Čtení ke kávě: Nepolíbený, 2. část (Luboš Polívka)

Nepolíbený, 2. část

25.6.2021 Luboš Polívka Bez komentáře

Dorazil jsem ho a mžoural po místnosti, kterou osvětlovala jen tančící modř televize.

Už jsem tu nebyl sám. A společnost mi nedělal jen tak někdo. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Byla tam. V pozici embrya, spala na pohovce. Padnul jsem na kolena, přisunul se blíž a opatrně jí odhrnul vlasy z tváře. Bylo to tak – byl jsem sám s Milenou v jedné místnosti! Krásná plná ústa měla pootevřená a její dech byl ovoněn laciným vínem. Chvíli jsem na ni hleděl a představoval si náš společný harmonický život. Před narozením druhého dítěte se Milena náhle probudila, já vyskočil na zadní a trochu ve výšinách zavrávoral. Lehkým šokem zpozorněná dívka na mne hleděla zprvu až vystrašeně, v hlavince pracně zařazovala svého – rovněž vylekaného – pozorovatele a posléze uklidněna ke mně pronesla svou sedmnáctou větu:
„Ahoj, nebylo by tu něco k pití?“
„Něco přinesu.“
V místnosti byly jen lahve od alkoholu. Vyšel jsem ven, pomalu a pečlivě za sebou zavřel, a kdybych měl klíč, snad bych ten svůj žíznivý poklad a příslib silvestrovských půlnočních zvyků a tradic i zamknul. Téměř všichni venku vítali Nový rok, jen na prostorné pohovce se pod surrealistickým obrazem muchlovali dva puberťáci z maturitního ročníku. Nepovšimnut jsem kolem nich proplul a konečně dosáhl kuchyně. V kredenci jsem našel čistou sklenici, pod proudem vody z kohoutku ji ještě pro jistotu opláchnul a pak jsem do ní načerpal čerstvou životadárnou tekutinu téměř po okraj. Sám jsem si dal pár doušků přímo od zdroje a vydal se zpět za Milenou. Znovu jsem prošel kolem hormonálně překypující dvojice a před dveřmi mých nadějí strnul: Bylo otevřeno a z místnosti se ozývaly mnohočetné hlasy. Po chvíli vyšla ven Milena a tlupa rozjařených na všechny strany přejících a navzájem se líbajících slavitelů. Mezitím se vrátili diváci ohňostroje a přidali se k přejícím nového roku. Já stál pod obrazem kýčovité krajinky a sklenici s vodou třímal oběma rukama pevněji a pevněji. Sem tam do mě někdo vrazil, sem tam jsem vylil pár kapek z poháru. Nikdo si mě nevšímal, stejně tak moje pozornost byla pohlcena jen jednou osobou, u které se stále střídali polibku chtiví gratulanti.
Po posledním otravovi Milena konečně zachytila můj pohled. Nejistě se usmála, přistoupila blíže a spočinula očima na sklenici. Ruce jsem natáhl k ní a pronesl:
„Prosím.“
Milena pohár převzala, poděkovala, usmála se až křečovitě a oběma rukama, jako by si bránila svůj prostor mezi mnou a jí, ke mně pronesla na mnoho let poslední téměř rozvitou větu:
„Šťastnej novej rok,“ sklenicí pokynula k přípitku a spěšně odešla korzovat mezi ostatní.
V průběhu noci se na oslavy vrátil Milenin bývalý a záhy znovu přijatý přítel Marek. Oba se udobřili a na nemalou dobu zmizeli v místnosti, ve které jsem ještě před chvílí sdílel opilecký spánek s dívkou svých snů. Já se v tu chvíli stal neviditelným. Pod pláštěm neviditelnosti jsem ukořistil lahev načaté vodky a jal se vytratit do noci.
Ač jsem poté lehce zatrpknul, dejme tomu, že jsem na ženské plémě úplně nezanevřel. Sedm let nešťastných pokusů ve mně postupně klíčilo v zášť, která rostla do rozměrů antické tragédie. Sedm let frustrace, sedm let vzteku, sedm let smutku, a přesto sedm let lásky. Lásky k Mileně, která nikdy nepohasla. I přes nepřízně vesmíru, do kterého jsem přes jeho značné prostory nikdy nikam nezapadnul, jsem pro ni zůstal čistý. Neposkvrněný. Nepolíbený. Ona se mezitím vdala, před půl rokem porodila dítě a stala se hospodyňkou pro kravaťáckého trolla, který každé ráno v sedm hodin odjížděl do práce svým služebním Audi.
Tak jako ten den, kdy jsem si přišel pro svůj jediný polibek ve svém bídném marném životě. Počkal jsem si do desíti, kdy tu jejich otrubu sexu, tedy svou šestiměsíční dcerku ukládá Milena ke spánku. Když opustila rohové okno dětského pokoje, vystoupil jsem z podzimně zbarveného křoviska její lehce zanedbané zahrady a šel k předním dveřím. V čase, ve kterém poslušná manželka Milena obvykle začíná chystat oběd, jsem decentně zaklepal. Pak znovu a pak o něco silněji. Za chvíli se objevil stín za kukátkem. Milena otevřela a nejistě, až křečovitě se na mě usmála – téměř jako o té silvestrovské noci. Vypadala unaveně a opuchle. Ale přesto krásně. Po zřejmém zařazování mé osoby se usmála o něco přívětivěji a poslední slovo, které ke mně ve svém životě pronesla, bylo mé jméno. Nůž schovaný za zády jsem tasil rychle…
Všech těch hrozivých, ale bezesporu nutných detailů vás ušetřím. Prozradím jen to, že jsem to stihl! Políbil jsem její krásná plná ústa dříve, než stačila vychladnout. A nepolíbil jsem ji jen svými rty, nýbrž celou svou bytostí. Svou frustrací, vztekem, smutkem a nakonec vše přebíjející láskou. Poté jsem její rty separoval od zbytku těla, opekl v již připraveném hrnci s trochou olivového oleje a cibulky a snědl. Po telefonátu jsem za zvuků dětského pláče popíjel nalezené chardonnay a s pocitem sytého zadostiučinění čekal na příjezd policie.
Tak co? Jsem monstrum? Psychopat? Sadista? Sobec?
A co vy? Jak často se chováte sobecky? Jak často vaše věty začínají slovem JÁ? Jak často činíte své kroky s ohledem na to, jaký bude mít výsledek vašeho činu dopad na vaší osobu? Kolikrát denně si berete, co chcete?
Já? Jednou. Jen jednou za život. A vůbec… Už je tu Churchill a nese mi druhý díl Bratrů Karamazových.

Luboš Polívka

Tento rodák z malé vesničky na Tachovsku žije nyní v Plzni. V debutu Detektiv představil svůj groteskně-realistický, civilně fantaskní styl, a to v pěti povídkových příbězích. Román Lék pro sebevrahy zabrnkal na vážnější notu autorova nitra. Svět podle Goata je souborem deseti povídek napříč žánry, ve kterých procházíme od středověku po budoucnost, od komedie po krimi a od věku jinošství až po posmrtný život. V budoucnu se chystá pokračování Detektiva s názvem Salašník.