Přečtěte si ukázku z knihy V Krvavém pásu,
kterou vydalo nakladatelství Mystery Press.

„Vítej na novém postu, Alexeji.“
Desátník Alexej Kozlov se rozhlédl po stísněném operačním centru. Teď už chápal všechny ty vtípky o klaustrofobii a příliš dlouhých nohách, které musel poslouchat celou cestu na stanici FOS-17. Velín byl tak malý, že se svým novým kolegou, podporučíkem Balanem, budou muset koordinovat asi i otáčení židlí.
Stanice FOS – Forward Observation Station – byly dítkem programu Beacon, který UTF spustila před čtyřmi lety. Válka s Korzáry v té době vstoupila do nové fáze, kdy se po průzkumných Explorerech a nákladních lodích začaly ztrácet i bojové lodě UTF. Korzárských útoků výrazně přibylo, a zatímco před přezbrojenou nákladní lodí se stále dalo utéct, střet s fregatou nebo lehkým křižníkem Liberator byl pro většinu civilních plavidel osudný. Záhadný nepřítel sílil a UTF o něm nevěděla o moc víc než před šesti lety, kdy nevyhlášená válka začala.
Bylo potřeba zjistit, kdo jsou, proč s námi bojují a kde se nacházejí jejich základny a planety, a na poslední otázku měl odpovědět projekt Beacon.
V neosídlených soustavách na hranici kolonizovaného vesmíru byly v nejvyšším utajení vybudovány skryté senzorové stanice s minimální posádkou. Každá z vybraných soustav nabízela něco, co by Korzáry mohlo zaujmout – plynné obry s vysokým obsahem hélia-3 v horní atmosféře, planety v kolonizovatelném spektru a asteroidy s ložisky cenných kovů a transolaritu – a FOS stanice měly číhat na korzárská plavidla, která do nich mohla zavítat. Případný návštěvník pak byl po celou dobu pobytu v soustavě bedlivě sledován, a když ji opustil, citlivé senzory zaznamenaly odletový vektor a přibližnou délku jeho skoku.
Bohužel stejně jako u většiny dalších raných projektů, které měly odhalit korzárská tajemství, výsledky projektu Beacon byly přinejmenším rozporuplné. Za celou dobu své existence zaznamenal pouze sedm korzárských plavidel, ve všech případech přezbrojené pozemské lodě, a jejich odletové vektory vždy směřovaly do kolonizovaného prostoru. Poloha domovské planety Korzárů zůstávala tajemstvím.
Podporučík Balan se usadil na své místo před senzorovou konzolí a pokynul Alexejovi, aby udělal to samé.
„Předpokládám, že tu není nic, co bys neznal?“ zeptal se Balan.
„Ne, pane.“
„Výborně, až na to pane. V příštích třech měsících tu spolu strávíme příliš mnoho času na to, abychom se tady mačkali s hodnostmi. Pokud nebudeme mít na odposlechu admirála, stačí Ionel.“
„Dobře… Ioneli.“
Balan ho poplácal po rameni, než se teatrálně plácl přes čelo. „Málem bych zapomněl.“ Z přihrádky pod konzolí vytáhl tablet a podal ho Alexejovi. „Tady máš dárek na uvítanou.“
Alexej tablet zapnul a na obrazovce hned naskočil dlouhý sloupec ikon textových dokumentů. „Manuály?“ zeptal se váhavě.
„Proboha, Alexeji, říkal jsem, že je to dárek, ne trest. Jsou to knihy.“
„Knihy?“ zopakoval nechápavě Alexej.
„Přesně tak. Thrillery, kriminálky, možná i špetka červené knihovny. Regule zakazují poslech hudby a sledování filmů, protože bys mohl přeslechnout zvukové upozornění senzorů, ale nad čtením šéf přimhouřil oči,“ vysvětlil mu Balan. „Jen se o nich hlavně nebav s Paiem.“
„Proč? On to neschvaluje?“
„Schvaluje, sám jich přečte tucet měsíčně, ale i když mu táhne na padesátku, dodnes nepochopil, co znamená spoiler. Řekni mu, že čteš detektivku, a on s tebou klidně začne probírat, kdo je vrah.“
„Aha.“
Alexej převzal tablet a položil ho na malou poličku vedle svého sedadla, kde podle tmavých kruhů obvykle stával hrnek s kávou. Slyšel, že personál FOS stanic bývá trochu výstřední, zvlášť když tam dobrovolně trávili víc turnusů za sebou. Alexej tu měl sloužit tři měsíce a nemínil k nim přidat ani den.
Hlasité zapípání senzorů.
Alexej se napřímil, ale pak si koutkem oka všiml Balanova nevzrušeného výrazu a trochu se uklidnil. Určitě to bude nějaký test pro nováčka.
Podíval se na obrazovky před sebou.
„Podezřelý kontakt, vzdálenost třináct tisíc kilometrů.“ Když Balan dál mlčel, Alexej to vzal jako výzvu k upřesnění informací a zaměřil na zmíněnou oblast dálkové optické senzory. „Kontakt zaměřen. Je to… asteroid.“
„Alexeji, dovol, abych ti představil Bernarda,“ usmál se Balan. „Bernardo má železoniklové jádro a dostatečnou masu, aby si ho náš zaměřovací počítač spletl s nepřátelským plavidlem. Než odsud odletíš, potkáš se s ním ještě několikrát.“
„A nebylo by lepší označit ho jako identifikovanou anomálii, aby ho počítač ignoroval?“ zeptal se Alexej, kterému se příliš nezamlouvala představa, že ho bude lekat neškodný asteroid.
„Možné by to samozřejmě bylo,“ přikývl Balan. „Ale kdo nám zaručí, že se za ním neschovává korzárský Explorer? Kdepak, Alexeji, tohle je jedna z věcí, které si musíš zapamatovat ty, a ne počítač. Podobné tu máme ještě dva, šéf je pokřtil Lee a Vin. A pak je tu ještě Chico. Ten má pro změnu krásně hladkou plochu s tak vysokým albedem, že když na ni světlo dopadne pod správným úhlem, počítač si to občas splete se zážehem trysek. To je pěkně zákeřnej hajzlík, který většinou nenápadně proletí kolem a poplach spustí jen v jednom z deseti –“
Další zapípání senzorů.
„Omlouvám se, hned počítači potvrdím, že je to planý poplach… Ioneli?“
Podporučík Balan se opřel o okraj terminálu a naklonil se k obrazovce. „Alexeji, chlapče, nezamítla náhodou tvoje máma hypotéku cikánský čarodějnici nebo tak něco?“
„Cože?“ zamračil se nechápavě Alexej. „Co je tohle za otázku?“
„Jen si říkám, jak moc musíš být prokletý, když tu nejsi ani deset minut, a máme první potvrzený kontakt v historii stanice. No nekoukej tak na mě a zjisti mi o tom kontaktu všechno, co jde!“
Balan se natáhl ke staničnímu interkomu a podržel na něm tlačítko, dokud se na obrazovce neobjevila tvář velitele stanice. Poručík Saputro měl rozcuchané vlasy a ospale pomrkával.
„Co se děje, Ioneli?“
„Máme tu kontakt.“
Saputro zamžoural na staniční hodiny a zamračil se. „Zatraceně, Ioneli, ty mě budíš kvůli Bernardovi? Tos nemohl nováčkovi rovnou říct, co je zač?“
„Jedině pokud se Bernardo naučil skákat hyperprostorem.“
„Moment.“ Poručík Saputro zavřel oči, třikrát se zhluboka nadechl, a když oči znovu otevřel, byly o poznání soustředěnější. „Dobře. Už máme optické zaměření?“
„Zatím ne, pane,“ odpověděl Alexej, který u velitele stanice raději přešel do formálního oslovení. „Kontakt se objevil pět set čtyřicet tři tisíc kilometrů na okraji vnitřního systému.“
„Nemohla zásobovací loď dorazit dřív?“ zeptal se Saputro.
„Ta se neukáže dřív než za pět dní,“ zavrtěl Balan hlavou. „A výron Rubbiovy radiace byl na nákladní loď příliš velký.“
„O kolik větší?“
Balan se podíval na Alexeje, který promptně odpověděl: „Podle počítače je plavidlo větší než lehký křižník, ale menší než raketový křižník.
Zatím máme jen kusé informace, ale počítač už je porovnává s databází, a žádné třídě nepřiřadil víc než dvacet procent. Nejlepší shoda je u…“
„Kontakt se hýbe a nabírá kurz naším směrem!“ přerušil ho Balan. „Letí přímo na nás a ignoruje všechny zájmové oblasti.“
Alexej se podíval na jeho obrazovku. Zájmové oblasti – v jejich případě jeden plynný obr a pět asteroidů s dostatečným obsahem vzácných kovů, aby si jich všimly i dálkové senzory – byly na mapě soustavy vyznačeny modře, ale červená linka předpokládaného kurzu neznámého plavidla se k nim ani nepřiblížila. Museli vědět, že tu jsou, protože asteroid, uvnitř kterého se skrývala stanice FOS-17, byl vybrán právě pro svou nezajímavost. Kovové prvky stanice byly v porovnání s masou asteroidu zaned­batelné, reaktor byl odstíněný a veškeré aktivované senzory běžely jen v pasivním módu.
Věděli, že tu jsou, a věděli to dřív, než skočili do soustavy.
Velitel stanice si zjevně myslel to samé, protože se natáhl mimo obraz a napříč stanicí se rozezněly poplašné sirény a výzva k evakuaci.
„Ioneli, spoj se s Israelem Putnamem –“
„Veliteli, Putnam včera odletěl,“ upozornil ho Balan. „Teď nám záda hlídá John Marshall.“
„Jistě, jistě, John Marshall.“ Saputro zatřásl hlavou, jako by tím chtěl potrestat své ospalé paměťové synapse, že mu posílají špatné informace. „Pošli zprávu kapitánu Ashburryové, ať okamžitě skočí do soustavy. Informuj ji, že tu máme nepřátelský kontakt neznámé třídy a že se chystáme evakuovat.“
Balan si nasadil sluchátka a začal diktovat do mikrofonu, ale zarazil se hned, jak vyslovil jméno příjemce. „Veliteli, neznámé plavidlo na nás právě zaměřilo komunikační laser.“ Balan se podíval na obrazovku komunikační stanice. „Pouze text.“
Nepatrná šance, že o nich nepřítel neví, se právě rozplynula. Když někdo použije komunikační laser, musí mít sakra přesnou představu, kde se nachází příjemce.
„Korzárům je najednou do řeči? Co nám chtějí, Ioneli?“
„Poslali jen pár písmen a čísel… počkat, to je služební číslo UTF,“ řekl překvapeně Balan. „TRMEX 5891-92.“
Jakmile to číslo velitel Saputro uslyšel, prudce se předklonil. „Zopakuj mi to, Ioneli.“
„TRMEX 5891-92.“
„No to mě…,“ hlesl Saputro. „Kozlove, už jsme kontakt zaměřili optikou?“
„Ano, pane, ale je příliš daleko, abychom rozeznali detaily,“ odpověděl Alexej.
„Nepotřebuji detaily, ale jeho barvu. Můžete mi říct, jestli je to plavidlo světle modré?“
Alexej si přiblížil pár pixelů obklopených nekonečnou temnotou. Při zvětšení se spojily do jediného rozpitého bodu. Modrého bodu. „Ano, veliteli. Plavidlo je modré.“
„Ioneli, uprav zprávu. Zdůrazni, že neznámý kontakt nemusí být nepřátelský a že může jít o plavidlo z Marzanny-3.“
„Provedu, veliteli.“
Když se Saputro znovu opřel, na rtech mu pohrával náznak úsměvu.
„Calderoni, ty jeden starý lišáku,“ zamumlal tak tiše, že ho Alexej skoro neslyšel. „Do čeho jsi mě to zase navezl?“

———————–

Přečtěte si celou ukázku.

———————–

O autorovi

Jakub Mařík se narodil v roce 1981 v Teplicích, vystudoval právně-ekonomickou školu a v současnosti se živí jako překladatel z angličtiny. Jeden z nejvýraznějších autorů současné tuzemské sci-fi & fantasy má na kontě přes dvacet povídek, z nichž nejpopulárnější je paranormální detektivka Absolutní smrt, za kterou byl v roce 2008 nominován na Cenu Karla Čapka. Publikuje v antologiích (Drakobijci, Cáry rubáše, Ve stínu říše aj.) a časopise Pevnost, do populární série Kladivo na čaroděje přispěl šestým dílem nazvaným Drsné sny (2014). V současné době se věnuje zejména military sci-fi sérii UTSS Salamis, kterou má tvořit pět samostatných románů (Ve stínu slunce, V ledovém sevření, V Krvavém pásu, V mrtvé zóně, V jámě lvové). Jakub Mařík žije v Novosedlicích u Teplic a ve volných chvílích provozuje pěší turistiku, zahradničí, čte a skládá puzzle.

Zdroj informací: Mystery Press

Nakladatelství Mystery Press se od svého založení v roce 2015 velmi rychle etablovalo na tuzemském knižním trhu jako specialista na detektivky, thrillery a krimi romány. V současnosti vydává zejména anglo-americké autory, z nichž pro české čtenáře objevilo např. Angličany Stevea Robinsona (genealogické thrillery Stopy v krvi a Hluboký hrob) a Tima Weavera (drsné krimi Není cesty zpět a Bez slitování), ale nebojí se ani velkých amerických jmen, jako jsou Janet Evanovich či Dan Simmons. Pod logem Mystery Pressu vycházejí rovněž knihy českých autorů, a to především v subžánrech klasické a historické detektivky, mysteriózního thrilleru či procedurální krimi.

Související knihy

Mařík, Jakub

Mystery Press, 2022