Rádo tě zase vidím, tatínku!

Nigredo_Rado te zase vidim tatinku
Vidím… To není to správné slovo. Vidět tě… Dát ti určitou podobu – jakkoli neslučitelnou se skutečností – pro mě přece není možné. Pro mě existuješ jen jako to Slovo:

Tatínek.

Mám ho moc rádo – tohle Slovo… Totiž tebe, tatínku. Ani ty mě nemůžeš vidět, ale na rozdíl ode mě máš přece alespoň schopnost představy. Tolik by mě zajímalo, jaké to je… Tolik by mě zajímalo, jakou podobu na sebe beru ve tvých představách, tatínku. Tolik bych si přálo spatřit se… alespoň jednou… v jakékoli podobě.
To nic, tatínku. Promiň mi to. Nemusíš být smutný. Vůbec kvůli mně nebuď smutný. Nejsem přece nic, tatínku, nikdy jsem nebylo. Proč by ses měl kvůli mně cítit špatně? Bylo to vaše rozhodnutí – jen tvoje a maminky – a je to tak v pořádku. Všechno je v pořádku, tatínku…
Ptáš se, kde teď jsem, tatínku, ale na takovou otázku ti přece nedokážu prostě odpovědět. Ne tak, abys mi porozuměl. Zkus to, přece jenom to zkus, prosíš mě zoufale. Ale jak jen bych ti mohlo byť jen malinko přiblížit, jaké to je nebýt? Ze slov, která existují tam, kde jsi ty, mě napadá jen jediné – TMA.
Přikyvuješ. To slovo přece znáš. Dobře víš, co si pod ním představit. Myslíš si… jsi přesvědčený, že víš… Ale nezlob se na mě, tatínku, tvé chápání toho slova je tolik odlišné od jeho skutečného významu. Chci říct, od podoby, projevu té TMY, kterou znám já. Tady je všechno jiné než tam, kde jsi ty, tatínku. Ty přece znáš něco, čemu říkáš světlo. A promiň mi to, tatínku, ale ten, kdo jednou pozná světlo, nikdy už nedokáže porozumět opravdové TMĚ.
Naše světy jsou tolik odlišné, tatínku. Tak děsivě odlišné, že naprosto rozumím, proč jste se s maminkou tolik báli možnosti, že by snad mohlo dojít k jejich spojení. Vůbec vám to nemám za zlé, tatínku. Je to přece děsivá představa! Tak moc děsivá! To ale nebyl ten hlavní důvod, viď že ne? Copak jsi zapomněl, tatínku? Zapomněl jsi na to nejdůležitější; na všechny ty překrásné plány, které jste s maminkou měli. Chci říct, které jste ty a maminka měli. V tom je přece rozdíl, viď že ano, tatínku? Aspoň si to myslím. Oprav mě, jestli se pletu. Neopravuješ mě…
Možná to bude znít zvláštně, tatínku, ale moc rádo jsem naslouchalo vašim rozhovorům o budoucnosti. Způsob, jakým se měnil tón, melodie vašich hlasů, kdykoli o tom jeden z vás začal – bylo na tom něco tak úchvatného, tak podmanivého. Způsob, jakým se mamince rozbušilo srdce, kdykoli o tom začala. Způsob, jakým jsi ji doplňoval. Přestože jsi nikdy nebyl součástí jejího vyprávění. Přestože ona nikdy nebyla součástí toho tvého, tatínku. Přesto jste se radovali, přesto jste plánovali, přesto jste zněli tak šťastně. A já bylo zrovna jako vy – radovalo jsem se z vašich představ a snů, přestože jsem vědělo, že do nich nepatřím; že do nich nikdy patřit nebudu; že nebudu nikdy patřit vůbec nikam. Přesto všechno mi to chybí, tatínku. Chybí mi vaše plány. Chybí mi vaše hlasy. Chybí mi ta iluze o existenci světa mimo tuhle TMU.
Pověz mi, tatínku… Splnily se vám všechny vaše sny? Stala se z maminky slavná modelka? Tolik doufám, že ano. Pověz mi, tatínku… Stal se z tebe slavný spisovatel? Tolik doufám, že ano. Pověz mi, tatínku… Je teď váš svět skutečně tak zlý, že je pro mě lepší zůstávat tady, ve TMĚ? Doufám, že ne. Doufám v to kvůli vám, tatínku. Doufám v to, protože nechci, aby cokoli stálo v cestě vašim snům.
Ještě než půjdeš, tatínku, chtělo bych ti něco dát. Pracovalo jsem na tom celou tu dobu, co jsem tady. Co na mě tak koukáš, tatínku? To je přece obrázek! Obrázek, který jsem samo nakreslilo! Líbí se ti, tatínku? Tohle jsi ty – jsi spisovatel, vidíš? Spisovatel, který se nenechal ničím vyrušovat. A tady je maminka – maminka je modelka. Má krásné tělo, které si nenechala ničím zohavit. A tohle jsem já – já jsem nic. Nemám žádné tělo, aby tatínka nic nerušilo. Aby maminka zůstala krásná. Aby planeta tolik netrpěla. Líbí se ti můj obrázek, tatínku?
Tatínku? Ach, promiň mi to, tatínku! Já zapomnělo. Ty ho přece nemůžeš vidět, tatínku… nemůžeš vidět můj obrázek. Je to obrázek ze TMY. Je malovaný nikýmničímna nic. Ale přece je skutečný, tatínku! Přísahám, že je skutečný! Tady, vezmi si ho, prosím! Jako dárek ode mě. Uděláš to pro mě, tatínku?
Tatínku? Neboj se, tatínku. Už jen chvilku, chviličku a zase se probudíš. Probudíš… Jaké je to zvláštní slovo, tatínku… Jedno z těch, kterým už nikdy neporozumím. Sbohem, tatínku. Sbohem a dobré ráno!

To nic, tatínku. Neplač přece!
Bylo jsem jen sen.
Navždycky už budu jen sen, tatínku


Nigredo

NigredoAutor (nar. 1993) vystudoval anglický jazyk a literaturu na Masarykově univerzitě v Brně. Kromě psaní se věnuje samostudiu psychologie, cestování po Asii, sbírání vinylových desek a vínu (nejen jeho vášnivé konzumaci, ale i samotné výrobě). Ve své románové prvotině Mortificatio (2019) zkoumá dopady traumat z dětství na dospělého jedince.

 

Doporučení:
Share

Související knihy

zobrazit info o knizeMortificatio

Nigredo

Nakladatelství Věra Nosková – Klika, 2019

Napsat komentář