Čtení ke kávě: Ztráta právnických iluzí (Boris Steinbauer)

Ztráta právnických iluzí

12.11.2021 Boris Steinbauer Bez komentáře

Jmenuji si Filip Matějka a jsem právník. Po škole jsem nastoupil do pardubické advokátní kanceláře Zachová-Vlášek AK jako advokátní koncipient. Důstojnost a vážnost povolání na mě dýchá z každého rohu.

Je půl páté, zvonění budíku v nedohlednu. Já však ležím s očima otevřenýma dokořán, ruce složené za hlavou, mírně mi cuká levé obočí a knedlík v krku se nějak zvětšuje. Po třech měsících nastal den, na který jsem se vlastně předchozích pět let připravoval. Dnes mě čeká první soudní jednání. Poprvé budu stát u soudu. Zdali se těším nebo jsem nervózní, bohužel nedokážu říct. Tak nějak z toho života po životě, jak nazývám období po absolvování vysoké školy, mám smíšené pocity.
Uběhne necelá půlhodina a já se vzdávám naděje, že bych dneska ještě usnul. Přemisťuji se tedy do kuchyně, abych si připravil snídani. Na okně vidím noviny, které jsem tam včera odložil, a tak se s nimi a perníkem od maminky odebírám ke stolu. Hned titulní strana mě však přivádí do mdlob, neboť se dočítám, že v mém kraji se průměrná mzda pohybuje okolo pětatřiceti tisíc korun. V návalu nesnesitelné agonie si přepočítávám, kolik mi do průměrné mzdy chybí. Samozřejmě nemůžu mít všechno hned po škole, ale nabídka minimální mzdy s možnými bonusy vyplácenými na ruku, kterou jsem před třemi měsíci dostal a kterou jsem nepochopitelně přijal, mi zůstává v paměti hluboce zakořeněná. Jak ale říká moje školitelka, podstatné jsou ty zkušenosti, které nabírám. A podle mě bych si měl cenit i možnosti, že se pohybuji v takto vážné a důstojné profesi.

Po dvou hodinách však nastává čas hodit na sebe oblek (poprvé od státnic – snad mi ještě bude) a vydat se do kanceláře. Soud mám až krátce po obědě, takže uvidím, jaké úkoly mi zanechá moje školitelka, a určitě si také připravím, co budu vůbec u soudu říkat. Údajně by to mělo být jednoduché, takříkajíc na odsezení. Moje školitelka byla totiž ustanovena opatrovníkem pro detenční řízení, tedy řízení, v rámci něhož se bude dnes rozhodovat o tom, zda bude jistý duševně nemocný pán ponechán na další rok ve zdravotním ústavu. Ačkoli by se to mohlo zdát jako důležité jednání, je zapotřebí konstatovat, že navzdory některým žvástům vycházejícím v jistém advokátním časopise se právník může jen těžko přít se znalcem z oboru psychiatrie, a proto řekne-li znalec, že je třeba někoho v ústavu ponechat, co my s tím potom zmůžeme.

Ráno jsme v kanceláři dva. Já a jistá slečna, které se nejspíš doma rozbila sprcha. Paní školitelka zatím nikde, příchozí e-maily taky žádné, a tak poslouchám onu slečnu. Dobře, neposlouchám, jen se jejím směrem se zadrženým dechem lehce natočím a přikyvuji. Že je geniální, už stejně moc dobře vím. Za dvacet minut ovšem oba slyšíme přicházet moji školitelku (slečna je zatím jenom praktikantka, takže na rozdíl ode mě ještě zcela neopustila studentský život) a obracíme se ke svým počítačům. Já musím počítač restartovat, jelikož chudák toho má za sebou už docela hodně.

A je to tady! První mailík! Mám za úkol… No jo, co vlastně? Zjišťuji, že zadání vůbec nerozumím. Mail totiž obsahuje pouze jednu větu, a k tomu ještě s mnoha překlepy, sotva přečtu jméno klienta. To jméno mi navíc nic neříká. Do toho zvoní telefon! Mám za úkol zavolat, po kontrole spisu, klientce a zjistit aktuální vývoj věci. Volím si tedy pro začátek ten srozumitelnější úkol a beru si spis oné klientky. Ze spisu mi ovšem vyplývá, že aktuální vývoj bychom měli sdělit klientce my. Co teď? Když jí zavolám, budu za pitomce. Rozhodnu se tedy zeptat své školitelky.

Mezitím mě však vyruší praktikantka, která má za úkol donést na soud návrh na rozvod, respektive nejprve na tento návrh nalepit zakoupené kolky. „Hej,“ osloví mě jak manažera skladové čety, „jestli tě můžu vyrušit…“

„Ano?“ zastavuji se. Dochází mi však, že tím jsem prováhal svoji příležitost, protože slyším, jak moje školitelka odchází pryč.
„Ty kolky mám olíznout, nebo nalepit lepidlem?“ ptá se mě praktikantka.

Zachovávám chladnou tvář a instruuji kolegyni, že je podstatné, aby kolky držely. Co jiného na to říct? Hlavně jsem doufal, ať je nelíže přede mnou.

Zatímco jsem zodpovídal dotaz ohledně lepení kolků, přišly mi další tři maily. Zděšen, kolik práce mi přistálo, sedám si zpátky na své místo. Úkoly to však nejsou nijak náročné. Mám jen něco vytisknout (tento pokyn podrobně nazván „prosím o T“) a jedno sdělení odeslat klientovi k odsouhlasení (tento pokyn podrobně nazván „prosím o E k odsouhlasení“). Tyto tři úkoly splním poměrně rychle, a jelikož u zbylých dvou musím učinit dotaz na paní školitelku, rozhodnu se věnovat pár minut přípravě na mé první soudní jednání. Na stole mám položený spis z obdobného případu, takže si můžu nalistovat protokol z jednání a pročíst si, jak to celé probíhá. Chápu to tak, že mám pronést tři velmi stručné věty a nakonec souvislejší monolog sestávající z vět čtyř.

Napadají mě však další podstatné otázky, neboť pět let studia mě na toto nepřipravilo. Zaprvé, kdy mám při mluvení stát a kdy ne. Zadruhé, kde mám vlastně při jednání sedět. Zatřetí, zda při svém závěrečném monologu mám vyslovit souhlas s dalším držením v ústavu, či navrhnout další držení v ústavu. Jelikož má školitelka není na místě, obracím se na svoji školitelku číslo dvě, tedy kamarádku, kterou musím dozajista svými pravidelnými žádostmi o radu po těch třech měsících štvát (slušně řečeno). Výsledné instrukce jsou jasné: sedět po pravici soudce, stát při závěrečném monologu, vyslovit souhlas.

Příprava na soud je za mnou, ještě dvě hodinky práce, pak oběd a jde se na to. Do toho však zvoní kancelářský telefon, který mi nezbývá než zvednout. Volá nějaký pán, že prý má pro něj moje školitelka něco připravit, už se mu ale dva týdny neozvala. Pána ujišťuji, že jí to vyřídím a ona se mu ozve. Shodou okolností mi právě od ní přichází SMS. Po jedenácté hodině jí přijde balík, peníze má na stole. Já odpovídám, že ji sháněl jistý pán, jméno si bohužel nepamatuji. A rázem dostávám další úkol, najít si spis, zjistit, o co tam jde, a případně něco vypracovat.

Odkládám propocené sako co nejdále od praktikantky a píšu své školitelce číslo dvě doplňující dotaz, zda na jednání potřebuji talár, či ne. Bohužel si není jistá, a tak hledám na internetu a dozvídám se, že snad ne. Úplně při tom ignoruji nadávky praktikantky, jak je něco úplně špatně vypracované, a její přednášku o tom, jak by to mělo být správně.

Čas dle mého názoru běží čím dál rychleji, a než se naděju, jdu na oběd a poté s třicetiminutovým předstihem stepuji před soudní síní. Pot mi stéká po čele, opět mi cuká obočí, a já si přiznávám, že začínám být nervózní. Je to moje právnické poprvé.
Přichází paní zapisovatelka, pouští mě do soudní síně, kde již sedí paní soudkyně a soustředěně kouká na telefon. V hlavě si opakuji svoji přípravu a mířím na stranu po pravici paní soudkyně. Než tam však dojdu, jsem zastaven a poslán na místo po levici. Tam totiž leží znalecký posudek! Ani se neposadím a už odpovídám, že nemám námitky proti znaleckému posudku. Jakmile si sednu, ozve se znalcův hlas (je vyslýchán po telefonu). Já si mezitím vyndávám své poznámky. Najednou se mě však paní soudkyně ptá, zda nechci něco dodat. Dochází mi, že je čas na můj závěrečný monolog. Ten ovšem zkracuji na pouhé dvě věty, neboť mě očividně nikdo nevnímá. Vše končí rozsudkem. Než jsem vyhnán ze soudní síně, stihnu na poslední chvíli předat paní zapisovatelce plnou moc, jinak by asi byla v protokolu z jednání uvedena jako přítomná osoba moje školitelka.
Zaražen, přeci jen dvouminutové jednání jsem po pěti letech studia nečekal, opouštím soudní budovu a mířím zpět do kanceláře. Cestou mi volá moje školitelka, překvapivě zapomněla, že jsem byl u soudu, a zadává mi úkol, na který se mám okamžitě vrhnout. Nakonec mi oznamuje, že v kanceláři bude kolem čtvrté a budeme ověřovat podpisy. Já již tuším, že přesčas mě ani dnes nemine, a tak si povzdechnu a kráčím vstříc svému osudu.

Boris Steinbauer

Boris Steinbauer je český spisovatel a právník.
Narodil se v Jihlavě, část dospívání strávil v Praze a za vysokoškolskými studii se vydal do Olomouce, kde úspěšně vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Palackého. Jeho první literární pokusy se objevily již při studiu na gymnáziu, nicméně zásadní kroky ve své spisovatelské kariéře udělal v roce 2019, a to vydáním dvou knih: thrilleru Žena, která zmizela a detektivního thrilleru Luciferova pomsta. Po dvouleté přestávce a přechodu k většímu nakladatelství se vrací na scénu se svojí novou knihou Neřád vycházející v rámci edice Původní česká detektivka.