Dobrý den, Kamilo. Vy jste autorkou knihy s neobvyklým názvem Kdyby lidi byli stromy, která bývá zařazována mezi dětskou literaturu. My oba ale víme, že tato šablona není zdaleka dostatečná a že vůbec nevystihuje celkovou podstatu a záměr. Pojďme společně poodhalit roušku tajemství jejího vzniku i obsahu.

Vezměme to tedy od začátku. Kdy ve Vás začal hlodat červík touhy dát knižnímu světu něco z Vás samotné?

KB: Dobrý den, Dalibore. Ten červík začal hlodat v době, kdy jsem měla potřebu dát do slov a tvarů (metaforických) pro mě osobně důležité téma – více laskavosti k tomu, jak rozliční jsme ve svých fyzických tělech a podobách. Asi proto, že já jsem vždycky byla hodně jiná, vyčuhovala jsem a uvědomovala jsem si, jak necitliví a nevědomí byli lidé kolem mě, když měli potřebu tu odlišnost neustále komentovat a neustále srovnávat, a kdy jsem si uvědomovala ten velký společenský a kulturní tlak na určitou podobu. A protože mám dvě dcery, věděla jsem, že i ony tomu budou, a nemusely by být, vystaveny. Přestože je kniha psaná jazykem metafor a slovníkem pro malého čtenáře, oslovovala v tématu i mé dospělé přátele, kteří četli prvotinu knihy v elektronické podobě a dávali mi zajímavou zpětnou vazbu. Nabyla jsem dojmu, že v knize oslovuji něco, co není jen moje téma, ale zajímá a dělá něco i s lidmi kolem mě. Ale „vyjít s kůží na trh“ a postavit se za vlastní tvorbu, vlastní myšlenky nebylo pro mě vůbec jednoduché. Nicméně při psaní jsem pociťovala spoustu radosti a lehkosti, a tak jsem měla dojem, že je správné v tom pokračovat a dotáhnout to do konce (což už nebylo o takové lehkosti a radosti) a vyjít s knihou i na světlo v tištěné podobě, v tělesnosti samotné knihy.

Než se podíváme na obsah, prozraďte nám něco o sobě jako o člověku. Na věk se ptát nebudu (smích), ale co třeba Vaše profese? Rodina? Domácí mazlíčci?

KB: Já už jsem ve fázi, kdy na věk začínám být hrdá, takže klidně prozradím, že příští rok mi bude padesát, a to je věk, kdy už je na čase nestydět se vydávat plody svého života a taky s větší lehkostí ustát různé zpětné reakce. Je to celoživotní proces učení a objevování sebe sama s laskavostí k sobě takové, jaká jsem. Kniha a její vydání v tom pro mě byly školou. V mé profesi terapeutky, facilitátorky, lektorky a kariérové poradkyně jsou tyto procesy celoživotního učení nezbytným předpokladem. A považuju se i za ženu tvořivou, maluju, pracuju s hlínou, věnuju se i arteterapii, takže tvořit slovem je pro mě další sféra, která je ne nepodobná těm výše zmíněným. Žiju v Plzni, mám dvě skvělé dcery a jednu kočku, které jsou pro mě výzvou stejně jako zdrojem radosti a vděčnosti. A mám velké štěstí na dobré přátele a příležitosti poznávat svět v jeho rozmanitosti, koneckonců ta rozmanitost je něco, co i v knize oceňuji, konkrétně i v té rovině naší tělesnosti a úctě k rozmanitosti našich těl, ale nejen těl, k rozmanitosti, kráse a jedinečnosti všeho stvořeného.

A teď už ke knize. Kdyby lidi byli stromy není jediné „kdyby“, které svým čtenářům nabízíte. Co ta ostatní?

KB: Jak už jsem se zmínila, hlavní impuls byl vzdát úctu té rozmanitosti, která se projevuje i v jedinečnosti našich fyzických těl, ale i našich dovedností, našich myšlenek a našeho konání, které s těmi těly velmi souvisejí. Kapitoly mají metaforické názvy: Kdyby lidi byli ptáci, houby, srdce, Srdce přírody, radostí a poslední Kdyby stromy byly lidi. Nelze mluvit o těle, abychom se nedostali k tomu, že v těle se dějí myšlenky, v těle prožíváme a vnímáme svět, skrze tělo se dotýkáme druhých i světa, dýcháme společný vzduch a třeba i zpíváme, jsme díky tělu v pohybu a třeba ve společném tanci. To vše jsou podle mě krásné příklady, jak jsme propojeni s přírodou obecně, zvířaty i rostlinstvem, jedni s druhými. Téma PROPOJENOSTI, VZTAHU a SPOLU-BYTÍ jsou další velká témata, která jsem se snažila v těch jednoduchých a s tělem spojených jevech jako pohlazení, zpěv, dýchání, tanec atd. oslovit a přivést k uvědomění. Celá kniha je takovou nabídkou k vděčnosti a oslavě života, který prožíváme v těch nejzákladnějších aktivitách, které bereme za samozřejmost a které díky našim tělům prožíváme. Ano, je to takový úvod do celostního vnímání, do neoddělování těla od myšlení, vnímání a nakonec i od vůle vědomě konat a uvědomovat si dopad na svět kolem nás. Jsou to velká témata, ale ráda se pokouším taková neuchopitelná témata přinést nějak „na zem“, do obrazů alespoň metaforických, do představ a dát jim jednodušší „kabát“. K tomu mi přišla skvělá metafora stromů, u kterých nás jejich rozdílnost tolik nepřekvapuje a o nichž víme, jak spolupracují a ovlivňují se mezi sebou i jsou propojeni se světem „nestromovým“, např. s houbami, ptáky, mikroorganismy, nevyjímaje propojení stromů s lidmi, s jejich vůlí a záměry, které ovlivňují to, co se děje s lidmi i se stromy a přírodou kolem. To vše je obsahem knihy. A navíc by nebylo fér o takových věcech jen číst, a proto jsou za každou kapitolou různé hry a aktivity, které dávají šanci to vše prožít doslova na vlastním těle.

U dětské literatury je kromě samotného textu důležitá i vizuální podoba celého díla. Ilustrace ve Vaší knize působí neuvěřitelně autenticky a nebojím se říci, že jí dodávají naprosto jedinečný charakter. Odkud obrázky pocházejí?

KB: Obrázky namalovala moje známá Olga Yakubovskaya, která v Plzni vystudovala Fakultu umění a designu a já jí chtěla dát prostor vyjádřit se k textu, který ji zaujal. Kniha se stala její první českou knihou, kterou ilustrovala. Protože se stejně jako já „točila“ kolem komunitního prostoru Plzeň zastávka, kde vznikaly a vznikají neotřelé nápady, podpořily jsme se s Olgou ve svých prvotinách navzájem, aby kniha vznikla spoluprací, stejně jako s dalším mým milým známým, grafickým designérem Honzou Dientsbierem. Přátelství nám pomohlo, aby spolupráce byla živá a vřelá, chvílemi i vřela. Finální vizuální tvar knihy to podle mě dokládá a odráží jedinečný charakter vztahů všech, kteří na knize spolupracovali včetně Honzy Kršňáka, velkého svéráze a spoluautora, který ke knize přišel na samý závěr, ale dal jí podstatný otisk stejně jako Lenka Kubelová z nakladatelství Grada, konkrétně z Alferie, která knihu velmi podporovala a pomohla jí na svět. Byla to velká zkušenost o různosti, o které v knize píšu, a o spolupráci, která vždy nutně přináší napětí, kvas, konflikty a vzájemné poznávání i prohlubování vztahů.

Teď něco málo technického. Já už vím, že od první „čárky“ po vytištěný svazek uběhlo hodně vody. Jak to celé probíhalo?

KB: Tak trochu jsem už naznačila klíčové lidi. Bylo nás tedy dost, já jako autorka, spoluautor, ilustrátorka, grafický designér, zástupce nakladatelství, odborná korektorka. Ale na počátku, což bylo asi před 8 lety, vznikaly první texty, psané s lehkostí a radostí, metafory plynuly skrze mě a vzniklo ucelené dílko, které dlouho leželo v elektronické podobě. Vznikly i první černobílé ilustrace. Pak kniha odpočívala několik let, než došlo k setkání s lidmi kolem komunitního prostoru Plzeň zastávka, tam přišly další impulsy a nápady, jak knihu vydat crowdfundingovým způsobem. Hodně mě podporovala má kamarádka Helenka Dientsbierová, cvičitelka jógy, aby kniha vyšla… Byla to otázka peněz a ochoty najít dostatečné finanční zdroje. Nakonec přišla „náhoda“ potkání se s Lenkou Kubelovou z nakladatelství Alferia a vše nějak zapadlo a kniha šla na svět skrze odbornou i finanční podporu nakladatelství Alferia.

Mezi řečí jste se zmínila, že se objevil i zájem převést Vaši knihu do zvukové podoby. Na čem realizace takového plánu ztroskotala?

KB: Ztroskotala na podobě autorských smluv běžných nakladatelství, které si vyhradí právo na několik let a do audio verze se nepustí. Ale není všem dnům konec. Nakladatelství, které neuspělo při vyjednávání s Gradou, mi dalo podnět, abych napsala novou knihu, a tu mi nabídli vydat včetně dnes populární audio verze. Tak uvidíme.

Celou dobu mluvíme o dětech. Jaká byla malá Kamilka? Jaké měla dětské sny a představy o své dospělosti? Byla knihomolkou, nebo ji knihy nechávaly chladnou? Divoké dítko, nebo takové, o kterém nikdo nevěděl?

KB: Jéé, malá Kamilka byla poměrně zvídavá holčička, která ráda objevovala svět nejen skrze knihy. V době svého dětství jsem hlavně hodně lítala venku, stavěla bunkry, sbírala kytky a vázala si je do kytic a objevovala zákoutí na pomezí civilizace i přírody, to vše se dělo v Karlových Varech, kde jsem vyrůstala se sestrou a dětmi z naší čtvrti v úžasné části kousek od louky, lesa a strání porostlých velkými buky. A tady je možná počátek vztahu ke stromům, které hrály velkou roli od počátku a dodnes mě zajímají a fascinují a často je mám i v té metaforické rovině jako bytosti, které jsou mi nějak blízko. Myslím, že jsem už jako dítko vždycky nějak vyčuhovala svojí výškou a štíhlostí (svojí konstitucí), což je něco, co jsem si v knize potřebovala vědomě uchopit a dát tomu uchopení umělecký kabát. A přinést uvědomění, že naše hodnocení vlastního těla i těla druhých potřebuje velkou laskavost.

A teď výlet opačným směrem. Jaké má dnešní Kamila plány do vzdálené budoucnosti? Přibude nějaká další autorská tvorba?

KB: Když jsem dopsala tuto knihu, na psaní další knihy jsem neměla ani pomyšlení, ale teď, s odstupem, už ve mně znovu přichází impuls napsat pokračování s názvem „Kdyby lidi byli hvězdy“. Chtěla bych v ní zase přinést uvědomění našeho propojení se vším stvořením i s vesmírem. Ráda bych prozkoumala poznání, dnes už i vědecké, že naše těla nesou hvězdný prach, že prvky, které jsou ve hvězdách, neseme i my v našich tělech, ve složení naší krve i našich kostí. Je to fascinující. Ve všech nás, kdo žijeme a dýcháme, je paměť nejen lidstva, ale celého vesmíru, který se vyvinul do takové krásy a tak úžasného fungování. To je posilující. A ráda bych podpořila čtenáře v pohledu na sebe sama, jako na hvězdy, v tom konkrétním hmotném i tom přeneseném významu – „hvězdy“, které září a nesou nějakou jedinečnou „jiskru“, a v uvědomění pro mě neuvěřitelného jevu, že vesmír nemá střed, ale že je v každém místě vesmíru, tedy i v každém z nás. Tak uvidíme, jestli se mi něco takového povede ztvárnit a převést do slov.

A na závěr má nejoblíbenější otázka: Na co byste se ještě sama sebe zeptala? A hned nám můžete i odpovědět (smích).

KB: Asi na to, co mi dává v tomhle bolavém světě naději? Ona pevná půda pod nohama, Země, která nás nese všechny, hvězdné nebe nad hlavou a něco jako kolektivní inteligence (stejně jako u stromů), kterou často při spolupráci a spolu-bytí zažívám. Děkuju za otázky, Dalibore.

A já děkuji za odpovědi, Kamilo.

Související knihy

Bolfová, Kamila - Kršňák, Jan - Yakubovskaya, Olga

Alferia, 2020