli věřili, i když jejich štěstím bylo, že neměli čas přemýšlet nad tím, čemu vlastně věří.
„Hej! Hej, co to děláte?“ uslyšeli hlas. To už stáli u dveří kostela. Hněvsa bušil na ještě zavřená vrata, bylo příliš brzo na jitřní. Otočili se po hlasu, i když ho všichni poznali.

—————————

Přečtěte si celou ukázku.

—————————

O autorovi

Patrick Zandl je Husákovým dítětem socialistického Československa, ačkoliv se narodil v západoněmeckém Mnichově. Studoval religionistiku, ale celý život se živí technologiemi – bývá označován za jednoho z otců českého internetu. Spoluzakládal řadu internetových projektů (Mobil server, televize Stream) a dnes pracuje jako koordinátor vývoje ve firmě Prusa Research. Renomovaný technologický publicista a popularizátor vydal řadu knih věnovaných právě moderní technice (např. Apple: Cesta k mobilům). Coby beletrista debutoval military sci-fi Flotila Země, v níž nechal mimozemskou invazi rozdrtit českou vesmírnou flotilou. Následovaly první český e-book Koncernová pětiletka a socialistická epopej Husákův děda, kterou většina českých ekonomů zděšeně zavrhla. Dnes žije v Brandýse nad Labem, kde byl několik let pirátským zastupitelem a kde ho potkáte, jak běhá podél Labe nebo v hlubinách Houšťky.

Zdroj informací: nakladatelství Mystery Press


Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeŠpicl Páně 955

Zandl, Patrick

Mystery Press, 2022

Napsat komentář