Čtení ke kávě: Ze zásady nesportovec (Kristina Hlaváčková)

Ze zásady nesportovec

30.6.2020 Kristina Hlaváčková Bez komentáře

Vzhledem k tomu, že mám spoustu kamarádů, kteří se velmi usilovně, závodně, velice často a totálně na krev zabývají různými sporty, jako je cyklistika, běh, plavání, triatlon, Iron man, atletika a spousta jiného, mohu s klidným svědomím říct, že jsem od malička ze zásady nesportovec. Hlavně ze zásady doktorů, ale to je v tuto chvíli nepodstatná informace.

Tedy ne že bych nesportovala, ale většinou tak činím s nepříliš valným, zato často dosti komickým výsledkem. Pohyb je něco, co je podle mě čistě rekreační záležitost. Soutěživá jsem maximálně tak sama k sobě. Lyžuju, ano. Golf, ano. Občas si jdu zaběhat. Velmi sporadicky. Když mám záchvat. Kolo? Mám. To, co jsem si koupila v patnácti. To je minulé tisíciletí, kdybyste náhodou tápali. Váží asi třicet kilo. Je fajn, na rovince. Do kopce chcípám a z kopce se musí šlapat. Říká se, že trpaslík je dobrý plavec, ale dlouho nevydrží. Jsem skoro trpaslík. Plavat vydržím docela dlouho, ale o nějakém extra stylu, nedej bóže o rychlosti, se tedy skutečně mluvit nedá.
I přesto jsem se nechala ukecat a začala jsem jezdit triatlon. No, … jezdit… Jedu ho jednou ročně. Je to taková akce, co pořádá kamarád. Kamarád sportovec. Plave se v kačáku – holky tři čtvrtě kilometru. Na kole se jezdí po místních silnicích okolo Svatého Jana nad Malší, to je samý kopec, kdybyste jako nevěděli. Rovinka je asi tak pětina z celé trasy dvaceti pěti kilometrů. Pořadatel mi první rok sice tvrdil, že je to kilometrů dvacet, ale tachometr ho usvědčil ze lži. Prý na dvacet kilometrů nevyšla silnice. Běhá se po louce a lesem. Pět kilometrů. Máte štěstí, když je posekáno. A ani tady to rozhodně není celé po rovince. Ne že bych si stěžovala. Konstatování faktu. Já prostě běh ani jízdu do kopce neudýchávám.
Na tomto konkrétním triatlonu jsou tři druhy soutěžících: Sportovci, co jdou totálně na krev. Sportovci, co jedou na výkon. A pak jsou tam takoví jako já, u kterých jde čistě o přežití a boj sama se sebou.
Musím říct, že jsem prokázala notnou dávku talentu a přežila jsem už dvanáct ročníků. A to i přes to, že první rok mě v tom šíleném závěrečném krpálu k prasečáku porazil traktor. Slítla jsem po hlavě do kopřiv. Samozřejmě patřičně zamotaná do rámu kola. A ano, hlavou dolů, což znamená nohama nahoru. A jak se asi tak postavíte, když máte nohy nad hlavou a kdykoliv se opřete, požaháte se o kopřivy. A to kolo, do kterého jste zapletení má třicet kilo. Což je skoro polovina mé váhy. A je to zatraceně celý růžový!!!
Když traktorista zjistil, že jsem, kromě kopřivových popálenin třetího stupně na víc jak polovině těla a pár odřenin, v pořádku, málem umřel smíchy. Mnohem víc se ovšem smál, když mě sejmul do pangejtu znovu. O zatáčku dál a o rok později. K mému zklamání to to zatracený růžový kolo všechno přežilo. Nebyl nejmenší důvod ho zahodit a já na něm jela další ročník. Ve kterém, poučena předešlými zkušenostmi, jsem stihla tomu stejnému traktoristovi – ovšem s novým traktorem – uhnout a zastavit. Bohužel můj oblíbený pán rovněž zastavil, a to těsně vedle mě. Asi si chtěl pokecat, protože mě zdravil slovy: „To mě poser, zase vy?!“
A já stála na kraji silnice, úplně vyflusaná, jazyk na vestě, obkročmo kolem rámu kola. Na úplné hraně příkopu. Pod botou mi povolil drn. Po hlavě, s kolem stále mezi nohama, jsem zahučela do hromady kopřiv a bodláků. Myslím, že tak velké množství sprostých slov najednou nikdy neslyšel ani ten traktorista. Do té chvíle, ovšem. Přísahala jsem, že jestli toho člověka ještě někdy uvidím, zamorduju ho. Takovou blbost, jako jet triatlon, už nikdy neudělám! NIKDY! NIKDY V ŽIVOTĚ!

Ročník pátý se obešel bez traktoru. Nicméně při průjezdu jednou z lesnatých částí vystartovala zpoza křoví srnka a napálila to do mého předního kola. No, co vám budu povídat. Hodila jsem držku a odřela si, co se dalo. Já se na to vykašlu! Vymotala jsem se z rámu a ten příšerný vehikl hodila do lesa. Tedy, pokusila jsem se ho hodit do lesa. Jenže, jak jsem již říkala, ten krám má třicet kilo. Žuchnul asi půl metru ode mě, na silnici. Jediný docílený efekt: spadl řetěz.
No, byla jsem za půlkou trasy. Do cíle daleko, zpět ke startu ještě dál. A já jsem paličák. Nandala jsem řetěz, proklela všechny srnky i traktory a pachtila se dál. Tuhle blbost už nikdy neudělám! NIKDY! NIKDY V ŽIVOTĚ, ANI ZA ZLATÝ PRASE! Nesnáším triatlon, nesnáším kopce, nenávidím kolo!

O rok později jsem jela zas. Za ten pocit, že jsem dojela, mi to stojí. A švagrová mi půjčila kolo. Asi tak o patnáct kilo lehčí. Silniční, ne horské jako mám já. Jo, a je černé. Zásadní bonus. Značka ideál. Jenomže po pěti kilometrech se mi svezlo sedlo. Prostě zahučelo do té tyče, co ho drží. Na začátku několikakilometrového krpálu na Výheň. Fakt peklo. Obzvlášť, když mi sedlo pak mizelo pod zadnicí co dva kiláky. Já už se na to všechno bez pardónu vyseru!
Některé věci by člověk neměl přivolávat. Jeden ze spolutrpitelů závodníků dostal průjem. Při běhu. Vzhledem k tomu, že trasa byla značena toaleťákem, asi je vám jasné, jak svou situaci řešil. Byla jsem natolik schvácená, že jsem si nevšimla, že jsem minula bod otočky. V pohoděěěě, zaběhla jsem si jen asi kilák! Tuhle blbost už nikdy neudělám! NIKDY! NIKDY V ŽIVOTĚ, ANI ZA ZLATÝ PRASE! NESNÁŠÍM TRIATLON, NESNÁŠÍM KOPCE, NENÁVIDÍM KOLO, BĚH JE NAPROSTO NEPŘIROZENÝ POHYB! Z kačáku jsem si přivezla zánět ledvin.

O rok později jsem jela zas. Za ten pocit, že jsem dojela, přeprala sama sebe i svá omezení, mi to stojí. Vzhledem k loňské zkušenosti mi maminka kamarádky půjčila neopren. Při oblékání jsem mu urvala zip. Prý proto, že je ten kus oděvu asi tak starý jako já. Tak mi půjčili jiný neopren, přestože pořadatel dost protestoval. Tomu zip neupadl. Jen mi ta věc byla malinko velká. A nafoukla se. Během chvilky jsem vypadala jako Michellin. Bylo to jako zastrčit se do obřího balonu a pokoušet se plavat. To jako fakt nešlo! Po jednom kolečku jsem byla tak neskutečně vyřízená, že začalo hrozit, že se utopím. Vylezla jsem tedy z rybníka a jala se neopren sundávat. Museli mi pomoct tři lidi, protože se zasekl zip a ta mokrá handra mě nechtěla pustit. A vydávala dost podezřelé zvuky… Bez ní se zbylá tři kola plavala o hodně líp. Jen asi o dvacet minut pomaleji než obvykle, ale to je stejně jedno, protože obvykle končím na krásném posledním, maximálně předposledním místě. TUHLE BLBOST UŽ NIKDY NEUDĚLÁM! NIKDY! NIKDY V ŽIVOTĚ, ANI ZA ZLATÝ PRASE! ANI ZA STÁDO ZLATÝCH PRASAT! NESNÁŠÍM TRIATLON, NESNÁŠÍM KOPCE, NENÁVIDÍM KOLO, BĚH JE NAPROSTO NEPŘIROZENÝ POHYB! A TEN KAČÁK SI NECHTE!

O rok později jsem jela zas. Za ten pocit, že jsem dojela, přeprala sama sebe i svá omezení a můžu si s klidným svědomím připsat další zářez jménem triatlon, mi to stojí. Byla taková kosa, že pořadatel usoudil, že plavání je životu nebezpečné. My závoďáci jsme se nemohli shodnout, jestli plavat jen povinnou půlku trasy, nebo celou, tak jsme si mohli vybrat. Ať si to každý rozhodne sám.
Když jsem do toho kačáku vběhla, myslela jsem, že mám infarkt. Nemohla jsem se ani nadechnout. Tak jsem strčila hlavu pod vodu a bylo. Aby bylo jasno, nejsem žádná vizuna. No, dobře, tak mám vlastně celkem slušné tukové zásoby. A těm trvá, než prochladnou. Zřejmě důsledek toho, že jsem ze zásady nesportovec. Něco jako umístění na předních pozicích mi fakt nehrozí, takže jsem se rozhodla plavat celá čtyři kolečka. Zima mi začala být až na konci třetího, což mě v tom čtvrtém dosti urychlilo. Což mělo překvapivý důsledek, že jsem byla celkově druhá. Totiž jen dvě baby jsme se rozhodly plavat celou trasu. Že mezi mnou a tou první byla pěkná půlhodinka, není třeba zmiňovat.

Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak celou anabázi přežít, je jezdit s MP3. Samozřejmě z bezpečnostních důvodů se sluchátkem jen v jednom uchu. A samozřejmě že s ní neplavu. Ale na kole mě dokáže popohnat a pomáhá nemyslet na to, že nesnáším kolo a ty zatracené kopce. Většinu trasy se samozřejmě jede do kopce. Já to nenávidím! Zřejmě proto mi mé náhodné přehrávání v nejhorších dvou krpálech na Výheň a nahoru k prasečáku, kde mě pravidelně sundává traktor do příkopu a totálně chcípám, hraje písničku I Have the Time of my Life (Mám čas svého života). A protože z logiky věci, když start a cíl jsou ve stejném místě, musíte na trase někdy z toho kopce zase spadnout dolů, jsou zahrnuty dva totálně strmé padáky. Ten prudší má dvě fakt ošklivé zatáčky. Jedna je skoro o sto osmdesát stupňů a ta druhá, až úplně dole, končí nepříliš širokým mostkem. Dobrá příležitost pro náhodné přehrávání pustit mi písničku Suicide is Painless (Sebevražda je bezbolestná).

Kristina Hlaváčková

Spisovatelka se narodila 1979 v Praze do rodiny architektů. Část svého dětství strávila s rodiči v Nigérii. Jazykové dovednosti získané v Africe jí dopomohly k ročnímu stipendiu na střední škole v USA, kde si našla cestu k jedné ze svých životních „lásek“ – ke keramice. Velmi brzy začala psát, i když většinou „do šuplíku“. Je autorkou fantasy trilogie Dračí oči. V minulosti kromě jiného překládala titulky seriálů pro MTV a texty pro prestižní čínský architektonický časopis. V současné době spolupracuje s ČVUT jako překladatelka a jako Office Manager působí v architektonické firmě. V roce 2018 vydala soubor historek Ono samo se to… a 2019 knihu Dračí oheň – Proroctví.