Čtení ke kávě: Cesta k osvícení, 2. část (Luboš Polívka)

Cesta k osvícení, 2. část

1.10.2021 Luboš Polívka Bez komentáře

Po Zorčině odchodu dál piji kořalku a sepisuji hru, v níž hlavní roli hraje náladová zmrzlina. Jmenuje se to Bi-Polárka.

Přečtěte si první část!

Nad ránem si jdu koupit pečivo a namísto pozdravu k paní u pokladny říkám:
„Vidím Matrix.“
Ve snu svádím na úpatí hory Kailás lítý souboj s mágem, který si nechává říkat Naro. Vítězím a před poutí kolem této posvátné hory mne budí budík. Prospal jsem téměř celý den. Je čas jít na zkoušku do divadla.
„V tomhle se nedá zkoušet!“ stěžuje si kolega Norek na zimu v našem nevytápěném útočišti nezávislého umění.
„V šatně teče voda,“ reptá ochotnice Voříšková.
„Možná tak v dámský,“ bere si slovo zase Norek. „V naší už ta voda zamrzla. Člověče, to jsou úplný fjordy tam!“
„Znamená to, že dneska zkoušet nebudeme?“ ptám se čtyřčlenného sboru.
„Ne,“ konstatuje rezolutně Voříšková. „Nemůžu ani pořádně artikulovat – drkotám zuby – takhle to vypadá, že moje postava koktá.“
„Dobře,“ smiřuji se. „Tak pojďte aspoň do hospody, přečteme si tam novinku, kterou jsem napsal cestou sem. Je o tom, jak může být malá dopravní nehoda prospěšná pro duchovní rozvoj.“
„Jak se to jmenuje?“
„Muž ve škarpě.“
„Jen vodu,“ objednávám si u sympatické číšnice v hospodě.
„Už potřetí jen vodu?“
„Je v tom problém?“
„Ne, v pohodě. Za chvíli vám ji přinesu.“
„Děkuji.“
Dívám se na její sošné pozadí, jak odchází, a vlnění jejích boků ve mně rezonuje až do chvíle jejího opětovného příchodu. Pak se celá scéna opakuje. Během zkoušky urážím sedm sklenic a tiše medituji na téma pohostinného pohostinství.
Doma dále přemítám, vyprazdňuji měchýř, přemítám, vyprazdňuji měchýř a pomocí polenty, hrubé a hladké mouky vytvářím překrásnou mandalu ve tvaru pozadí té sympatické číšnice. Zbytek noci vyprazdňuji měchýř.
Ve snu vykonávám posvátnou pouť kolem hory Kailás. Celkem sedmkrát.
Budí mně The Trooper od Iron Maden (což je vyzvánění mého mobilu). Volá mi má bývalá přítelkyně:
„Ano?“ snažím se neznít rozespale.
„Ty parchante, jak jsi mohl?!“
„Je sobota, tak jsem si trochu přispal, no.“
„Jak jsi jenom mohl napsat hru o našem vztahu?!“
„Cože? Nic o Nás jsem nenapsal.“
„Jó? Můj život s megerou náhodou není o nás?“
„Ne.“
„A ještě navíc lžeš!“
„Nelžu. A jak můžeš vědět, o čem to je? Nikdy ses na naše představení nepřišla podívat.“
„Ještě to tak! Kamarádka na tom byla a vylíčila mi, o čem to je.“
„Kamarádka? Ta co ti řekla, ať se se mnou rozejdeš, protože jsem začal číst Nietscheho?“
„To je jedno. Přestaň psát o mně! Jenom já mám právo na svůj život. Nikdo jinej!“
„Okej. Já o tobě nepíšu. Všechno se netočí jen kolem tebe, Evo.“
„No jasně… Všechno se totiž točí jen okolo tebe! Kdo si myslíš, že seš? Bůh?“
„Vlastně… jo. Jsem Bůh…“
„To je neuvěřitelný…“
„Právě naopak. Víš, já teď něčím procházím a je to tak, že–“
„Ty nejseš Bůh, Evžene!“
„Ale jo, jsem. Právě, že každej–“
„Jsi bezduchej, nanicovatej, vypočítavej a skrz naskrz zlej hajzl, to přesně jsi. Nic víc.“
Pokládá to.
„To je fakt megera,“ ulevuji si a jdu si doulevit na toaletu.
S bolestí v hrudi se dívám na to, co jsem právě dovytvořil.
„Bezduchej…“
Splachuji.
Při mytí rukou se dívám do svých očí v zrcadle.
„… nanicovatej…“
Cítím opovržení nad sebou samým a PRÁZDNOTU, díru v hrudi. Běžím do ložnice, chápu se lahve se skotskou a chvíli váhám. Odjímám víčko a nahlížím vně té voňavé flašky. Ve své hlavě si dávám dva tři loky a zaplňuji tím prázdnotu v sobě – dva tři loky a mám zase duši: krásnou, živou a rozvíjející se. Ve skutečnosti mi v kapse hrají Iron Maden.
„Ano?“
„Co je ti, Evžene?“ Je to Zora.
„Jsem prázdný, Zorko.“
„Za chvíli jsem u tebe.“
Pokládá to. Já zavírám lahev a stavím ji zpět na její místo. Zalévám bazalku na parapetu v kuchyni a v duchu si odříkávám svou novou mantru:
„Bezduchej, nanicovatej–“ Zora už bouchá na dveře.
„Jsem vypočítavej hajzl!“ hlásím jí.
„Co tě to popadlo, Evžene?“
„Nic víc!“
Zora mi pokládá ruku na hrudní kost. Uklidňuje mně to.
„Všechno jsem využil jen pro to, abych měl o čem psát.“
„No a co?“
„No a co?!“
„Pojď do ložnice. Dáme si panáka a chci ti něco ukázat…“
„Zorko, já… já tě miluju!“
„A já miluju tebe, Evžene.“
Naši lásku stvrzujeme třemi panáky a třemi okázalými postelovými čísly. Na Zorce je znát, že nedělá jen duchovní jógu. Naplněn láskou i únavou usínám při pohledu na to bezpochyby božské stvoření. Ve snu se vracím k posvátné hoře Kailás a obcházím ji poosmé, podeváté… a nakonec potřinácté…

Luboš Polívka

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.